Kde jste byl, pane Kolbabo?

Zdeněk Hanka » Blog » Kde jste byl, pane Kolbabo?
2.6.2017, Zdeněk Hanka

Poštovní zásilky se někdy rozběhnou na svých nožičkách po světě svou cestou, jako by vůbec nechtěly dorazit ke svému adresátovi. Ale my dobře víme, jak to je a co se doopravdy děje na poštovním úřadě, když padne noc. Pan Kolbaba to odsvědčil a v tom případě o tom není pochyb.

Byl den matek a to je chvíle, kdy si vděčná dítka vzpomenou na mateřskou péči, třebaže jí už odrostla. Kromě toho se zmíněná dítka již vymanila z dosahu pohádek a vkročila do světa reality. A tam se rozběhne obrazotvornost daleko bouřlivěji, než než je toho schopna kterákoli pohádka. Ponořme se  společně do děje skutečné události.

Byl tedy den matek, jak bylo předesláno výše. Ta jedna určitá maminka má odrostlé dcerky, obě dosáhly věku dospělosti, ale to pouto se nerozvolnilo. Obě dvě žijí na opačné straně rozlehlého kontinentu. Přijměme to jako fakt.

Zmínil jsem, že tehdy byl Den matek? Teď však poskočme o týden dál. Jedna z dvou dospělých dcerek volala a zajímalo ji, jak se mamince líbily drobné dárky, které jí poslala tak, aby přišly včas.

“Nevím, zatím nic nepřišlo.”

To bylo divné. Zeptáme se na poštovním úřadě – tam, co jsou ti skřítkové, lhostejno, na kterém to je kontinentu – zda zásilka nezabloudila.

“Nezabloudila, zásilku jsme doručili.”

“Ale to ne, nepřišlo mi nic.”

“I přišlo. Vždyť jste sama podepsala převzetí.” Tady má člověk obavy o své duševní zdraví.

“A kdy ten významný okamžik nastal?” ptala se zmíněná maminka.

“Předevčírem přece, inu, vzpomínejte.”

Vzpomínání by nebylo odůvodněné, spíše uvažování. Číslo domu. Ano, zásilka mohla být doručena do jiné ulice podobného jména, avšak do domu s týmž číslem. To bude ono. Pan Kolbaba by adresáta našel, protože byl nadán trpělivostí. To, žel, nebyl případ, o němž je zde řeč.

Dva lidé vydali se hledat společně zbloudilou zásilku. Zaklepali, zazvonili v ulici podobného jména a shodného čísla.

“Ano, jistě, máte pravdu, já jsem skutečně tu zásilku převzala, ano, ano.” Připustila ochotně paní, která otevřela dveře, třebaže nerozuměla dobře otázce.

“Můžeme si ji tedy převzít?”

“Hned jsem viděla, že mi nepatří.”

“Aha, poté, co jste podepsala převzetí, tak jste si toho všimla. Nevadí, to se stane. Tak my si ji teď vezmeme.”

“Kdepak, to jsem viděla hned. A tak jsem to od paní doručovatelky převzala a řekla jí hned, že mi to nepatří. Měla mě k tomu, abych si balíček ponechala, když jsem podepsala převzetí.”

“To snad… Inu, nevadí. Víte dcerka poslala dárek ka Dni matek. Tak my si to vezmeme.”

“To právě nemůžete, to je mi moc líto. Já jsem ho už odnesla.”

“Aha, na poštu?”

“Kdepak, odnesla jsem ho k vám domů.”

“To bychom nepřehlédli. Nemyslím, že jste nám balíček přinesla. A můžete nám říct, kam jste tedy balíček donesla?”

Paní ochotně a s dobráckým úsměvem popsala, kam doručila balíček, jehož převzetí podepsala, vědouc že jí nepatří ani ty známky na něm.

“Ale, tam  my nebydlíme. To není naše adresa. Vždyť jste jistě viděla, že jste zamířila do správné ulice, ale číslo bylo jiné, výrazně vzdálené od našeho bydliště. A přiznejme, že číslo domu má v adrese jistou důležitost.”

“Ano, ano, bylo to jiné číslo, to je pravda.”  Šťastné seskupení planet přálo tomu, že si pamatovala číslo překvapených adresátů.

Ti dva se tam vydali. Šlo o balíček s dárky ke Dni matek a to je velká věc.

Cvrnk, cvrnk.

“Copak byste si přáli?” Teprve se v zemi nových možností ve stínu javorového listu rozhlíželi.

“Máme za to, že vám sem paní předevčírem přinesla balíček, který vám nepatřil.”

“Jistě, ano, to máte pravdu. Skutečně nám ho přinesla. A čím vám můžeme posloužit?”

“To je výtečná zpráva. Tak se přece našel. Chtěli bychom si ho tedy převzít.”

“Tady, tady ležel na té poličce. Ano, ano, tady ležel.”

“Ale už tam není.”

“Není, není, to máte pravdu.”

“Ale ten balíček…”

“…nepatřil nám, to je pravda. Jiné číslo domu, jiné jméno, jiný adresát, to máte pravdu. Hned jsme to viděli. Tady ležel na té polici.”

“A můžete nám ho tedy přinést?”

“Nemůžu, to je mi líto. Jak vidíte, už na té polici není.”

“A kde je tedy?”

“Já nevím. Byl tady na té polici.”

“Ale už tam není.”

“Ano, ano, už tam není.”

Ten dobrý člověk se nepřestal usmívat, ani když jsme s nepořízenou odcházeli a vraceli se na tu jedinou správnou adresu. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?