Kolotoč okolo kol

Zdeněk Hanka » Blog » Kolotoč okolo kol
9.6.2017, Zdeněk Hanka

Ve vozovém parku domácnosti se na souvrati sezóny vyskytne potřeba vyměnit pneumatiky. Slunce prohřeje kraj a zimní dezén už není třeba. Měsíce minou, pak zase listí opadá a nastane čas návratu k hlubokému vzorku pro sněhem zapadané silnice.

Autodílna, která pro nás věrně pracuje, přijala do svého středu nového technika. Jde o dobráckého taškáře, taťku s trvale udivenou tváří, který si libuje v podivné kratochvíli. Vždycky zanechá kvíz k vyluštění. Z náhody se stalo pravidlo a z pravidla zvyk. Bylo by však nespravedlivé nařknout ho z uniformity a omezené fantazie. Nejde totiž jen o výměny pneumatik před zimou a po zimě. Zrovna před časem mi rozmluvili defekt na pravém předním kole.

„To pravé přední kolo jsme vám vymontovali, prověřili, všechno je v pořádku. Vůbec neuchází. Přejeme vám spoustu šťastných kilometrů.“ Tak se mi to asi muselo zdát. Chápal jsem od něj jako přátelské gesto vstřícnosti, že za podání takové informace nechtěl nic zaplatit. Pak jsem se zamyslel.

„Ale tady jsem psal levé přední. To má být levé přední kolo. Ostatně máte to i na vaší vlastní žádance.“

„... vidíte, kdo by to...Tím si ale nepokazíme náladu. Kolečko vyhodíme, opravíme, zalepíme, nafoukneme a můžete uhánět.“

Proč by člověk nad maličkostí nemávnul rukou. Teď jen musím mít na paměti, že po několika kilometrech je třeba kolo dotáhnout.

„Á, už vás tady máme. To je na ty brzdové destičky, že? Už je tady pro vás držíme.“ Podíváte se na něj, a je vám hezky na duši.

„Ne, já jsem tady jen na dotažení kola. Vlastně dvou.“

„Copak? Vy jste píchnul hned dvě? To vám řeknu, to je teda lapálie. Tak se na to mrkneme.“

„Ne, já jsem píchnul levé přední. Předevčírem jsem o tom s vámi mluvil. Opravil jste to a teď jsem tady na utažení obou předních kol.“

„A tak přece jen i to pravé? Tedy které?“

„Levé jsem píchnul, pravé jste opravoval. Pak i to levé. Takže tím pádem potřebuji dotáhnout obě.“

„Obě. Obě, říkáte. To ale... jenomže... A pročpak obě?“ Zajímá se velmi opravdově.

„Protože jste nedopatřením sejmul obě dvě přední kola.“

„Tak teď je to jasné. Zavezte to před trojku a kluk vám to dotáhne."

„Děkuju.“

„Ale řeknu vám, je to pech, píchnout hned dvě kola najednou.“

Dny se krátily, chladný vítr hnal ulicemi suché listí a nastal čas výměny, vůz jsem šel vyzvednout. Vítal mě, jako by se na mě těšil už od snídaně.

„Tak, tady to je. A můžete do sloty, vánice nebo třeba rovnou do závěje. A nezapomeňte nechat si ta kola dotáhnout.“ Zamával pucvolí na pozdrav; to patří k té šoféřině.

„Okamžik,“ vracím mu zpět papír, který opustil jeho tiskárnu, „ta faktura, nezlobte se, teď se tady dívám, já se nejmenuju George Phillips. A nepřijel jsem nákláďákem. A tady čtu – v mém případě přece nešlo o čerpadlo.“

„Ukažte mi to. Tak to vidíte, co všechno se může přihodit. To je překlep, promiňte, tady to je ta vaše.  Není to legrace? Píšu jedno a tisknu druhé. To vám teda řeknu! Nakonec jde jenom o papír, že? Tak, tady to máte.“

Vyrazil jsem.

 Nejdřív uletěla levá zadní a vzápětí pravá přední. Je řeč o puklicích. Nebylo tak těžké je ve sněhu najít a vrátit se s nimi za tím dobračiskem.

„Vidíte, jak se holky rozutíkaly! Maličkost. To je vteřinka. Tady ťuk a tady ťuk a už to zase drží. Ale to vám řeknu, máte pěkné štěstí. Kdybyste těmi puklicemi někoho trefil, z toho byste se nevysekal. Máte velikou kliku, že jste je poslal jenom do toho sněhu. Taky byste mohl doživotně platit za nějakou bouli na temeni. Tak příště opatrně.“

„Budu na to dbát.“

Sněhy odvála jarní bríza, slunce se zakouslo do posledního sněhu za plotem a motýli si našli cestu k prvním polekaným kvítkům. Je čas na letní gumy.

„Tak copak to bude dnes?“

„To víte. Zima je pryč, tak jsem tady zas.“

„A to máte pravdu. Tak to vyměníme, ne?“

Ze dne na den, to je, jak každý jistě uzná, kvalitní servis.

„Máte to tady,“ vzdychl ztěžka. Ten den vypadal sklíčeně, jako by ho něco trápilo, „jenomže, moc dlouho tak jezdit nemůžete.“ Vytáhl obočí a zvedl proti mně dlaně.

„Je něco v nepořádku?“

„Vlastně nic. Maličkost, možná to nestojí ani za řeč. Ale když už spolu mluvíme, tak přece něco. Ulomili jsme tam jeden z těch pěti velikých šroubů, co drží kolo. Tedy jen u jednoho kola.“ Zvedl prst jako na srozuměnou, že ne víc.

„Ulomili?“

„Buďte rád. Mělo se to snad ulomit samo? Když to nejméně čekáte? To byste chtěl? Ano? V rychlosti, když máte naloženo pět, šest dětí? Třeba nemocných? Těžce nemocných? Ano? To byste si přál? Havárie s přemety? Rolování na střechu v plné rychlosti? To?“ Cítil jsem se jako studený nelida.

„Jistěže ne. Ale ten šroub tam před tím držel.“

„Pane,“ nabízel šroub na dlani a hleděl na mě, jako by mi vysvětloval, že šumák přece musí šumět, „to bych ten šroub teď asi nedržel takto volně v dlani, ne? To taky to kolo mohlo uletět a někoho usmrtit, pane.“ Pohrozil šroubem a vytřeštil oči, až jsem couvnul.

„A můžu s tím alespoň dojet? Myslím s těmi zbývajícími šrouby?“

„Ale samozřejmě,“ rozesmál se tomu podařenému vtipu, „tolik šroubů tam přece vůbec není třeba, stačí vám úplně dva šrouby.“

„Aby udržely kolo?“

„Jistěže, i s jedním byste mohl jezdit. Tradá! Ale raději přece jen přijeďte co nejdřív a ten nový šroub tam namontujeme. Teď už zavíráme, tak zítra.“

„Nechám to tady přes noc. Bude to zítra hotové? Já to auto budu potřebovat.“

Možná jsem vůz tak nezbytně právě nepotřeboval, ale proč mu to říkat? Jedno vozidlo solidárně zastoupí to chybějící.

„Zítra vám vložím klíček do dlaně a všechno bude nové jako  z pásu.“ Hlaholil.

Nazítří jsem rázoval pevným krokem, jen ať každý na mně už z dálky vidí, že budu mít na každém kole zase pět šroubů.

„Pěkně vás zdravím! To se dnes vyčasilo, že? Copak nám dnes nesete?“

„Jdu si vyzvednout vůz. Však víte. Ty šrouby.“

„Já vím, ano, ano, nějaké jste poztrácel, že? S tím si nezahrávejte. Jakmile by byl jen jediný šroub uvolněný, hned hrozí vážné nebezpečí. Vyvážení kola se rozhodí, brzdy se rozvolní, osa se rozsype, řízení jde s tím, zhroutí se motor a celé auto je na odpis. Stačí jeden jediný šroubek!“

„A máte to hotové?“

„Hned se do toho dáme. Chlapi už na tom dělají.“

„Nejsem si tím jistý, vždyť to auto zatím stojí venku.“

„Aha, tam to je to vaše? Myslel jsem, že jste přijel tím... no nic. Venku jako vevnitř. Hned to klukům řeknu. Řekli jsme zítra, že?“

„Ano, včera jsme řekli zítra.“

„Vážně? Tak mi dejte chviličku.“

Zmizel vzadu a to byl příslib úspěchu. Po návratu nabízel kávu a vozidlo z ulice zmizelo v dílně.

Stavební řešení autodílny umožňuje sledovat techniky při práci průhledem skla přímo z čekárny, pokud si vyberou ten správný kolejnicový zvedák. Stalo se.

Práce nabraly ukázkové tempo, ruce kmitaly, technici čas nemarnili. Inu, bylo osm minut před zavřením. Zůstal jsem v čekárně sám, ale teď jsem si postavil hlavu.

„Nechcete se pro to zastavit zítra?“

„Ne,“ trval jsem už paličatě na svém, i když připouštím, byla v tom jistá zlovolnost.

Velká přesně na dvanáctce, malá na šestce. Díval se na mě, možná prosebně, já jsem se ale se svou kávou usadil do křesílka a přátelsky se na něj usmíval. Ostatně, proč ne?

Muž prošel do dílny, o něčem tam diskutoval se dvěma techniky. Všichni tři rozhazovali rukama, mistr navíc krčil rameny, zatímco technici kroutili hlavami. Pak se opět dali do práce.

Krátce před sedmou hodinou jsem zaznamenal zábavnou vložku. Když práce byly téměř dokončeny, odpoutala se od levého zadního kola puklice a vydala se nazdařbůh z otevřených vrat dílny. Koulela se z čiré radosti, opojena novou svobodou, dál a dál. Nepovšimnuta nikým jiným, než mnou.

„Tak to máte hotovo. Trochu jsme se zdrželi, ale počítá se výsledek, že?“

„A budou tam všechny puklice?“ usmíval jsem se lišácky.

„Pročpak by nebyly? To se ví, že ano. Jen vyrazit.“ Vůz se snesl ze zdvižených kolejnic a vydal se před vchod. Už zcela jediný a poslední automobil toho dne.

Šel jsem najisto.

„Tady, zrovna jak se dívám, chybí puklice.“ Vrátil jsem se do dílny k tomu nešťastníkovi, který se už ve svrchníku hotovil k odchodu.

„A byla tam?“

„Byla. A teď leží v trávě tam tím směrem.“ Znejistěl a vydal se pátrat po puklici. Nalezl a nesl ji v úctě na obou rukách do dílny. Tam už zastihl jen jednoho technika. Vždyť už bylo deset minut po sedmé. Neslyšel jsem co si řekli. Přišli však za mnou oba dva a celým tím objeveným neštěstím se mi chlubili. Vlastně jsem neměl co říct.

Ten mladší vzal ocelovou pružinu z jiné puklice a cpal ji do té mé tulačky. Byla dlouhá.

„Ucvakni to.“ Rada od staršího má vždycky váhu.

Cvak. Krátká.

„To tam ale bude držet.“ Nasadil, přiklepl, ještě jednou, přidržoval, ještě doklepl a ujistil mne o spolehlivosti.

Netřeba doplňovat, že puklice se odkoulela přibližně týmž směrem jako předešle, jen jsem se rozjel. Stýskalo se jí.

Automobil jsem beze slova zaparkoval přímo před dílnou. Do pracovité mistrovy dlaně jsem spustil klíček a mlčky se vzdálil.

Kdo by věřil tomu, že druhý den stálo vozidlo už připravené, vybavené čtyřmi zcela novými, závodnickými vyblýskanými puklicemi.

Všechny tam dosud drží a celá ulice závidí.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem