Najděte pět rozdílů

Zdeněk Hanka » Blog » Najděte pět rozdílů
4.9.2017, Zdeněk Hanka

Kdepak. Začnu z jiného konce. Zastavuji se tu a tam u různých výročí.  Tehdy z hlubiny času vylovím událost, která stojí za připomenutí, třebaže listy v kalendáři už dávno zežloutly.

Filípek byl tehdy dvouletý pes, cvok, jak se na zdravého psího dorostence sluší. Uměl se vyválet v kdejakém svinstvu, rozběhnout se za balónkem, který po švihnutí paže ve skutečnosti vůbec neopustil ruku, vrčet na botu a taky ji uměl vyškolit tak, že už se nedala nosit. Nabitý objevenou energií a praštěnými psími nápady. Chřestil vodítkem a rejdil s ním dokola jako pomatenec, kdykoli měl jít ven.

Je tomu právě třicet pět let, co nenadále posmutněl. Jen s obtížemi se postavil na nohy a ven šel jen proto, že musel. Ztěžka dýchal, pofňukával a následující den se ven už nechal vynést, co by ale člověk pro něj neudělal. Ty nejlepší psí laskominy dostával až pod nos, ale Filípek je nechtěl.

Obtíže už trvaly plné dva dny a nezdálo se, že ustupují. Uložil jsem chlupatého pacienta na zadní sedadlo wartburga a vyrazil na veterinární středisko.

„Tak to není dobré,“ usoudil veterinář, „je tady teď hodně parvovirózy. Moc prostředků na to nemáme a šance u tak mladého zvířete jsou spíše...“ a rukou naznačil něco, jako obracení palačinky.

„Co můžeme dělat?“ ptal jsem se věcně s bolestí v srdci.

„Hmm,“ teď založil ruce za zády a hleděl do vitríny s léky. Pak se pohupoval ze špiček na paty a naopak a pak v bezradnosti rozhodil ruce, „Copak bychom mu,... copak bychom,... Tak tady máte. Aspoň to. Den? Dva? Víc to nebude.“

Vážně a pomalu jsme se vraceli. Pacient na zadním sedadle a já, velmi smutný řidič za volantem wartburgu.

Přiznejme teď drobný zločin, dávno promlčený. Prosím, nikomu ani slovo, bylo to pro dobrou věc. Kde se vzala tu se vzala doma infuze s celým setem a jehlou se stříkačkou. Kromě toho ještě náplasti a nějaké ampule. Píšete si? Najít žílu a do přední packy zavést infuzí posilující výživu, když to nejde z misky.  Výkon se musel odehrát ve velmi časných ranních hodinách, aby infuze stačila vykapat před odchodem do práce na dětské oddělení. To se ví, z práce jsme utíkali rovnou k marodovi.

„Žije!“ Znovu přední packa, další infuze a zbývalo jen věřit, že se z toho třeba dostane. Parvoviróza!

Další den, tedy už čtvrtý od počátku onemocnění zazvonil budík, nastavený na čtyři hodiny ráno.

„Žije! Ty statečný chlape!“ Přední tlapka, jehla, infuze. On mi tu ruku olízl. Nejdřív cuknul a po zavedení jehly mi ruku olízl. Věděl to a rozuměl. A odpoledne z práce rychle wartburgem domů s velikou otázkou.

„Žije! On žije!“ Nechtěl žrát ani to co měl nejraději, jen dávil. Vypadalo by to na uzávěr střeva, kdyby to nebyla parvoviróza. „Dostaneš se z toho! Uvidíš! Podaří se nám to, ty blbče malý.“

Infuzi už znal, snad zaberou léky teď. Výživa, vitaminy, všechno, co vzešlo z pediatrického uvažování.

„Už je to šestý den. Žije, snad je to i trochu lepší, ale měl by ho ještě někdo vidět. Nezdá se mi to.“

Nasedli jsme do wartburgu a uháněli na jiné pracoviště. Na zadním sedadle v bolestech ležel Filip, slabě kňoural, ale věděl, že není sám.

„Může to být ale také nemusí parvoviróza,“ mladý veterinář poslouchal psí hrudníček, díval se do uší, na jazyk a do hrdla, dvouletý pacient si všechno nechával trpělivě líbit. Promluvil jsem o podaných infuzích a jejich obsahu a lékař přikyvoval. Sáhl na bříško, pak ještě jemně prohmatal celou oblast. „mám spíš pocit, že něco spolkl. A sedí to tam pořád.“

Teď jsem si sáhl na bříško taky. Ileus. Obstrukční ileus. Vlastně jsem se v tom okamžiku vinil, že jsem dávno na bříško nesáhl. Jenomže já nejsem veterinář. Měla to být parvoviróza. Věděl jsem, co hmatat na dětském bříšku, ale neměl jsem zdání, jak má vypadat pohmat na bříšku knírače. Snad to poslouží jako vysvětlení, je to ale omluva?

„Budete ho operovat?“

„Zítra. Pokud se zítřka dočká.“ Vzal jsem Filípka do náruče a uložil na zadní sedadlo. Hlava mu visela dolů, ale zdálo se, že zavrtěl ocasem. Vím s jistotou, že rozuměl všemu, co bylo řečeno. Zbývalo dohodnout den volna v práci a jen věřit, že pacient spatří příští ráno. Naše první ranní cesta vedla na veterinární pracoviště a operační sál.

„Výborně. Tak jedeme.“

Wartburg nikdy neuháněl tak rychle. Dálková světla, houkačka, po levé straně tam, kde to jen trochu bylo možné a na zadním sedadle pacient. Pak vyběhnout pět schodů a na sál. Lékař přikývl, připravil Filipa a pustil se do práce.

Výkon trval asi půl hodiny, lékař věděl co dělá.

„Tak. Už to máme. Tady to je.“ Fialová střevní klička a rozbíhající se zánět pobřišnice. Jednoduchý řez a borová šiška byla venku.

„Takže šiška?“

„Ano. Ve střevě nasákla obsahem a roztáhla se do všech stran. Ta by se sama nepohnula. Řeknu vám, ty vaše infuze ho donesly až k nám živého.“

Přikládám snímek z Filipovy rekonvalescence. Myslím, že jsem mu tehdy zrovna do ucha říkal: „Nejsi ty blbec?“

Možná mu ta šiška prospěla, protože se dožil plných šestnácti let. Svůj mladický nerozvážný čin si ale dozajista pamatoval. Dnes uplynulo právě třicet pět let od vyjmutí borové šišky z útrob malého raracha.

A vrátíme-li se k soutěžní otázce v názvu psího povídání, pak odpovědí se může nabídnout několik. Ferda je na fotografii černobílé a Vilém na barevné. Ano. Jiným prvkem, který fotografie rozlišuje je rozdíl přibližně padesáti let. Někdo zase postřehne, že roční odbobí jsou jiná.

Jedinou správnou odpovědí je ale tato. Mezi fotografiemi vlastně není rozdíl žádný.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?