Příště jen pod fernetem

Zdeněk Hanka » Blog » Příště jen pod fernetem
22.5.2017, Zdeněk Hanka

Od hor zaválo jaro. A ten, kdo zachytil jeho dech, nasákl s ním i iluzi, že mu narostla křídla a svede to, na co jiní jen bezradně hledí. Také já, posílen tímto furiantským elixírem, usmál jsem se ledabyle jedním koutkem, řka: „Pche, to je pro malé caparty.“

Postavil jsem se před dům, vzhlédl vzhůru až k pyšnému krovu a uslyšel vnitřní hlas, který mě trochu škodolibě nabádal, že dnes je ta chvíle. Od země až ke zmíněnému krovu vzpínají se dva ozdobné povrchové trámy, to aby v pozorovateli vyvolaly rustikální chvění. Právě tak sedlovou střechu u dané nemovitosti lemuje podobný dekorativně funkční podhled. Barva na nich začínala stárnout a dávala to najevo ztrátou živosti a praskáním. Nemůže být snadnější úkol, než s užitím žebříku prostě vystoupit nahoru, oškrábat oprýskanou vrstvu a nahodit novou svěžest. A přitom si pískat, to patřilo už k dávným tovaryšům.

Pokud jsme dávali ve škole pozor a nepouštěli učiteli do obličeje prasátka, tak víme, jak vypočítat délku přepony v pravoúhlém trojúhelníku. Pokud ne, pak s chirurgickou přesností z vrženého stínu vypočteme, jak má být žebřík dlouhý. Je jen málo snadnějších úkolů pro pionýra.

V popisovaném scénáři výpočet prozradil, že žebřík, který mám k dispozici, je o metr šedesát kratší, než bych ho rád viděl. Tady je třeba upozornit na takzvaný ŽÚ, čili žebříkový úskok. Poslední příčka není tam, kam žebřík sahá. Dobrá, přijímám skutečnost, že k vrcholu krovu chybí celý metr devadesát. Takový deficit je už na pováženou, ale pokud, stoje na nejvyšší příčce, vztáhnu paži s válečkem namočeným v barvě, mohu směle vymalovat celou krokev od pozednice až po hřeben, včetně hambálku a stále si přitom pískat, i když možná jen tence.

Opřel jsem tedy žebřík o dům, shledav, že ta chybějící vzdálenost je kletě výrazná. Snad v teorii je možné ochlupeným válečkem tak vysoko dosáhnout, ale situace se obnaží v praxi. Protože sousedi zaznamenali, že se schyluje k akrobatické exhibici, už jsem couvnout nemohl. Galon barvy po ruce, žebřík vztyčený, pískat dovedu také, tak tedy vzhůru, chlapče s kšticí prořídlou.

Odvahu jsem kumuloval v nižších etážích. Přesněji, spodní příčky se zdají být nízko tehdy, když kolem nich jen kráčíme a pohlédneme na ně. Pohled z žebříku vydá zprávu přesnější. Vykryl jsem odborně páskou místa, kam jsem barvou sáhnout nechtěl, obrousil oprýsknutý nátěr a sebevědomým pokývnutím jsem zdravil ty, kteří čekali drama. Rozšafně jsem natíral nabízené plochy a těšil se z viditelného úspěchu. Každá další příčka mě však vedla ke krotkosti. Pískání mi na mysl ani nepřišlo, ostatně nejsem nějaký tovaryš.

Nastal čas na příčku nejvyšší. Tady je dlužno nechat rozběhnout obrazotvornost a opravdu vidět tu poslední příčku, která dík ostrému úhlu, v němž se žebřík opírá o stěnu, je jen nepatrně vzdálena od fasády. Stát jsem musel tedy na špičkách, se zataženým břichem přisátý ke zdivu, kdy nos se nemovitosti přímo dotýká. Pod sebou jsem viděl, jak perspektiva zmenšuje keře v zahrádce do rozměru květáku. Objevil jsem tak, že hloubka prostoru je zdravá pro zrychlení krevního oběhu. Nějakou chvíli jsem jen tak stál. Pak pomalu, velmi, velmi pomalu jsem zvedal váleček s barvou a sáhl vysoko nad sebe. Lehce nahoru a dolů a ještě nahoru a dolů, barva mi kapala na lebku. Netřeba připomínat, že zde jsem upustil od vykrývání páskou. A pak totéž vlevo. Za zády jsem pomalounku předal náčiní z pravé do levé ruky a vztyčil teď paži levou.

Co to? Barva na válečku došla a je třeba znovu namočit. Sestoupit z nejvyšší příčky na tu nižší by bylo výzvou i pro dobře trénovaného artistu. Znamenalo to nakrčit nohu v koleni do strany, ničeho se nedržet a jen velmi zlehýnka klesat tak, až druhá noha nalezne oporu. Ještě jednou a až teď bylo možné chytit se postranic. Nádech a výdech a dole namočit váleček do barvy.

Cožpak je možné natřít jen jednu stranu? Jistěže ne. Dole krok je pevný, čím dál tím výš, zdá se být méně a méně jistý. Opět nejvyšší příčka, nalehnutí na domovní fasádu a pohled dolů si odepřít a jen věřit, že žádný letoun mě nezachytí nýtkem v břichu trupu. Levou ruku vysoukat vzhůru a sáhnout tak vysoko, jak jen to lze. Máznout pomalu dolů a nahoru, dolů a nahoru, to stačí.

Sestup se zdál být už dobře natrénovaný z předchozího prvovýstupu a tak zbývá už jen zdola pohlédnout na dílo.

„Ajaj.“ To je citoslovce, které lze profiltrovat do této statě. Vidím, že až nahoru jsem nedosáhl. Muž, předhodí-li před sebe úkol, může váhat, může získávat čas, může se kabonit, ale nakonec vezme náležitý rozběh a pokračuje v započatém skutku.

„Když vylezu na střechu, uložím se na ni a z hřebenu shlédnu hlavou dolů, na podhled jistě dosáhnu.“ Takové řešení mi přivál nějaký zlomyslný skřet. Než jsem stačil věc domyslet, už jsem stál rozkročen na hřebeni sedlové střechy. Je to prosté, lehnu si, vykloním se nad prostor a váleček zanořím k podhledu. Tady se opět ukázalo, jak čin předběhl myšlenku o dvě koňské, či spíše volské, hlavy. Ležím, soukám se nad prostor tak, až můj mužně klenutý hrudník přesahuje celý krov. Protože jsem naznal, že těžiště mám spíše v břiše, než v hlavě, ponechal jsem je na šikmé ploše střechy. Ano, technologie je dobrá, válečkem dosáhnu - ale nevidím kam.

„Hej, hej, vy!“ Ozývá se z oblak a muž dole se rozhlíží. Nenalezl nikoho, a tak se vydává opět svou cestou. Vždycky je kolem tolik lidí a teď? Teď nikde nikdo. Snad se domnívali, že za představení se bude vybírat vstupné.

„Hej, vy tam, paní. Ano, ano, vy. Na střeše, tady nahoře.“

„Prosím vás, co tam děláte?“

„Já bych potřeboval, abyste mi v něčem pomohla...“

„...jó, drahý pane, tam mě nedostanete.“

„Ne, to nechci. Jen vás chci poprosit, abyste se postavila tak, abych na vás viděl. Já budu natírat tady to, co vy vidíte a já ne. Já tam máznu a vy mě budete řídit. Ukážete doprava nebo doleva, nahoru nebo dolů a já podle vás to natřu.“

„To myslíte vážně?“

„Jste moc daleko, musíte blíž.“  Kroutila hlavou, ale úkol se jí zalíbil.

Podařilo se. Dílo je dotaženo, co mělo být natřeno, to je natřeno a září teď brilantním odstínem.

Snad jen pověstnou drobnou pihou na kráse je fakt, že jsem na několika místech skutečně přetáhl. Proto, až někdy poletíte nad tou střechou, vězte, že nejde o umělecký záměr, ale o prostou člověčí nedokonalost.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Georgia Black - 13.6.2017 10:15
Tak pod fetnetem??? To by tedy ale mohl byt velice zajimavy akrobaticky kousek, ktery by jiste stalo za to shlednout. I konecny vysledek by stoprocentne nebyl k zahozeni. Rozhodne az budes priste planovat podobnou akci a nevic pod fernetem, vzpomen si na me. Rada za takovou podivanou zaplatim I to vstupne. :-) :-) :-)
Odesláno z IP: 68.146.53.2