Spatřil jsem poklad

Zdeněk Hanka » Blog » Spatřil jsem poklad
6.8.2017, Zdeněk Hanka



V saku dřepnu do ruksaku
z nuly na sto vteřin pět.
Jako z praku v hnědém draku
letím vpřed a nikdy zpět.

Dovolil jsem si veršem odlehčit vážnost tématu, kéž je mi prominuto.

Když se blížil ulicí, měli jste pocit, že právě zahájila manévry dělostřelecká brigáda. Velorex nesl drsné přezdívky, zhusta necitelné. Wikipedia je nesmlouvavě jmenuje: hadrák, hadraplán, hadrolet, husí stehno, montgomerák, velouš, netopýr, pytel na mrzáky, splašené trubky, či prchající stan. Velorex byl a zůstal na celém světě jediným homologovaným silničním vozidlem s plátěnou karosérií. Takového primátu nedosáhlo ani Lamborghini, ani Ferrari.  

Úžasný nápad uvedli do života bratři František a Mojmír Stránští. Oslavme je jadrným a nezměnitelným brm-bededem-drm-bededem. Šroubek ke šroubku, trubkový rám, pak potáhnout pyžamem z hnědé koženky a vklouznout do kokpitu. Od roku 1950 až do roku 1971 jich bylo vyrobeno, jak jsem se dočetl, patnáct tisíc tři sta a ty se pak rozjely krotkou rychlostí, leč hrdě do celého světa. Ještě dnes jsou některé z nich řádně přihlášené.  Jejich statečná srdce bijí v rytmu dvoutaktu a stále uhání, polykají kilometry a jako oživlé hnědé baloňáky, se řítí vpřed. Nechávají se předjíždět naleštěnými, mnohem mladšími automobily s tichým chodem a pohodlnými sedadly. Ty však nechávají upadnout v zapomnění na vrakovištích, když se jejich čas naplní. Plátěný Velorex ale drkotá dál, nechávaje za sebou tisíce kilometrů a zážitků, malý, nevzhledný, leč chrabrý stroj metelí dál a dál.

Za zmínku stojí úctyhodné dílo Tomáše Kostíka z Boskovic, který zhotovil dokonalou funkční kopii Velorexu zmenšenou na šedesát procent původní velikosti. Stroj napěchoval motorem z mopedu Stadion, přezdívaného tehdy kozí dech, a to všechno pro radost svým dětem. Nezapomněl velorexíčka vybavit i dálkovým startérem a tedy i zastavením, to kdyby náhodou mladý řidič ztratil vládu nad svým trojkolovým vozidlem.

O licenci k výrobě legendárního Velorexu projevila v osmdesátých letech zájem Indie, ale to si tamní technici vzpomněli pozdě. Už chybělo to či ono, takže k roubování nedošlo.

Hledáte pointu? Velorexy vytrvale a houževnatě jezdí dosud po celém světě. Jejich majitelé o ně pečují s rodičovskou láskou. Leštili by je, kdyby to bylo možné. Snad je mohou ošetřovat krémem na boty, pak kartáčovat a šeptat jim do okénka vřelá slova. Dočetl jsem se, že Velorex upaluje po silnicích v Americe, Asii, po celé Evropě, ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, Kanadu jsem ve výčtu nenašel. Projel jsem Kanadu od Vancouveru po Quebéc a také až k polárnímu kruhu (rozuměj, nikoli kvůli Velorexu, nýbrž pro Kanadu samotnou). Vím, že pořád ještě zbývá dost k cestování, ale stačilo to na to, abych jeden kanadský Velorex viděl. Neprozradím kde, protože jsem takové dal slovo. Vím však, že stroj, patrně jediný v celé Kanadě, je v dobrých rukou. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?