Sergeant slaví padesátiny

Zdeněk Hanka » Blog » Sergeant slaví padesátiny
30.5.2017, Zdeněk Hanka

Věděli jsme o tom albu. Věděli jsme, že je naprosto výjimečné, ale také nám bylo jasné, že jeho získání je za hranicí možného. Jenomže tam, kde je vůle, tam je i cesta. Přivezli jsme si ten šperk tehdy z Budapešti. Bývaly tam v zastrčených uličkách dvorky a občas bylo třeba sejít do suterénu. Ostatně, to se patří, aby poklady byly ukryté. 

Veliká díla vzejdou často shodou náhod, jejich zřetězením a pak už je na místě invence a úkrok stranou tam, kde jiní jdou vyšlapanou cestou.

Od počátku roku 1966 si The Beatles začínali s jistou mírou hořkosti uvědomovat, že vlastní esence koncertů je vytěsňována nezkroceným ječením diváků a divaček v halách a na stadiónech. Hudbu přestalo být slyšet, protože posluchači ji překřičeli. The Beatles sami přitom cítili, že hudebně zrají a mají co nabídnout. Není proto divu, že se u nich začínala objevovat únava z vyčerpávajících koncertních vystoupení; vždyť zvuková kulisa z hledišť byla stejná, kdekoli vystupovali.

V té době urychleně dokončovali album Revolver, protože měli před sebou cestu do Německa, do Japonska, kde měli vystupovat v legendární aréně Nippon Budokan, a na Filipíny. V březnu 1966 se navíc John Lennon poměrně nešťastně vyjádřil v rozhovoru s novinářkou Maureen Cleave pro London Evening Standard.

“Křesťanství zanikne,” řekl tehdy, “vyvane a scvrkne se. O tom se nepotřebuju přít. Teď jsme populárnější než Ježíš. Jen nevím, co půjde dřív, jestli rock ‘n’ roll nebo křesťanství.”

Tento jeho výrok byl bezpočtukrát zkomolen a celá čtveřice díky tomu proti sobě postavila výraznou část svých příznivců. Třebaže se Lennon zřetelně vymezil proti nedorozumění a omluvil se, stín už tady ležel. Při koncertní zastávce v Hamburku před cestou do Japonska, Beatles dostali anonymní varování, že tam budou v ohrožení života. Vzali hrozbu vážně a cestovali, proti svým dosavadním zvyklostem, v pancéřovaných limuzínách, celkem bylo aktivováno k jejich ochraně třicet pět tisíc policistů.

Bylo otázkou času, kdy se rozhodnou s koncerty nadobro skončit. Konečné razítko jim vystavil právě koncert v Japonsku. Vzhledem k národní letoře Japonců čtveřice nehrála proti zdi frenetického křiku fanynek, ale v sálech, kde diváci skutečně tiše poslouchali. Tehdy The Beatles slyšeli opět sami sebe a shledali, že do hudby už nevkládají tolik jako dřív, a rozhodli se proto koncertní šňůry ukončit.

V létě 1966 se každý vydal svou cestou. Paul komponoval hudbu k filmu The Family Way, John byl plně soustředěn na natáčení filmu How I Won the War, George odjel na šest týdnů do Indie, kde se pod vedením Ravi Shankara učil hrát na sitár a rozumět hinduistické filosofii a Ringo našel čas pro svou ženu Maureen a syna Zaka. Zdálo se, že prach ulehl a hvězdy předávají svůj brilantní jas všednímu dni.

Ten klid ale netrval a ani nemohl trvat dlouho.

Napadlo to Paula. Jak by zněla jejich hudba v pojetí vojenské kapely? Myšlenka ještě nebyla zcela zralá, ale pod skořápkou se už chvěla. Teď by mohli vytvořit úplně jinou kapelu. Každý z nich by tak získal své alter ego. Hráli by docela jinak a vlastně by tak vyvolali dojem, že takové těleso skutečně existuje. Velmi lákavá byla představa, že písně, které takto nahrají, nebudou už muset hrát živě. Mohou tedy ve studiu svou tvůrčí představivost nechat volně plout, bez finančních, technických a časových omezení. Každý vnese svůj podíl svobodně, tak jak sám cítí, že by se chtěl hudebně vyjádřit.

Tady už byl krůček k realizaci. Paul McCartney se usmívá:

„To první, na co si vzpomínám, byl náš let z Ameriky s Malem Evansem. Nad jídlem v letadle přišla řeč na sůl a pepř.“ Tady je nutno uvést doslova salt and pepper. „Jenomže jsem se přeslechl a rozuměl Sergeant Pepper. Tak mě napadlo, že bychom mohli naši příští píseň nazvat Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Myšlenka se všem líbila a bez váhání ji přijali.“ Nezastavili se ani před důkladností pokud jde o vnější obraz. Barevné slavnostní uniformy, lehce pohádkové a nostalgicky staromódní, jim ušila kostymérská divadelní společnost M. Berman Ltd v Londýně.

Album se rodilo vpravdě jako živý organismus ve studiu Abbey Road od listopadu 1966 do dubna 1967. Tehdejší technické nahrávací možnosti doslova pustili z otěží. Necítili žádná omezení a spolupráce byla prosycena přátelským duchem a společnou touhou vytvořit něco jiného, nečekaného. Paul vzpomíná, že nějaký kritik tehdy napsal, že jim vyschl pramen. „Chtěli jsme mu dokázat, jak dramaticky se mýlí.“

Při prvotní inspiraci sáhli do svých společných vzpomínek. Na svět přišla jedna z nejpůsobivějších písní vůbec – Penny Lane. Právě tak se zrodilo i dílo Strawberry Fields Forever. Obě dvě se původně měly na albu objevit, ale po nátlaku společnosti EMI nakonec zamýšlené album obě dvě opustily, aniž se na něj vůbec dostaly a byly vydány jako singl.

Píseň za písní se rodila a vznikalo tak nadčasové dílo, jako kompaktní celek, kde jedna píseň přechází do druhé a každá z nich je dokonale propracovaná.

Na obalu se pak měla sejít společnost těch, kteří by takový koncert navštívili. Dnes by práce na takové hromadné fotografii byla otázkou několika minut u počítače. Toho třicátého března roku šedesát sedm zabrala jen příprava v Chelsea Manor Studiu ve Flood Street celé tři hodiny. Nejde o fotomontáž, jak by se nabízelo. Peter Blake a Jann Haworth skutečně sestavili plán a jednotliví „brouci“ si doplňovali účastníky podle svých představ. George nemohl opomenout různé guru, kteří poznamenali jeho mysl,  John přicházel s kontroverzními postavami, které byly zamítnuty hned jak je John nabízel. Ringo jednoduše souhlasil se slovy: „Koho tam postavíte, s tím já jsem srozuměn.“

Když se ptali později novináři, proč chybí Elvis Presley, Paul odpověděl: „Elvis je příliš významný a je tak vysoko nad ostatními a tak daleko, že ho nelze ani zmínit. On není zpěvák pop. On je Elvis King.“

Z padesáti sedmi přítomných postav lze ale jmenovat alespoň Carla Gustava Junga, Edgara Allana Poe, Freda Astaira, Boba Dylana, Aldoux Huxleyho, Tony Curtise, Stana Laurela a Olivera Hardyho, Karla Marxe, Oscara Wildea, G.B. Shawa – lze cítit, že všichni mají něco společného. Zcela jistě by koncert skupiny Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band navštívili.

Album vyšlo 26. května 1967 ve Velké Británii a 2. června ve Spojených státech. Pak celých dvacet sedm týdnů zůstalo na samé špici žebříčku ve Velké Británii a patnáct týdnů ve Spojených státech. Hned po vydání album zářilo na prvních příčkách v žebříčcích německých, švédských, kanadských, australských, norských. Odhaduje se, že se prodalo nejméně třicet pět miliónů nosičů. Opakovaně získalo platinové desky v zemích všech kontinentů. Album se prodává a poslouchá stále a kapela Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band naprosto nic neztratila ze své sdělnosti, brilantnosti a hodnoty ani po padesáti letech od svého vzniku.

 

K vytvoření ilustrační koláže jsem použil fotografii z knihy The Beatles Illustrated Lyrics od Alana Aldridge, 1969

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem