Hutterites

Zdeněk Hanka » Blog » Hutterites
12.8.2017, Zdeněk Hanka

Poznáte je na první pohled. Pohybují se ve skupinách a v jejich přítomnosti máte pocit, že se zde právě natáčí historický film. 

Kořeny jejich způsobu života skutečně sahají až do šestnáctého století a lze dokonce říct, že se za ta staletí příliš nezměnil. V roce 1527  kodifikovala skupina helvétských anabaptistů vedená Michaelem Sattlerem Schleitheimskou konfesi s určitými religiózními principy. Dlužno připomenout, že jedním z nich je závazek, že nevyrobí zbraň. Je řeč o Hutteritech, lidech, kteří jako by se vyloupli z minulosti. Hutterité žijí v bratrstvích, či početných koloniích na severozápadě Spojených států a v rozsáhlých oblastech Kanady. A proč už na první pohled budí dojem natáčení filmu? Je to jejich oblečením. Přesněji, bylo by možné uvést, že populace hutteritů se rozpadá na tři skupiny, Dariusleut, Lehrerleut a Schmiedenleut, a podle toho se liší i jejich kroj. Ale zjednodušme si jejich obraz na lederhosen z pomezí rakousko-bavorského, přidejme kšandy, bílou košili, přes ni upnutou staromódní vestu a na hlavě klobouk. Ale nejen černý klobouk nebo slamák. Může to být i pokrývka hlavy, připomínající někdejší železničářskou čapku. Ženy mají vlasy přísně utažené do střídmých copů, které těsně obepínají hlavu a přes účes mají pevně upoutaný šátek. Halenka, zástěra, nenápadná sukně až na kotníky.

O hutteritech by se dalo psát dlouho a všechno by bylo zajímavé. O tom, jak každý týden pečou chléb, jak vypadají jejich rituály, oslavy a svatby, o tom, jak v každé hutteritské kolonii žije přibližně patnáct rodin nebo o jejich jazyku, podobnému prastaré němčině. Pokud jsem zmínil svatbu, snad ještě doplním, že hutterité se namlouvají a berou mezi sebou, přesněji, rodiny hutteritů se vzájemně navštěvují v jiných koloniích a tam hledají své budoucí partnery.

Je zde však něco, co v naší civilizaci selhává a přesto hutterité takto prošli celá staletí a žijí tak dál. Všichni členové jednotlivé kolonie pracují pro společné blaho své kolonie a na společnéím majetku. Jde většinou o zemědělství nebo rukodělnou výrobu nábytku. S těmito produkty pak vyjede skupina v automobilu, patřícímu rovněž kolonii, a prodává je na trzích běžným obyvatelům. Zisk potom takoví vyslanci přivezou zpět a odvedou celý do rozpočtu kolonie. Nikdo nemá svůj vlastní účet v bance. Prostředky se rozdělují tak, jak jednotlivým členům vyvstávají jejich potřeby. Stravují se jednotně, bydlení je unifikované, jejich profesní směr je určen rozhodnutím kolonie podle potřeb kolonie. Kolonie pro své členy organizují slavnosti i sportovní utkání, všechno ve stanovených mezích. Jejich svět však po staletí zůstává oddělen od civilizace, která běží rychlým tempem okolo jejich plotů. Uvnitř kolonie panuje řád, který na jedné straně z principu zaručuje a na druhé straně z téhož principu omezuje.

Třebaže jsem život v hutteritských koloniích teď značně oploštil, moje skica stačí k pointě. Tu vložím do téže otázky, kterou si jednak klademe my, hledíme-li za jejich plot a pak také hypoteticky si ji naopak pokládá člen hutteritské kolonie:

„Mohli bychom být šťastni, kdybychom se přestěhovali mezi ty na druhé straně?“

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem