Ryze pokanadsku

Zdeněk Hanka » Blog » Ryze pokanadsku
12.2.2017, Zdeněk Hanka

Máte představu pravého kanadského lovce, trapera s těžkou dvouhlavňovou kulovnicí, stopaře v bobří čepici s ocasem na záda, v botách z tulení kůže, ženoucího se sněžnou plání za psím spřežením? Máte? Tak ten obraz opět vymažeme. Přesto romantická chuť dálek zůstává. Vlastně ještě víc.

Jsou přirozené symboly, které patří k zemi javorového listu stejně jako otisk grizzlyho tlapy ve sněhu. Je to jistě čelenka s pery, stetson a taky psí spřežení, čili dogsled. Mohl bych teď přehánět a vymalovat se zde jako neohrožený zálesák, který s planoucím zrakem ovládá šestici psů a řítí se na sever. Kdepak, bylo to jinak.

V Canmore čekali na nadšené zájemce o dogsled sympaťáci s mikrobusy a pak už jsme vyrazili vysoko do zasněžené oblasti Kananaskis. Před námi se otevřelo panorama bělostných štítů Skalistých hor na pozadí úžasně modré čisťounké oblohy – tady ta představa sedí. Psi, kteří na místě očekávali své pasažéry, se své příležitosti už zřetelně nemohli dočkat. Praví tažní psi, vytrvalí, silní, vycvičení a připravení. Jenomže pak se k nim skloníte, pošimráte za ušiskama a shledáte, že jsou právě takoví, jak je známe z běžného života. Tušíte, že mají stejně drzou krev jako ti, kteří se s vámi doma perou o rukavici.

A lidi kolem? To nebyli prospektoři, kteří razí na výpravu za zlatými valouny. Z klukovských knížek víme, že otěže šestice psů ve spřežení drží musher. Ten pojem probouzí představu zarostlého Billa, co toho moc nenamluví.

Nás, kteří jsme chtěli ochutnat ten vítr ve vlasech za smečkou psů, ale přijali do péče rozesmátí chlapíci, kteří mají rádi psy a starají se o ně s láskou.

Společně s nimi jsme zapřáhli a vyrazili. Prožitek je právě tak autentický, jak ho líčí John Balzar nebo Will Steger. Psi se ve svých postrojích ženou před sáněmi, lesním úvozem a pak sněhovou stopou na otevřené pláni a dál podél jezer. V nose cítíte zimní vítr okořeněný pachem srsti. Letíte bezprostředně na dotek s okolním lesem, spřežení je v akci a před vámi je celých deset kilometrů v tahu šesti psů.

Pak musher psy zastaví. Ti začnou divoce štěkat a vzpínat se v postrojích, jako by je chtěli vyrvat z karabin. Sáně jsou ale pevně zakotveny hákem zaťatým do sněhu. A teď vám musher dovolí stoupnout si za sáně na sanice a uchopit rám saní a vy cítíte to vibrování. Musher se stává pasažérem, kotva je ze sněhu uvolněna, psi zaberou a sáně se dávají do pohybu, zvyšují rychlost a teprve teď je zážitek plnohodnotný a cítíte, že jste součástí té vzrušující energie a zdravé síly. V zatáčkách se sáně vyklánějí a je na vás, aby se udržely ve stopě. Nevíte, jestli jste opojeni tou rychlostí, tím pachem srsti, živým kontaktem s divokou přírodou nebo z polechtání vlastním adrenalinem.

Deset kilometrů sněhem a úžasný pocit, který trvá mnohem déle. A já vím proč. Vůbec to netkví v dvouhlavňové kulovnici a čepici z bobří kožešiny. Ba naopak. Ten náramný pocit a osvěžení má základ v tom, že člověk vnímá, že tady jde o čirou radost z projížďky se psím spřežením, ze znamenité a přátelské nálady lidí okolo celé akce a z toho, jak pěkně a s citem se starají o své psy.

Že by to byl ten klíč?

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?