Jak vypadá totální blbec

Zdeněk Hanka » Blog » Jak vypadá totální blbec
19.1.2017, Zdeněk Hanka

Není vyloučeno, že ty záběry uvidíte někde na youtube. Zcela jistě existují a myslím, že na youtube pro potěšení veřejnosti patří. Ale předehra se na program dostala o rovné dva měsíce dříve.

Tehdy byl listopad a já jsem se ploužil ještě před ranním šíráním s laptopem před sebou. Je nutno přiblížit okolnosti. Popisovaný případ se odehrál v Mexiku, olé olé, a šlo o přípravu k zaoceánské besedě na vážné téma cestou Skype. Hledal jsem proto vhodné místo k záběru tak, aby pozadí bylo klidné a inspirativní. Mořská hladina s palmami. Oslněn monitorem laptopu jsem prošlapoval naslepo tmu, jako by tažen neviditelným vlascem. Betonový násep končil právě v místě, kam jsem došlápl. Propadl jsem se na schod, který dal o sobě vědět prudkou bolestí v pravé části hrudníku. Schod vystavil účet. Tři zlomená žebra vpravo, jmenovitě sedmé, osmé a deváté. Připomínám, že šlo o předehru.
Mohu ujistit laskavou čtenářku a ctěného čtenáře, že zlomená žebra dožírají, ano to je to slovo, dožírají trvalou bolestí v jakékoli jsou právě poloze. A hojí se dlouho.
Dnes, po dvou měsících, mohu říct, že žebra srostla a opět tvoří integrální součást mého hrudního koše. Jen v extrémním nádechu se ještě připomenou, ale takového cviku se nedopouštím.
Podělím se s vámi o intimálii. Staré nádobí doma v kuchyni dosloužilo, nastal čas koupit nové. Sadu hrnců, kastrůlků a poklic. Dobrou značku, její jméno však ponechám diskrétně zamlženo. Až doma, po vybalení, umytí a uložení stříbrolesklého kuchyňského náčiní ukázalo se druhý den, že už jen prosté vaření vody zanechá stopy v podobě malých rezavých puchýřků na dně kastrůlku. A jsme v dnešním příběhu. Vložili jsme předmětné hrnce a kastrůlky do igelitových tašek a takto obtěžkáni jsme ještě večer vyrazili do obchodního domu. Je třeba si představit dva lidi, muže a ženu, určitého, snad důstojného věku, slušně oblečené. Ti nesou v igelitových taškách hrnce.
Paní u pokladny byla vcelku ochotná, ale požadovala doručení celé sady, tedy i pokliček a pánvičky. Vlastně to byl přirozený požadavek. Jenomže hodina pokročila a hrozilo, že zanedlouho obchodní dům zavře brány a nazítří možná takto úspěšně nepořídíme. Rozběhli jsme se tedy s taškami hrnců směrem k jedoucímu schodišti s cílem sjet dolů k zaparkovanému vozu. Jen jsme nastoupili, hned jsem vykřikl: „Ale my parkujeme nahoře!“
Akce! Snad se nám zdálo, že jsme po schodišti ještě tak daleko nesjeli a stačí se tedy vrátit jediný krůček a omyl je napraven. Jenomže schody se pohybují rychleji, než byste věřili. Na to mé zvolání jsme se zcela nesmyslně oba dva otočili i s taškami s hrnci uprostřed jedoucího schodiště a rozběhli se vzhůru, zpět proti jeho pohybu. To všechno jen proto, abychom se ještě týž večer dokázali vrátit s kompletní sadou. Hrnce rachotily, jak se tašky smýkaly a my dva, žena a muž zralého věku, jsme klopýtali nahoru proti pohybu schodiště. Ukázalo se, že schody mají smysl pro fair play a nezrychlovaly. Alespoň zatím.
Právě na výškové kótě si však hrnce postavily hlavu. Řekly si, že aspoň s jedním z nás si pohrají. Ten drobný krůček, o nějž jsem zůstal pozadu, využily k tomu, že se zachytily o okraj schodiště a ve snaze je vyprostit jsem obě obě tašky s hrnci roztočil, jako bych chtěl vzlétnout. A to už do hry promluvila gravitace. Ještě jsem se vymrštil tak, abych nepadl na schodiště, ale abych dosáhl na vrcholovou prémii. S rachotem jsem v komickém přemetu ulehl na tvrdou podlahu a hrnce nechal s nemuzikálním rachotem běžet svou cestou. Zahlédl jsem, jak mi klíče od vozu a od domu zaletěly daleko s klenotnickou přesností pod nízkou polici a zmizely tam ve tmě. Hrnce svým rachotem přivolávaly zájemce o nevšední podívanou a já jsem se zvolna sbíral ze země, zostuzen a zesměšněn. Snad jsem se měl okolo stojícím divákům klanět. Docela jistě takový kousek neviděl nikdo z nich. Možná bych vyvolal i slabý potlesk. To všechno se odehrálo pod okem kamery, která na takového zákazníka čeká i dlouhé roky. Jenomže potlesk nepřišel, mé vystoupení zůstalo nedoceněno. I když ne tak docela, všechno brala kamera.
A já mám čerstvě naražená tři žebra vpravo. Jmenovitě sedmé, osmé a deváté.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Radka J. - 13.6.2017 10:15
To vymyslí opravdu jenom život :-D
Odesláno z IP: 86.49.151.129