Trapas, který nevychladl

Zdeněk Hanka » Blog » Trapas, který nevychladl
1.2.2017, Zdeněk Hanka

Lepší by bylo, kdybych na to zapomněl. Jenomže jak už to v takových situacích bývá, ty nejtrapnější okamžiky se dotěrně vracejí a posmívají se nám v zrcadle vzpomínky. Už to bylo téměř obaleno milosrdným prachem zapomnění. Díval jsem se však na fotografie z léta – a to žihadlo bylo zpět.

V Saskatchewanu je spousta malých i větších jezer. Kříšťálově čistá voda je vyhřátá letním sluncem, jak to známe z rozpálených rovin, a co víc, okolo vodních ploch nebývá velký nával. Jedna deka tam, jiná nedaleko, tam je skupinka a tady se sluní dva lidé pokročilého středního věku. Á, teď to vidím, to jsme my! Na nedalekých lukách a také zde na písčité pláži leží vlídný odpolední klid, jen rozdováděné dětské hlasy ilustrují tu příjemnou pohodu červencového odpoledne.
Čtyři, možná pět metrů směrem jihozápadním od místa našeho stanoviště s dekou, leží mladá paní. Osoba, která okolo sebe trousí svačinu, je na své dece, chráněné slunečníkem, rozložená do všech stran. Vedle ní leží dítko sotva několik měsíců staré, oko pediatra odhaduje deset měsíců věku. Maminka dokrmila, přebalila a teď leží. Robátko spokojeně zašišlalo něco ve svém jazyce a začalo podřimovat ve stínu slunečníku. Mladá paní, jsouc spokojena s péčí, kterou poskytla, usíná také. Připomínám, že saskatchewanská obloha byla tehdy vyleštěná a slunce servírovalo svůj žár v plné porci.
„Trochu teplo na takové mrně, že?“ sdílím na naší dece starost o to dítko se svou ženou. Vlastně bych docela rád viděl – to je ta duše pediatra – kdyby se ta maminka s capartem odpoutala a vzdálila se s ním do bezpečného chládku. Mladá paní však usíná a to pachole zdravě spí už nějakou chvíli.
„Možná bychom měli zasáhnout,“ radím se o strategii s ženou, „tady dojde k přehřátí s odpovídajícími následky velmi brzy.“
„Jistě to ví, ještě počkej, odejde za chvíli.“ Každý se musí trochu ochladit, najmě takové dítko.
Události na dece uložené jihozápadně však naopak utichly a spala jak maminka tak kojenec.
Tehdy se Země potočila tak, že nechala slunci nakouknout přes okraj slunečníku na jejich deku, a to si pak sáhlo svou žhavou dlaní i na kojence. To bylo ve chvíli, kdy moje žena odešla koupit nějakou drobnost, snad pamlsek nebo džus. Zbyl jsem na dece sám a prostoupil mě neklid. To horko je už významné a teď je čas, aby maminka své pachole probudila, dala mu pít a především odešla s ním do laskavého stínu. Hlas pediatra se ozýval čím dál tím naléhavěji. Začal jsem pokašlávat, abych tak probudil mateřský zájem. Paní spala.
Když se ve spánku trochu pootočila, přišla moje chvíle.
„Haló, haló, paní.“ Obrátila se na mne pohledem nevlídným pod rozcuchanou ofinou.
„O co jde?“ Nedivte se. Když někoho probudíte, tak bez nálady a zachmuřený prostě bude.
„Já se na vás delší dobu dívám, víte pozoruju vás...“ chtěl jsem vstřícně otevřít jádro své starosti. Posadila se, otočila se na mne a velmi přísně si upřesnila.
„Co že děláte? Vy mě pozorujete? A to jako proč?“ Zrozpačitěl jsem, přece jen v mém věku je takový zájem nepatřičný.
„Protože je horko, a...“ rozhlížel jsem se okolo.
„... je horko? Je horko, protože je léto, vy... vy...“ Nechtěl jsem, aby tu jmenovku dokončila.
Velmi bych si přál, aby všichni ti lidé, kteří se s živým zájmem otáčeli k místu různice, tvrdě spali. Až teď jsem si uvědomil, kolik lidí na naší pláži to odpoledne vlastně bylo. Ztišil jsem hlas a pokračoval, abych vysvětlil víc.
„Ne, ne, já se vlastně dívám na toho vašeho chlapečka, víte pozoruju...“ to už jsem nedořekl. Vstala a vznítila pozornost i těch, kteří dosud zájem nejevili a spustila povyk, který jsem ani nečekal, ani si nezasloužil. Slyšel jsem v tom prudkém chrlení slov něco o pervertech, snad i to, že by měli být sledováni a léčeni. Byl jsem rád, že nerozumím všemu. Myslím, že ta slova ve slovníku ani nejsou.
Moje vlastní žena právě přicházela z dálky a spatřila, že naše deka se stala terčem zábavného představení, kde hlavní roli hraji já. Moudře se zastavila a sledovala vývoj.
Mladá maminka udělala to, co udělat měla už dávno. Snad to jen nemusela dělat tak vztekle. Posbírala své svršky, ani se nezdržovala oblékáním – co kdyby ji nějaký pervert při tom sledoval – vzala dítě, uložila je do kočárku a rázným krokem vyrazila daleko, hodně daleko ode mě.
Někteří diváci na dekách se také zvedli, jiní se alespoň otočili zády ke mně.
Moje žena přišla blíž a byl právě tak čas, abychom se v tichosti sbalili a kvapně opustili scénu.
Něco vysvětlit prostě nejde.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem