Ten první zasloužil, ten druhý už ne

Zdeněk Hanka » Blog » Ten první zasloužil, ten druhý už ne
12.3.2017, Zdeněk Hanka

Spravedlnost je někdy třeba vzít do vlastních rukou hbitě a nesmlouvavě. Padouch musí dostat za vyučenou rázně a důrazně. Nejlépe v okamžiku páchaného zločinu.

Stane se, že máte dohodnuto jednání na určitou hodinu a na místo dorazíte s výrazným časovým předstihem prostě proto, že jiné jednání předcházelo. Co teď? Na parkovišti byl klid, příjemné počasí. Nabízí se tedy usednout na zadní sedadlo, upravit polohu a dopřát si odpolední spánek. Takový návod jsem tehdy sledoval. Je rozumné ponechat si na straně spolujezdce přední okno pootevřené, aby čerstvý vzduch v mírné bríze přicházel a odpolední dřímotu provoněl svěžestí. Zadní okna jsou kouřově stíněná, spánek se proto přihlásil brzy.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale procitl jsem, jako bych prsty lusknul a byl v okamžiku bdělý jako po rozcvičce. Otevřel jsem oči a spatřil, jak se pootevřeným předním oknem vsouvá cizí ruka k mé palubní desce. Právě tam hmatala po dvířkách, aby si je otevřela a prohrábla prostor, kam se ukládají drobné cennosti, ale třeba i peněženka. Vyjel jsem jako ještěrka ze zadního sedadla dopředu a pěstí cizí ruku pevně přitlačil k hornímu okraji otevřeného okna. Drtil jsem ji tak, až zbělela, jako bych ji snad chtěl protlačit rámem dveří. Nelitoval jsem překvapeného padoucha ani trochu. Jen co jsem sevření uvolnil, vytratil se, jako by tam nikdy nebyl.
Jsem vcelku laskavý a vlídný člověk, který konverzaci zahajuje vstřícným úsměvem, leč tváří v tvář ničemovi, probouzí se ve mně bleskový instinkt a nekompromisně vystavuji účet na místě a hned.
Avšak, jiné jeviště a jiný aktér mohou probudit zmíněný pud obranáře nevhodně. Tušíte správně. Tehdy byl krásný den a to pak vyrazím za svými drobnými nákupy, jde-li třeba o šroubky a těsnění, na kole. Nechám si čechrat řídké šediny vlahým větříkem a vychutnávám svobodu jízdy na velocipedu a šlapání do pedálů.
Zamknul jsem své kolo řetízkem, jak činívám, když je opřu o stěnu obchodu, kam mám namířeno. Pořídil jsem potřebné drobnosti a s uspokojením kutila vykročil s plastikovou taškou ven z prodejny.
Co to vidím? Je to možné? Cizí muž drze manipuluje s mým kolem a zřetelně si je chce přivlastnit a uhánět někam do své temné zločinecké chýše. A to zas ne! Ano, rychle jsem se rozhlédl a skutečně to bylo jediné kolo napravo i nalevo, moje kolo!
Kdo překvapí, ten vyhrává.
Zezadu jsem tomu nešťastníkovi ovinul paží legendární krajtou a do ucha mu štěknul výzvu, která ho měla přimět k upuštění od hanebného činu.
Odhodil v děsu ruce od řídítek a znehybněl. Je možné, že jeho svěrače v tu vteřinu ochably.
Až teď jsem shledal, jak k nerozeznání podobná si mohou být dvě jízdní kola. Berany nahoru, značka bicyklu Peugeot, stříbrný lak. Jistěže jsem se omluvil a zpoza rohu přivedl to své stříbrné kolo Peugeot s berany otočenými nahoru. Podoba byla nepopiratelná.
Ten muž nebyl mocen slova a jen přikyvoval, byl bledý a své kolo si drobnými krůčky odváděl pryč. Neusedl na ně, vedl si je pěšky.
Poučení jsem si odnesl a ten dobrý člověk nějakou lekci asi také. Možná se ještě teď v noci probouzí v úleku.
Přesto mé poučení asi nebylo dostatečné, ačkoli sám sebe varuji před překotností. V zimních měsících lehnou často sněhy tak, že ukryjí automobily pod mimikry jednotné bělostné peřiny. To se pak pod blatníky nalepí zatvrdlý sníh takovou měrou, až brání volnému pohybu. Přistoupil jsem k takto namrzlému vozu a začal si sníh zpod blatníků okopávat. Někdy je třeba i přidat na důrazu, než se začernalé namrzlé buchty sněhu uvolní a odpadnou. Právě, když jsem takto svědomitě odkopal čtvrté kolo, přistoupil ke mně cizí muž a ostře mě zadržel:
„Prosím vás, proč mi do toho kopete?“ Rozhlédl jsem se, něco zašumloval, a s toporným úsměvem přešel ke svému autu, které mi nikdo od sněhu neokopal. Vlastně jsem by rád, že mi nenasadil zezadu onu legendární krajtu. Možná to byl ten cyklista a obával se té mé krajty.
Někdy se však stane, že viník utone v mlze anonymity, řekněme přímo záhady. Klukovská letora a rozšafná rozjívenost zůstává i v krvi muže, který překročil šedesátku. Těžko říct, zda je to tak dobře, v každém případě věk poskytuje určitou masku serióznosti a zdání solidnosti. Teď jen váhám, zda neoslabím ještě do větší hloubky svou kredibilitu, byla-li kdy jaká.
Jiný den vyšel jsem volným krokem na plochu parkoviště. Snad bych teď měl svůj nepěkný skutek svést na někoho neznámého. Ať tak či onak, přiznáním se pokusím očistit.
Jak se furiantsky zbavit žvýkačky, která pozbyla chuti? Nabídnu návod. Hodí se uložit ji na bříško palce jako odpalovací rampičku a ukazovákem vycvrknout vysoko k nebi. Někdy se výkon podaří tak, že z výšky se žvýkačka usadí přímo doprostřed čelního pomalu se pohybujícího mercedesu, právě před oči řidičky. Mohu říct, co bude následovat, protože to náhodou vím. Vůz zastaví, řidička vystoupí a bude se rozhlížet. Všichni okolo se budou tvářit nezúčastněně, včetně onoho šedesátníka. Kdo by ho podezíral? Řidička nemá nejmenší tušení odkud vítr zavál, snad z kosmu, a štítivě odcvrkne ohavnou gumovou pecku z předního skla. To tak! Aby to cvrnkla na to moje sklo!
Pokud nastala chvíle tichého přiznání, pak dlužím ještě drobnou příhodu vytěženou z hlubiny času, zanesené několika desítkami let a tedy bezpečně promlčené. Ne, to skutečně přísluší pouze a výlučně věku klukovskému.
Bylo mi deset, ale živá vzpomínka mě děsí dosud a kdykoli si ten obraz vybavím, s povděkem vzhlížím k nebesům. To jsem, moje milá čtenářko a ctěný čtenáři, vyšel ze školní jídelny. Nasycen snad rajskou omáčkou nebo buchtičkami se šodó cítil jsem se pánem svobodného odpoledne. Osud mi nabídl tehdy víčko od pětilitrové plechovky od okurek. Je třeba vidět plechový kotouč s ostrým okrajem. Co jiného může napadnout kluka, který takový poklad na zemi nalezne, než že plechový kotouč uchopí a prudce vymrští do prostoru nad sebou. Letové vlastnosti jsou omračující. Víčko zmizelo hluboko v obloze a na několik dlouhých okamžiků bylo nezvěstné. Nikdo nemohl tušit, odkud se z oblohy opět vykrojí. Pak se to stalo. Jako rotující břit vysokou rychlostí útočilo svisle k zemi, přímo k vozidlu škoda spartak. Mluvíme totiž o době dávno zaprášené. S podivuhodnou přesností se zaťalo do úzké štěrbiny otevřeného okénka ve dveřích řidiče. Zmizelo hladce a bez jakéhokoli doteku ve vozidle. Zásah nemohl být přesnější. Na okamžik čas zamrzl. To přesně do chvíle, kdy řidič, který ve voze pokuřoval otevřel užasle dveře. Útok z nebe zcela jistě nečekal.
Co jsem spatřil mne udivilo právě tak jako řidiče spartaka. O sedadlo spokojeně stálo opřené víčko od pětilitrové plechovky od okurek. Pravda, na jednom okraji bylo mírně oploštělé, to jak se zčerstva zaseklo podél sedadla do podlahy vozu. Ten muž vystoupil, hleděl vzhůru k nebi, pak na víčko, vzal je do ruky, prohlížel v úžasu nenadále získané plechové víčko, vrtěl hlavou a odhodil je pak do nedaleké popelnice. Nechci domyslet důsledky v případě, že by v tom okamžiku odklepl popel z cigarety.
Vyplývá z toho jediné – kouření je opravdu zdraví nebezpečné.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem