Výročí

Zdeněk Hanka » Blog » Výročí
11.4.2017, Zdeněk Hanka

„Tak jistěže se trochu bojím.“ Možná to říkat neměl. Jenomže když se podíval vzhůru podél toho ocelového pláště směrem k obloze, vylétlo mu to z úst nějak samo.
„Prosím vás, to si nechejte pro sebe,“ rozzlobil se zástupce vedoucího inženýra, „všechno se nahrává.“

„To se pak může ještě pozměnit. Vystřihneme to a nahrajeme to znovu.“ Uklidnil ho představitel místní organizace.

„No, dobře, dobře,“ zamračeně souhlasil zástupce inženýra, „ale příště važte slova. Už za chvíli začneme odpočítávat a start zdržovat nelze.“

Jenomže on byl bez nálady už od rána. Věděl, že selhat může cokoli. Najednou se mu zdálo, že zapomněl všechno, na co se tak dlouho připravoval. Nakonec do poslední chvíle vůbec nebylo jasné, jestli opravdu vyberou jeho nebo...

„Prosím vás, kamery běží, usmívejte se trochu. To musíte. Usmívat se snad můžete, ne?“

„Vždyť to přes to sklo stejně není vidět,“ zabručel.

„Vlezte si tam,“ poručil teď už ostře představitel místní organizace.

Mladý muž se tedy začal soukat do úzkého prostoru výtahu právě pro jednu osobu a ocelová dvířka se zaklapla. Než se stačil rozhlédnout ve tmě okolo sebe, výtah se za temného hučení prudce vznesl. Muž se pudově zachytil hasicího přístroje, aby udržel rovnováhu a výtah se brzy s cuknutím zastavil. Po hmatu dosáhl na kliku a otočil s ní doleva. Jeden malý krok, sklonil hlavu a usadil se do kovového sedadla, připomínajícího lžíci bagru.

Vracela se mu stále připomínka nešťastného letu té fenky, snažil se tu myšlenku zapudit, jenomže jinou zkušenost zatím nikdo neměl. Bylo mu jí líto. Snad milosrdně omdlela. On tak dopadnout nesmí.

„Slyšíte mě?“ ozvalo se mu pod přilbou, pak ještě následovalo nesrozumitelné zachraplání.

„Ano, ano, slyším.“ Najednou si neuvědomoval tu mimořádnost okamžiku a prostě se odevzdal tomu, co ho čeká. Hlavou mu běželo, že těm dole se to pěkně raduje a tleská.

„Jestli já nejsem blbec.“ Napadlo ho, když zrychleně dýchal pod kulovitou přilbou s průzorem. Teď mu před vnitřní zrak vstoupila maminka, která se přes všechnu hrdost nepřestávala bát a byla by ráda, kdyby z celého toho úkolu sešlo.

Do stran se moc otáčet nemohl, místa měl okolo sebe málo. Upoutal se a bylo mu najednou všechno jedno, ať to dopadne, jak to dopadne.

Musel trochu zvednout hlavu, aby malým oknem viděl alespoň něco. Tyčila se za ním šedivá ocelová konstrukce a líně stoupající dým.

Těsná ocelová buňka s kolekcí přístrojů a ovládacích prvků se teď začala otřásat a rachot se stupňoval. Na okamžik se mu zdálo, že se to všechno okolo musí rozpadnout, vibrovala každá součást malé kabiny i celý jeho skafandr. Prostoupilo ho mravenčení v nohou a všechno co prožíval, neměl s kým sdílet. Teď byl sám. Srdce běželo cvalem, v očích měl strach, ale to nahlas říct nemohl. Místo toho se krátce rozhlédl do stran, jak jen to bylo možné a pronesl jediné slovo

„Pajéchali.“

To už cítil, že je v pohybu. Konstrukce za okénkem pomalu klesala někam dolů a mladý Jurij cítil, jak ho tlačí mohutná síla hlouběji do úzkého sedadla. Hlava, ramena, útroby, stehna, všechno ztěžklo, jako by je drtil mramor. Ještě, ještě, ještě víc, víčka měl zavřená, těžká jak z olova a věděl, že teď už není volba. Letí. Velmi rychle letí vzhůru jako střela, rychleji a rychleji a za malým oknem denní světlo pohasínalo a měnilo se zvolna v indigovou noc.

Najednou to všechno ustalo, jako by se ocitl hluboko pod vodou. Odlehčila se ta ohromná váha, v uších mu zvonilo a jemu se najednou sedělo pohodlně. Prostor byl stále těsný, ale zdálo se mu, že to všechno není skutečnost, že to všechno jde mimo něj, cítil se jako host ve vlastním těle. Prostor za okénkem se zvolna otáčel, měnil se a Jurij se nedovedl zorientovat. Znovu viděl maminku, teď se usmívala.

„To je Země.“ Zašeptal. Byl vůbec první, kdo ji takto viděl. Jasný, modravě  zářící oblouk. Díval se na tu křivku jako uhranutý.

„Ještě hodinu,“ napadlo ho a třebaže ho skafandr tlačil a nemohl se v něm pohnout, radoval se z každé minuty. Na okamžik zavřel oči a teď se usmíval. Upřímně. Možná si to šeptal, možná si to raději jenom myslel: „Kašlu na nějaký státní úkol nebo politický prestižní cíl, je mi to fuk. Mám zážitek. Zážitek, jaký ještě nikdo neměl. Je to dobře, že nakonec vybrali mě a German poletí až příště. Všechno si to musím pamatovat. Pošlu to dál, ano, pošlu to dál. Tak, aby ode dneška přesně za padesát šest let to mohl někdo vyjevit do svého blogu. Třeba nějaký kluk, kterému je teď pět roků.“

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem