Myslíte, že ne?

Zdeněk Hanka » Blog » Myslíte, že ne?
5.6.2017, Zdeněk Hanka

O tom, jakým způsobem vnímáme hudbu, jaké biochemické procesy v mozku spouští a proč se hudba stává téměř součástí genetické výbavy lidstva, bylo napsáno mnoho odborných publikací. K významným závěrům dospěla Valorie Salimpoor nebo Daniel Abrams. Neurofyziologem, který klestí cestu na tomto poli, je Daniel Levitin. Ostatně Valorie Salimpoor je jednou z jeho studentek. 

Tudy ale jít nechci. Třebaže mířím jinam, určitým mostem si vypomůžu, aniž bych chtěl své zamyšlení rámovat do formátu vědeckého traktátu.

Přišlo se na to, že muzicírování, potřeba melodie a rytmu jsou s námi odnepaměti. Už se také ví, že sled tónů v jistém rytmu a tempu působí na samotný mozkový kmen, ten, který je nezbytný pro život všech obratlovců. U člověka však dosahuje dál. Ve spánkových lalocích mozku se hudba zaznamenává, ukládá, ale subjektivní vjem libosti či nelibosti se předpokládá až v lalocích čelních. Právě ty jsou vývojově nejmladší částí mozku a jsou odpovědné za naše společenské korektivy a také za subjektivní vnímání světa z hlediska takových kvalit, jako jsou naše normy estetické.

Zatímco stopy aktivní muzikální produkce, tedy vydávání tónů pro vlastní potěšení, nelze asi dohledat, na druhou stranu víme, že k poslechu hudby se lidé začínají scházet někdy v patnáctém století.

Hudba totiž uvolňuje endorfiny, souvisí s metabolismem dopaminu a tedy skutečně hraje zásadní roli v emocionálním ladění člověka.

Odemykám houslovým klíčem právě teď zámek svého zamyšlení a sesazuji kamínky mozaiky do zřetelného celku.

Ano, hudba zasahuje do samotných kořenů našeho jednání, chování a citových hnutí, cílí na základní, vývojově nejstarší mozkové struktury. Uvolňuje významné biochemické pochody. Proto nás provází při všech životních příležitostech, proto se scházíme na koncertech a proto ji nezbytně potřebujeme.

Víme z historie, jak píseň dokáže stmelovat. Sborový mohutný zpěv má sílu, která mobilizuje, dokáže zatnout pěsti tam, kde je to nutné. Vzpomeňme na Kdož sú boží bojovníci či pochodové písně, například Škoda lásky (jako Roll Out the Barrels) v ústech a srdcích vojáků v Den D. Právě dnes připomínám ono velké výročí události, kdy v Normandii muži šli čelem proti kulkám. Nebojím se ale taky připomenout mohutný, posilující a hrůzu nahánějící sborový zpěv pevných mužských hlasů Vstavaj strana agromnaja.

Sborový zpěv představuje jednotu, mobilizuje síly a odvahu. Shodný rytmus a táž melodie ubezpečují ve vědomí sounáležitosti. Násobí v každém statečnost, tak jako jednotlivé sněhové vločky v důsledku tvoří lavinu. Silnou, mohutnou lavinu.

Rozběhli jsme dvacáté první století. Už nestojíme v brnění u vozové hradby. Přesto máme v sobě tu sílu, jíž si možná nejsme vědomi a kterou potřebujeme mobilizovat, je-li ta pravá chvíle. Strach nikdy nebyl a není dobrým rádcem.

Dnes máme koncerty. Takové, které dokážou propojit kontinenty. Mluvím o sounáležitosti, o síle, kterou je třeba postavit proti nelidskosti, krutosti a primitivnímu násilí. Proti nájezdům vozidlem do lidí, proti bodání dýkou do náhodných lidí, do tebe, do mně, do všech. Proti nastraženým výbuchům. Ta síla začíná v pocitu sounáležitosti a spojení.

Koncert, který přesahuje hranice stadionu, sahá za hranice země a vtahuje lidi na všech kontinentech, má obrovský význam tím, že aktivizuje odhodlání všude tam, kam dosáhne. A ten dopad není zanedbatelný. Vědomí, že nejsem sám, je úžasnou silou, třebaže mám holé ruce. Jestliže takový koncert má stovky tisíc i milionů posluchačů, takových, kteří slyší, připojí se a stanou se součástí takové jednoty, pak lze sborem vyslat na adresu fanatických zabijáků hodně důrazně a hodně hlasitě: „A to tedy ne!“ 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem