Opravdu jen narcisky?

Zdeněk Hanka » Blog » Opravdu jen narcisky?
7.3.2017, Zdeněk Hanka

Ty výsledky byly potvrzeny opakovaně a mohl bych je doložit citacemi. Na tomto místě se ale nechci uchýlit k vědecko-výzkumnému referátu. Skutečností přesto zůstává, že už od samého narození si děvčátko s nízkou porodní hmotností radí lépe a jeho prognóza je obecně příznivější, než chlapečka o téže hmotnosti. Takové tvrzení lze doložit, ale není mým cílem vydat se cestou statistické práce.

Víme také, že linka života u žen je delší, než ta mužská. Jako by krok ženy byl odhodlanější, pevnější a vytrvalejší. Půjdu ještě dál, jako by Bůh chtěl ženy zachovat mezi námi déle.
Pak k tomu musí mít dobrý důvod.
Třebaže mi nejde o úvahu lékařskou, dovolím si dotknout se ještě jednou tématu medicínského a tím už budeme blíž horkému srdci mého sdělení. Doslova.
Obecně nějak samozřejmě přijímáme skutečnost, že infarkt patří k přepracovanému muži, který pod tlakem stresu řídí se zachmuřeným obočím společnost v nesnadném terénu „byznysu“. Ženy, naše sestry, maminky a babičky, někde pod prahem našeho vnímání snad možná také trpí srdečně cévními poruchami. Ve skutečnosti je to však daleko častěji, než bychom věřili.
Kromě rozdílných příznaků je zde ale ještě něco, co odlišuje za takové situace ženy od mužů. Něco, co nestojí v žádné lékařské zprávě, ani statistice.
Řekněme, že se ráno probudí dvaačtyřicetiletá maminka a necítí se dobře. Ledově zpocené čelo, pocit nevolnosti, dechové obtíže, neurčitá bolest někde v prsou a také v zádech. Přesto všechno nachystá a připraví, aby se všední den rozběhl spolehlivě tak, jak má. Nakloní se pak k malému školákovi a s těžkostmi k němu promlouvá:
„Tu snídani, Kájo, tu bys měl dojíst,... budeš mít ve škole hlad,... ještě si vezmi.“
Obrátí se a k malé školačce hovoří takto:
„Vezmi si ten šál, Olinko,... ehh, a... a rukavice, nezapomeň a čepici... tu teplejší, venku je zima...“
Pak jde do pokoje a pomáhá slovy:
„Ten domácí úkol, Péťo,... s tím ti pomůžu, pojď,...“ chytá se za hrudník, ale nikdo to nevnímá. Maminka přece nemůže onemocnět. Vždyť ji všichni potřebujeme. To ona tiše uvádí soukolí do pohybu a to ona udržuje teplo a jistoty. Maminka ví, kde je modrá bavlnka, pletené rukavice, kolik je doma octa, kde jsou babiččiny fotografie, kolik stojí kilo cukru, jakou mají velikost bot všichni v rodině, jak se peče bábovka.
Pak se najednou ocitne na kardiologické jednotce intenzivní péče a všechno je jinak. Nad hlavou jí pravidelně pípá monitor a do předloktí jí vede infuzní hadička. Leží zmoženě s hlavou na polštáři a okolo ní se řadí přístroje. Přichází za ní návštěva a první vystrašeně promlouvá Kája, ten, který se prve loudal se snídaní:
„Mámo, ty prý máš něco se srdcem! Prý je to vážné! Je to pravda?“
„Ano, ano,“ s obtížemi otáčí hlavu a usmívá se, „to je dobře, že jste přišli. Ano, infarkt. Mám trochu rozsáhlejší infarkt. To je to, co říkají.“ Dýchá s potížemi a usmívá se. Pak dodá. „Pod tím světlým poklopem vedle sporáku je upečená bábovka. Mléko vám vystačí do středy a chleba do čtvrtka. Ale nebojte se, já budu zase brzo doma a to praní a žehlení dokončím.“
Mezinárodní den žen je vaším svátkem a zasloužíte si mnohem, mnohem víc, než jen kytku do vázy. Patří vám naše mužské porozumění a opravdová láska.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem