Jak to vyprávěli medvědi

Zdeněk Hanka » Blog » Jak to vyprávěli medvědi
24.3.2017, Zdeněk Hanka

K dovršení dalšího roku v kraji javorového listu nabídl se mi bajka-sen. 

Sedě totiž u statného dubu, usnul jsem a tu za mnou přišlo pět medvědů. Že pro mne prý připravili malé scénické pásmo, oživlou bajku, abych prý věděl, co se v lese povídá. Naznal jsem, že ve snu se nemusím strojit k ostražité bdělosti a nakonec bude užitečné zvědět, jak se smýšlí v javořinách a také u lip za sedmero těmi a sedmero oněmi.

Přistoupil ke mně ten, co do hvozdů přibyl právě dnes, zrovna před malou chvílí. Svěží, pln dojmů a nadšení, s očima dokořán, mi pomedvědím začal vyprávět:

“Všechno je to tady jiné. Lepší. To byste koukal, pane,“ výskl si, „a když se kolébám stezkou k potoku, usmívám se na všechny strany. Takové to je. Bobule jsou šťavnaté, sladké a jen co jsem slyšel, takového medu není nikde. Obloha modrá se pne od ranního šírání až k večerním červánkům na úvrati dne. Kudy jdu, tudy plesám, opojen tím štěstím. Ten plot velkého rozhodnutí už je za mnou a přede mnou se rozběhly nekonečné pláně, měkká údolí, vzepjaté štíty hor i bezbřehá jezera. Křišťálové hlubiny bystřin se hemží rudými lososy, kam jen mé mrňavé medvědí oko pohlédne. I to druhé. Nyní mi dovol, poutníku, abych z prosté radosti vyválel se na hřbetě před tvými zraky, neboť můj pohár vzkypěl rozkoší k míře závratné.” Sledoval jsem pak už jen jeho odvalování.

Tu se mi po bok usadil druhý brtník. Frkl mi do ucha, praviv.

“Přišel jsem již včera a pospal zde. Jen tak pod haluzí jilmu košatého. Spustilo se krupobití, na něž jsem nebyl tak docela připraven. Ještě teď mám kožich místy promočený.” Na ta slova mne vyzval, abych mu hrábl do huňatého plecka. “Vydal jsem se cestou za bobulemi, o nichž starci vyprávějí a na několik štědrých trsů jsem skutečně narazil. Jen jsem však chtěl svou tlapou pro ně sáhnout, zdvořilý nápis na oplocení mě vyzval k jejich zasloužení si, anebo k vydobytí si vlastních mýtin požehnaných.”

“Já vím,” ustal ve válení ten první, “ty bobule znám. Jsou právě takové, jaké bují či mohou bujet v kraji, odkud v epochách vznícených husím pochodem přicházíme, či jednotlivě tehdy, když vichr ulehne. Tam jsem chtěl kdysi okusit jejich sladkou šťávu. Schytal jsem sprchu ostrých a neuctivých výtek, tehdy tam se ukázalo, že by bylo třeba duši zaprodat a srst na rudo obarvit. Ba mrštili po mně ještě bodláčím.“

„Víte,“ promluvil třetí bručoun v koži medvědí, „jsem zde v údolí již třetí den. Znám vaše útrapy. Je třeba jen jít dál, neboť takové rozhodnutí jste učinili. Krupobití jednou pomine, bobule na křovisku, vyhledáš-li k nim cestu sám, nikdo ti neupře. I já klopýtám, přiznávám. Tu se utkám s čmelíkem, jinde mne potýrá blecha, mnohdy usnu v bažině, ale nezastavuji se. Přitom tak rád bych šel tou starou pěšinou, která se mi vrací ve vzpomínce. ‘Jaká je dnes?‘ Ptávám se v nočních viděních. Okolo té staré lípy, kde my, tehdy medvíďata plyšová, jsme proháněli ježka. Jenomže musel jsem ten plot přelézt. Tehdy mi jakýsi kletý pohůnek zaťal srp do hýždě a jiný, jemu podobný, mne hnal kladivem. Jak jsem mohl setrvat?“

„To mne,“ užasle civěl ten, co přišel dnes, „vypudila ta družina, zčerstva ustavená a novodobá. Jak jen se jmenuje, pomožte mi upamatovat se. Ano, už to vím:

Medvědí Asociace Fšehoschopných Imunních Es. Nedohlédl jsem pavoučích nohou ani račích klepet toho podivného klubu. Nepocházejí snad z téhož výhonu, jako zmíněný pohůnek? Možná své náčiní, srpek i ten perlík, jen pohodili stranou. “ Maně hned sám souhlasně přikývl těžkou hlavou.

„Rád bych,“ vzal si slovo ten, co přišel předevčírem, „vzkázal tam, do té malebné zahrádky, že k nim zalétávají zhusta naše vzpomínky. Říct jim, že šťavnatá ornice, kyprá hrabanka a provoněná prsť i tam nechá vzejít právě takovým bobulím, jaké vídáme zde. Ba možná větším. Med, že tam i zde přetéká, až lapat by jej nestačili. Slunce i mrak, mocný vítr i křehké jaro nabízejí týž požitek i tutéž strázeň. V dobrém i zlém. My zde, jsouce poseti modřinami a trny cestou sesbíranými, jdeme za svým sluncem a umíme se těšit z jeho tepla. Víme, kolik jiných medvědů, našich souputníků nalezlo svou medvědí nozdru zaťatou do prachu cesty. Tlapa na svém pomalém pochodu míjí tlapu a víme, že to teplo na sluneční straně svahů je třeba si zasloužit.“

Měl jsem za to, že do mého snu se více medvědů nesměstná. Přišoural se však čtvrtý.

„Inu, víte, jsem zde z vás přítomných nejdéle. Již čtvrtý den prodlévám zde v kraji, kde jsem již zavrtal svou noru a ochutnal bobulí i medu. Dokonce jsem již s roztlapenou náručí vběhl několikrát vrátky zpět na ta někdejší luka nikdy nezapomenutá. Podívat se, potěšit se a slovem ty své tam pohladit a podělit se o naše pohledy z javoří. O to klopýtání i o tu radost z dosažení keře s kyprými bobulemi. Při setkání se starými druhy v těch známých štěpnicích, jsem hýkal štěstím, s měkkostí v osrdí jsem obhlížel obydlí proměněná ke kráse, vlhkým pohledem jsem se laskal s luhy i háji, padajícími tam, kde voda hučí po lučinách.

Jako ozvěna mi však při návratu sem, zpět k lososové řece, narážely na huňaté temeno i střípky závisti tam odtud, kde jsem se podělil o radost z bobulí, ba zachytil jsem i píchnutí posměchu tehdy, když se vedla řeč o čenichu posetém žihadly. To někteří, ano snad jen někteří z nich, pravím, jsou vyzbrojeni štiplavou řečí a jsou hotovi kousnout, ba ve tmě stražit pasti po okolí. Troufám si soudit,“ pravil ten huňáč, „ že stále jde o týž výhon, zmíněný svrchu. Chtějí tam ty stříbrné bystřiny, oplývající rybami v hojnosti pro všechny, otrávit kapkou jedu. Inu, posmutněl jsem,“ pokýval tlustostěnnou lebkou unavený brtník, „jak jim jen říct, že bobule mají na dosah tlapy a jeden může vysadit druhého raději, než ho srazit. Jak jim říct, že patří k sobě jako včely, které svorně budují plástev? Dovol, poutníku, abych se také válel v maliní. Avšak jistým smutkem spíše než z bujného opojení. “

Odkulil se a v lesním náletovém hloží jsem zaznamenal šramot. To starý prošedivělý mědvěd si našel cestu k mému chlebníku, vybavenému jedním zmáčknutým vařeným vejcem, mastným špalíkem salámu, rozdrobenou tatrankou, rozdrceným rajčetem a umaštěnou pohlednicí zakoupenou k odeslání. Tušil jsem, že se chce dát do řeči.

„Meškám zde, v javořině pod zlatými listy, stříbrnými hvězdami a duhovou polární září, ze všech nejdéle. Vím, že v hvozdech je nás takových, jako jsme my, velmi, velmi mnoho, kterým plamen tam v dálce zachvátil noru. Kdo dnes dohlédne do hloubky času, kdy to tehdy byl kříž na čtyřech místech zalomený, který vyháněl a svou vahou drtil. Pak ten a onen, který srp v jedné a kladivo ve druhé ruce třímal, jak šel čas a žezlo měnilo dlaň. Nejhůř však je, když z vlastních domovů pochází žhář.“ Zvedl pak dráp pravé tlapy na důraz svých slov. „Právě tak však vím,“ pravil pevným hlasem, „že je třeba políčit na ty mrzké poťouchlíky, kteří stále tam lstivě bzdí do nor, ač v převleku. Soustředěně, cíleně, náležitě a především svorně je dlužno jim čelit, s čivy vzbuzenými je odkrýt a zastavit je. Ty, kteří z potměšilosti a vlastní slabosti vzněcují různice a vády. Laskavost a vlídné slovo pak prostřít, s vřelým nakažlivým úsměvem obcovat, prameny čistými vymýt z poraněných toků žluč, lstivost a neřád vymést koštětem pravosti. Právě tehdy, když úroda je požárem ohrožena, je potřeba tmelu nejvíce. Pak se nejen vrátí muzika do každé hospody a s ní bobule a med, ale i nabízená tlapa zde od nás z javoří tam bude jednou přijata vstřícně.“

Probudil jsem se, vískaje si vlastní kosmatou tlapou svou širokou hruď, a nebylo po nich nikde ani stopy, jen javorové listí nad hlavou ševelilo. Pouze v udusané hlíně pod letitým kmenem bylo medvědím drápem vyryto:

Vyřiďte to, prosím, tam v kraji talířků malovaných. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
??? - 13.6.2017 10:15
Literární skvost, nádherná, ač hořká alegorie. Vzkazuji čtvrtému medvědovi, že žihadla budou vždy a všude a posměváčci jich také plno nakoupí. Důležitý je hlas srdce.
Odesláno z IP: 86.49.151.129