Mám nebo nemám?

Zdeněk Hanka » Blog » Mám nebo nemám?
23.8.2017, Zdeněk Hanka

Už otálím dost dlouho. Okolnosti mě ale teď, se značným zpožděním, přiměly k tomu, abych se podělil o svou zkušenost. To jen proto, abyste neměli pocit, že jste v tom sami.

Svěřili se mi známí, že se nejspíš právě stali obětí podvodu a přišli tak o peníze. Je mi to moc líto. Ale vlastně už doba uzrála natolik, že této své stránce svěřím své osobní zemětřesení. Dát na internet vlastní zážitek je věc citlivá, přesto tak činím, neboť všichni jsme zranitelní. Jako varování pro vás, na které možná podobná past číhá někde na cestě před vámi. Své slovo muže dávám na to, že nepřeženu nic ze svého vyprávění.

Jako startovní můstek budiž použito moje jiné zamyšlení na této stránce: Hvízdlo mi to u ucha. Lépe porozumíme náladě, v níž jsem se ocitl.

To zcela pomíjím svůj předešlý pohyb na střelnici.

Je to už řada měsíců, ozvěnu však stále slyším. Představme si člověka, který daleko za oceánem má právě velmi vážně nemocnou maminku, má o ni starost a chystá se ji navštívit, dokud ten čas není přeťat osudem.

Doma jsem našel záznam na telefonu. Vlídný, leč věcný ženský hlas, mě informoval, že jsem obviněn z daňového úniku, že mám volat obratem zpět na centrální finanční oddělení spadající přímo pod vládu. Nebyl jsem si ničeho vědom, ale věděl jsem dobře, že s něčím takovým nejsou žerty. Byl jsem doma sám, hlavu plnou vážných starostí. Ještě to?

Zavolal jsem na uvedené číslo a po několika automatizovaných přepojeních s volbami se paní představila přímo jako centrální daňový úřad. Pozdravil jsem, zmínil záznam na telefonu a ona mě ochotně přepojila na příslušné oddělení. Tam už o mně věděli. Hovor převzal muž, který se úředně a chladně představil, zatímco já jsem na pozadí slyšel běžný ruch kanceláře. Muž si ověřil základní údaje a začal:

„Při zpětné kontrole daňových přiznání jsme zjistili, že jste v roce dva tisíce jedenáct a dva tisíce dvanáct zapsal chybné údaje.“ Pak zalistoval a uvedl na cent přesnou částku v tisících za rok dva tisíce jedenáct a pak opět přesnou částku za rok následující.

„Já si ale nejsem ničeho vědom. Jak se to stalo? Kde jsem něco neuvedl?“

„To my nemůžeme řešit po telefonu. Teď vás chci jen informovat o tom, že máte zablokovány všechny kreditní karty, váš účet v bance je obestavený, nemáte teď k němu přístup a jednáme s bankou o hypotéce na vaši nemovitost.“

„Ale to přece... jak to? Já nic nevím. Proč je tam nedoplatek? Co se stalo?“

„Já o tom s vámi nebudu jednat po telefonu...“

„...já jsem ale ani nedostal nic poštou, nevím o ničem.“

„Znovu vám říkám, že o tom s vámi nebudu jednat po telefonu, celý tento hovor se nahrává, tak mě nepřerušujte. Není pravda, že jsme vás neinformovali písemně. Jeden pokus o doručení byl vykonán čtvrtého listopadu a další šestého ledna. Nereagoval jste ani na jeden.“

„Nikdo mi nic nedoručil, já jsem žádný dopis nedostal.“

„A co jste dělal čtvrtého listopadu?“

„Nevím, já nevím. Okamžik, podívám se. Možná jsem učil.“

„Vy to nevíte? A šestého ledna?“

„Nevím, opravdu nevím. Okamžik... ano, učil jsem.“

„Takže jste nalezl na dveřích vyrozumění a nereagoval jste.“

„Nenalezl, nic jsem nenalezl. Možná to vzal vítr, nevím.“

„To už není naše odpovědnost. Teď k vám domů jede policie, protože podle našich šetření jde o vědomý podvod. Vědomý daňový podvod. Takže budete na místě zatčen, nikam nechoďte, bylo by to považováno za maření úředního rozhodnutí.“

„Moment, moment, to je jistě nějaký omyl, to se určitě musí vysvětlit. Daně si nechávám vypracovat akreditovanou společností, určitě by mi...“

„Nebudeme se o tom bavit, čekejte na policii. To, že vám daně počítá někdo jiný, vás nezprošťuje odpovědnosti za jejich odvod. Jsou to pořád vaše daně. Teď už končím a neopouštějte bydliště.“

„Počkejte, prosím vás. Vím, že se to vysvětlí. Můžu něco udělat?“

„Teď nemůžete dělat nic. Kauza bude vyšetřena, pokud se prokáže omyl, bude to jiná věc. My tady vidíme čísla. Během patnácti minut budete zatčen, odvezen a zadržen ve vazbě pro podezření z vědomého daňového podvodu ve výši, kterou jsem uvedl.“

„Já to chci vysvětlit...“

„...na to jste měl čas a teď tu příležitost dostanete ve vazbě.“

„Co můžu v této chvíli udělat? Můžu se pokusit část zaplatit?“

„Právě jsem vám sdělil, že váš účet je obestaven a nemáte přístup k žádné kreditní kartě. Vy jste podezřelý, že jste se dopustil závažného kriminálního činu, který je trestán podle rozhodnutí soudu odnětím svobody v sazbě několika let.“ Ztrácel trpělivost.

„Tak policii až přijede to vysvětlím.“

„Připravte si základní hygienické potřeby a průkaz totožnosti.“

„To není možné, já nevím o ničem.“

Pak bylo chvíli ticho, s někým tam mluvil. Zakryl si sluchátko a pak se ke mně vrátil.

„Podívejte, děláte na mě dojem, že si nejste vašeho přestoupení zákona plně vědom. Snad máte i snahu to vysvětlit. Pokud máte doma tyto peníze v hotovosti, je možné je složit policii do rukou proti potvrzení jako výraz ochoty spolupracovat.“

„Nemám tolik peněz.“

„To tak bývá, když někdo ‚potřebuje‘ peníze, že?“

„Tak část? Jako zálohu?“

„Okamžik.“

Telefon odložil stranou, ale já jsem přesto slyšel hovor i přes utlumený mikrofon.

„To je seržant policejního vozu sedm tři tři, který jede na místo? .... Ano,... ano. Jistě... Říká, že o tom nevěděl ... já vím, to je mi jasné (smál se)... Dělá na mě dojem, že chce při vyšetřování věc nějak vysvětlit ... ten rozkaz k zatčení je tedy už vydán? Čili ten nelze zastavit, je to tak? ... nevím, ale myslím, že nakonec může jít o omyl ... dobře, .... dobře seržante. S tím souhlasím. Ano, já mu to řeknu.“

Pak si opět vzal sluchátko.

„Policie bude u vás každou chvíli. Vy máte jedinou možnost, jak dát najevo, že máte v úmyslu částku zaplatit, třeba i ve splátkách. Protože máte všechny karty blokovány, můžete udělat jedinou věc. My vám necháme uvolnit váš běžný účet na dobu třiceti minut. Vy půjdete do nejbližšího obchodu, a já vám teď řeknu do kterého...“

Už mě neudivilo, že přesně věděl, kam mám jít.

„...tam koupíte dárkové certifikáty, tedy karty v hodnotě alespoň...“ pak padla částka v tisících.

„...tolik ale, víte já chci letět do Evropy, opravdu tolik, víte, mám velmi vážně nemocnou maminku...“

„Ano nebo ne?“

„A co tedy mám udělat?“

„Teď jděte a váš účet je teď po omezený čas otevřený. Nikomu nic neříkejte, já si vás nechám na lince, abych věděl, kde jste. Na místě zakoupíte dárkové karty v hodnotě, jak jsem vám řekl. Pak je odevzáte policii. Pokud tam ještě nebude, domluvíme se jinak. Jděte a nevypínejte telefon.“

Bylo mně fyzicky zle. Vyrazil jsem s telefonem v ruce a vešel do příslušného obchodu. Ruka se mi chvěla, když jsem bral a platil karty. Tolik peněz! To se přece musí vysvětlit. Vyšel jsem rychlým krokem z prodejny přes parkoviště domů.

„Takže máte? V hodnotě na jaké jsme se dohodli?“

„Ano, ano. Tedy ne. Já musím letět do Evropy. Opravdu.“

„Seškrábejte tedy tu plošku na okraji karty a přečtěte mi čísla, která tam jsou.“ Udělal jsem to, peníze tak byly nenávratně pryč a věřil jsem, že věc je vyřešená.

„Tak. A teď se ihned vraťte, nevypínejte telefon a dokupte karty, jak jsme se domluvili.“ To už křikl.

Vrátil jsem se, ale to jednání bylo divné. Váhal jsem u pokladny, bledý s telefonem v ruce a pomalu dával karty pokladnímu. Stál tam tehdy mladý kluk.

„To kupujete pro sebe?“ jenom jsem nejistě přikývl. On pokračoval: „Kdo je tam na tom telefonu. Dejte mi to.“ Vzal mi telefon rovnou z ruky.

„Vy jste kdo?“ slyšel jsem z telefonu.

„A vy?“

„Já jsem dědeček toho muže. Prodejte mu, co chce.“ To jsem slyšel! On tvrdil, že je můj dědeček! Kolik let by musel mít můj dědeček. Oba dva už dávno jsou mimo tento svět.

„Nic mu neprodám, vy jste podvodník. To už jsme tady měli.“ vypnul telefon a podal mi ho.

„On řekl, že je můj dědeček?“ hlesl jsem v úžasu.

„Tak jsem vám právě něco ušetřil,“ a usmál se.

Pomalu jsem vyšel z prodejny a vydal se přes parkoviště domů.

Zazvonil mi v dlani telefon.

„Takže, vážený pane. Teď vám to řeknu. Jistěže nejsme daňový úřad. A kdo jsme? Vy tomu říkáte mafie, že? Jasně jsem říkal, že s nikým nemáte o tom mluvit. Mohlo to být po dobrém. Přesně víme kde teď jste. Teď nepřijede policie, ale my. A přijedeme vás zastřelit.“ Zastavil jsem se v chůzi. Já už jsem dřív slyšel taková vyhrožování. Zní to studeně a hrozivě, věřte mi. Telefon jsem vypnul.

Po několika krocích zazvonil znovu, číslo neznámé.

„My jsme si asi nerozuměli, jděte rovnou domů. Sledujeme vás. Já vám říkám, že vás jedeme zastřelit. To jste dělat neměl.“ Vypnul jsem telefon a spěchal domů.

Okamžitě jsem z domácího telefonu volal policii a vylíčil, co se právě stalo.

Zazvonil mobil.

„Znovu volá, prosím vás, nic teď neříkejte, já to pustím hlasitě, abyste to slyšeli sami.“

„Rozumím.“

Zmáčkl jsem zelené tlačítko.

„My jsme snahu měli. Teď zůstaňte doma, jasně jsem vám to řekl. Během krátké chvíle jsou nás naši lidé a zastřelí vás.“ Teď jsem ho nechal mluvit. Žádal mě, abych neopouštěl místo, kde právě jsem. Všechno slyšeli policisté. Tiše mi do ucha řekl policista: „Skončete to.“

Ukončil jsem beze slova hovor a přitiskl si sluchátko s policejní stanicí.

„Můžu vám říct, že takto rovnou a živě jsme to ještě neslyšeli. Existuje to, víme to, lidi přišli už o spoustu peněz. Ano, prý daně za nějaké období dávno uplynulé. Řekl jste mu ta čísla z dárkových karet?“

„Ano. Ale oni sem chtějí přijet.“

„Já vím, slyšeli jsme to. My tam u vás budeme dřív. Zazvoníme u dveří, ale vy zavolejte zpět tady to číslo a my vám potvrdíme, že za těmi dveřmi jsme to my. Naše jednotka už je na cestě.“

Ano, za krátkou chvíli, která se mi vlekla, cinknul u dveří zvonek. Telefonem ověřeno, otevřel jsem dveře a tam stáli dva urostlí chlapi v policejních uniformách. Díky, díky za to.

Sepsali jsme protokol a ten jeden řekl.

„Nepřijedou. Blafovali. Vůbec nejsou z Kanady, to už víme. Nejsou ani z tohoto kontinentu.“ Chtěl ještě něco dodat.

---

Rozumím, někdo si teď řekne – já bych se s nimi vůbec nebavil. Možná. Ale přečíst si o tom a zažít to, jsou dvě různé věci. Tedy, milá čtenářko a laskavý čtenáři, očekáváte-li pointu, pak ji nabízím zde.

Brzy jsem dostal email. Nějaká laskavá a odpovědná organizace mi nabídla velmi vstřícnou službu. Prošel jsem prý jistým traumatem, ale to nic. Už je to pryč. Pokud však chci být na pevném břehu a chci si zabezpečit, že nikdo nevstoupí na můj účet v bance, stačí prý, když jim odpovím a uvedu své... 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?