Úvaha s výhledem

Zdeněk Hanka » Blog » Úvaha s výhledem
23.5.2017, Zdeněk Hanka

Má názor jednotlivce význam? To se ptávám sám sebe, když chci vyjádřit nějaký osobní postoj. Nabízející se negativní odpověď po krátkém zamyšlení zamítnu. Názor jednotlivce totiž přispívá do společné díže, která v závěru spoluvytváří chuť upečeného chleba. 

Náš svět se mění v mnoha ohledech a je naší přirozeností hledět dopředu s nadějí. Ta naděje se hroutí pokaždé, když zaznamenáme tragédii, která vzešla z nenávisti. Pak se ptáme, zda máme možnost odvrátit vývoj, založený na strachu o život náš a generací příštích, neboť i za ně neseme odpovědnost. Zeměkoule je dnes už příliš malá, než aby se obecné problémy týkaly jen jedné zahrádky, obehnané plotem. Různé země reagují jinak na hrozbu, kterou se stává brutální násilí neúcta k životu, založené na zvráceném vnitřním přesvědčení, že tak to má být.

Mluvím o tragédiích, kterým náš svět zvolna uvyká. Vlády jednotlivých zemí zaujímají různé strategie a postoje lidí se různí podle historických a tradičních kořenů v té které zemi, podle geografické polohy, podle míry demokracie. Nikdo zdravě myslící přitom nemůže pochybovat o tom, že žít v obavě z příštího rána, z každého nastoupení do letadla a z každého koncertu, nesmí být programem pro budoucnost.

Česká  republika má přesto určitý rys, který ji odlišuje od ostatních zemí. Je to schematizování a vyhrocené názorové polarizace uvnitř země samotné. Pozorně si čtu informace, prohlášení i reakce, vztahující se kandidátům na prezidenta České republiky. Kdysi jsem uvedl, že při vyjadřování se k dění v České republice mám jednu nevýhodu, totiž, že žiju daleko, věci vidím z dálky a neslyším, co se mluví v ulicích. Současně ale mám také jednu velikou přednost, že totiž žiju daleko, věci vidím z dálky a neslyším, co se mluví v ulicích. Takže se zdá, že vody se valí nějakým řečištěm cestou nejsnadnějšího spádu. Pokud bychom ale přistoupili na nemožnost jakkoli zasáhnout, stali bychom se fatalisty, řízenými daným a předem určeným korytem, v lepším případě jen náhodným větrem.

Proto názor jednotlivce cenu má.

Všiml jsem si, že magnetizujícím tématem v diskusích ve vztahu ke kandidátům na úřad prezidenta je jejich postoj k migraci. Je to látka, která často zaslepí jakékoli jiné názory a dosti zřetelně štěpí společnost. Vlastně není divu. Je to však dobře, když lidé jedné malé země stojí proti sobě v extrémních táborech? Vyhrocená polarizace přece vejce všech občanských nepokojů, pokud se dovolí skořápce puknout. Něco takového oslabuje zemi. Proč se zapomnělo na Svatoplukovy pruty?

Šablona je jednoduchým dělítkem pro ty, kteří se bojí vytvořit si vlastní úsudek. Pak ještě je třeba hromadný názorový kotec zpečetit pojmenováním. Jedny označit jako sluníčkáře a ty druhé jako kavárnu a máme proti sobě tábory. Už zbývá jen na každém břehu společně zvednout prapor a pokřik. A naslouchat jeden druhému? To je už příliš  odvážné. Volí raději urážky a zesměšňování a neuvědomují si, že se tak vysilují a odkrývají ledví. Proto nepíšu teď pro ty, kteří jen čekají, který z těch dvou inventarizačních štítků mi nakonec přilepí.

Pokud jsem se zmínil o představě budoucího prezidenta, pak by mělo být právě výsostným úkolem prezidenta  umět naslouchat všem názorům a nehloubit příkopy uvnitř země, mezi vlastními lidmi. Neoslabovat tak vlastní zemi.

V současné době, žel, není v čele země státník, který by uměl, ba dokonce chtěl národ stmelovat, státník, který by se uměl podívat dopředu a postavit svou zemi na důstojné místo partnera, s nímž stojí za to jednat.

V rakci na současné dění a postoje tady jeden klíčový prvek trvale uniká.  

Zeměkoule není tak veliká, jak bývala. Jsou zde zdroje surovin, té či oné povahy, které jsou prostě omezené, včetně vody a vzduchu. Podívejme se na Zemi z Měsíce a zkusme si promítnout v rychlém sledu vývoj populace i nasycenost poptávky po zdrojích za prošlá staletí. Vidíme neomylně, že kontinenty a oblasti na nich se v tomto smyslu liší. Jako školák jsem se učil, že na celé Zeměkouli žijí tři miliardy lidí. Dnes obývá tutéž planetu sedm a půl miliardy lidí. To je úkaz patrný během jediné generace. Dynamika je přitom nadále velmi svižná. Jednoduše řečeno, v té Petriho misce zvané Svět jsou místa, kde počet obyvatel trvale dramaticky roste a přitom právě tyto oblasti své obyvatele uživit nedokážou, jejich Petriho miska se vysála. Jinak řečeno, poptávka zde přerůstá nabídku.

A to je skutečné téma, neboť všechno ostatní už je jen odpoutaný řetěz následků.

Nelze totiž předpokládat nic jiného, než vznikající tenze, nárazy ústící v násilí a následně expanze obyvatel do jiných míst, v očích těchto lidí, požehnanějších. Tedy, pokud jde o pohyb obyvatel na planetě Zemi, je to jev, který je nevyhnutelný. Jen si představme počet obyvatel za padesát let. Máme vůbec tu odvahu? A padesát let je lusknutím prstů proti vesmírným rozměrům času.

Lidé se prostě stěhovat budou. Spouštěcí moment už tak podstatný není, protože tlak v hrnci pod pokličkou neudržíš a zákon spojitých nádob platí i zde. Především a nade vším je nutno přijmout postulát, že i Petriho miska má své okraje. Iluze, že růst počtu obyvatel a s tím související migrace ustanou, je vyčichlá už dnes. Stěhování velkých populačních kohort je tedy vedlejší efekt a pouhý důsledek nasměrování demografické křivky.

Tedy tak je to.

Díváme-li se proto z Měsíce na malinkou zemi uprostřed Evropy v souvislosti se zákonitým přeléváním populačních celků, pak je blouznivé představovat si, že právě Česku se tento jev nadobro vyhne. Snad se jen odloží na příště. Ta vlna neskončí ani kvótami, přes které se populační proud převalí. Tu skutečnost je třeba přijmout a právě od té části světa, která má za to, že jedná uvážlivě a civilizovaně, se očekává, že nepropadne panice a emocím. Nejspíš ten nenadálý objem je tím prvkem, na který narazil nepřipravený svět, neporozumění pohnutkám a současně s tím i svědectví děsivého brutálního a nelidského násilí daleko za mezemi pochopení civilizovaným rozumem. Jde vpravdě o mnohem hlubší biologický pud, atavistický boj o teritorium. Náboženské přesvědčení? Jindy to byla představa Tisícileté říše, která nebyla zase ničím jiným, než bojem o teritorium. Vpády Hunů a Avarů? Týž princip, tytéž prostředky. Dokonce elementárně vidíme totéž u pirátství Somálců.

Tedy za momentem překvapení stojí selhání demografických prognostiků, mám na mysli moudrých a objektivních prognostiků, či přesněji jejich oslyšení ze strany ekonomů a politiků.

Jak s novou skutečností naložit?

Jádro tkví v porozumění pravým kořenům probíhajícího jevu. A ten problematický skutečně je. Role budoucího prezidenta v této otázce pak musí spočívat v zabránění panikou vyhrocených táborů, které ztratí schopnost komunikace mezi sebou. Porozumět a vyložit, že v každém z nich mají kus pravdy.

Stejnou chybou je totiž široké otevření vrat, právě tak jako je pošetilý zámek s petlicí. Na obou stranách najdeme horlivé politiky a ani jeden z nich nedělá dobrou službu budoucím generacím. Ba co hůř, oba dva typy politiků štěpí národy. Na vině je panika, neznalost, neschopnost státnického nadhledu nebo prťavá snaha o zisk osobní oblíbenosti.

Především, nechť je důsledně uplatněno pravidlo: Každý člověk, jestliže jsme si rovni, musí při stěhování z jednoho místa do jiného projít týmž sítem. Je třeba umět rozlišovat. I když připouštím prvek nepředvídatelnosti v rodině, jde-li o zcela jiné vidění životních hodnot. Pokud hovořím o sítu, pak mám na mysli to, které vidím i ve vlastním zpětném zrcátku. Tehdy země javorového listu mě chtěla předem znát. Vyšetřila můj zdravotní stav, reputaci finanční, minulost z hlediska souladu se zákony, profesionální přínos. Ten pohled pod mikroskopem trval týdny, než zvedli závoru. Znamená to snad ostnatý drát pro každého? Jistě ne. Je to snad dokořán otevřená brána všem? Není.

Důsledné a spravedlivé trvání na dodržování funkčních, promyšlených a účelných zákonů je pak tím kouzelným proutkem, který může zajistit a udržet klidnou a bezpečnou budoucnost.

Právo na ochranu soukromí se stává luxusem a v zájmu budoucnosti civilizace je nutná změna. Sám nemám nic proti tomu, když o mých zájmech a záměrech bude jasno.

Jedno je ale třeba vědět. Psychopati, zločinci, lidé zlí, fanatici sektářští nebo nacionalističtí, devianti i despotičtí autokrati budou přicházet na svět, žel, pořád. Zalézt před nimi pod postel je stejně nebezpečné, jako snaha o vlichocení se jim. Zhoubné nemoci je také nutno přijmout jako fakt a systematicky jim čelit.

Sáhnu proto ke zdravotnické terminologii, která je mi blízká, k osvětlení toho, co cítím jako nezbytnost.

Prevence...

tedy vytvoření podmínek, které chrání před násilím, buďtež tím základním krokem. Troufám si jako příklad uvést nepodporování násilných počítačových her, brutálních filmů a "krví prosáklých" knih, nakonec odmítat i šikanu už od školy, nedovolit slepé fascinování zbraněmi. Patří sem i agresivní, urážející a ponižující diskusní příspěvky čtenářů mezi sebou. Tyto vlivy už v zárodku mají svůj nepopiratelný podíl na houfování nenávistných psychopatů kdekoli na světě. Pak je třeba nazývat věci pravými názvy, pravdivě a nestranně informovat. Necukrovat události, které vstoupily mezi lidi. Tady leží otevřené pole pro media. Srozumitelně to vyjadřuje velmi dobře známá a často nesmyslně a nepochopitelně atakovaná jednoduchá havlovská výzva o pravdě a lásce, už jen proto, že opačná alternativa je nepřijatelná. Nebo snad chceme stranit lži a nenávisti mezi lidmi?

Depistáž...

tady mám na mysli aktivní vyhledávání živné půdy pro zlo, tedy komunit, které jsou zdrojem kriminality a nepodceňovat varovné signály tam, kde nenávistná rétorika náboženská, rasová nebo nacionalistická je semenem zla.

Dispenzarizace...

je navazujícím krokem, tedy následné sledování tam, kde už jednou zdvižený červený praporek byl. Minulost je totiž nejlepším předobrazem jednání budoucího.

Obyvatel na Zemi bude víc a víc. S technickým vývojem se budou obydlovat i oblasti dnes nehostinné. Lze očekávat, že etnika se budou mísit a prolínat názorově. Cestování na velké vzdálenosti se stane přirozeností. Jazyky se budou slévat. Vědecká bádání v oblasti medicíny, fyziky, chemie nebo astronomie už dnes zcela stírají jakékoli hranice, právě tak jako umění. Ve vládách budoucích funkčních a logických regionů budou zastoupeni lidé, kteří budou mít své kořeny ve vzdálených krajích. Všichni budou muset společně řešit problémy potravinových a energetických zdrojů, sjednotit se na řešení zdravotních problémů, souvisejících se splýváním populačních celků. Taková je totiž budoucnost a prezident, který je k takovému pohledu vnímavý, by, podle mého soudu, měl stanout v čele země.

Pokud jsem zanechal v rozpacích ty, kteří mi chtějí dát nějakou nálepku, pak jim asi nepomohu.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?