Svět, o kterém muži nemají tušení

Zdeněk Hanka » Blog » Svět, o kterém muži nemají tušení
8.10.2017, Zdeněk Hanka

Na první pohled by se zdálo, že muži a ženy žijí přibližně shodné životy. Vyskytují se mezi námi militantní feministky, domnívající se dokonce, že by to tak mělo být. Ó, běda.

Oba světy jsou však víc odlišné, než shodné. A to je v jistém smyslu dobře. Prolínají se jen v oblasti jakéhosi chladného formálního průsečíku, jakým je třeba koupení lístku na vlak, gramatická pravidla nebo stolování v závodní jídelně. I když už i tady leží shoda někde na pomezí onoho průniku.

Ženy se těžko dovedou vžít do klukovského světa nás mužů, světa kutilského, sběratelského, sportovního, motoristického a třeba i zdravě furiantského a přimeřeně ješitného. Naopak pod modrým nebem, které sdílíme všichni, je bezpočet ženských prvků, o kterých muž nejen nemá představu, ale možná vůbec neví, že existují.

Jistěže muž nemá zdání, jaký je rozdíl mezi kardiganem, vestou či svetříkem. Někde na okraji povědomí ale ví, že něco takového existuje. Slyšel, ba mnohdy už viděl, že při pletení se užívají jehlice, dokonce se nějak číslují a pak ještě zaznamenal existenci pojmů hladce a obrace. V případě make-upu se v alchymii termínů a postupů chlap ztráci nadobro, avšak ocení výsledek. Někde na vzdáleném břehu poznání leží informace o podivných útrobách – tedy tady nemám jistě na mysli muže medicínsky vzdělaného. Ale pozor, už pochody ženského uvažování jsou záhadné a těžko srozumitelné i muži, který nabyl jakéhokoli typu vzdělání. Ta Nobelova cena je ještě hodně vzdálená.

Vím však o komnatě, kam muž nejen nikdy nezbloudí, ale možná vůbec neví, že něco takového Zeměkoule na své tváři nosí. Mluvím o skrytém zákoutí na letišti, v obchodním centru nebo v bance. Zatímco muž graficky sdělnou informační tabulku mine, aniž ji vůbec zaznamená, pro ženu je za určitých okolností křičícím signálem.

Mluvím o oáze míru a lásky za dveřmi místnosti, určené pro mladé maminky. Tam se sejdou ty, které sdílejí stejné štěstí. Potřebují kojit. Něco tak přirozeného, měkkého jako jsou zhmotnělá naděje, mateřská láska a viditelná budoucnost nalézají svůj kout právě zde. Najdeme tady přebalovací stoly, všechno je připraveno a sem něžně pokládají svá miminka pečlivé maminky. Všechny sdílejí shodnou starost, i maminkovskou pýchu a štěstí. Přebalí, pak usednou v tichu do křesílek a kojí. Tři, někdy čtyři. Jsou v tu chvíli v jiném vesmíru, na hony vzdáleném od obchodního centra nebo letiště. Mnohdy přicházejí se starším sourozencem malého kojence. Pro ty jsou tady přichystané stavebnice a jednoduché mechanické hry. Pokojík, stranou ruchu města, je zařízen a vybaven pro  pohodlí maminky, která se chce postarat o potřeby svého malého človíčka. Cožpak to není nádherné a velkolepé?

Za dveřmi toho pokoje, označeném jednoduchým a výmluvným symbolem, je dobře, protože tam je bezpečí, pradávná maminkovská jistota, dobro, pohlazení, naplnění potřeb, pohled do dálky budoucích let.

Zamýšlím se nad tím, zda by ty dveře neměly být otevřené. Doširoka tak, aby obsah té místnosti, ten její duch vyzařoval ven. Jak bychom vnímali tu zranitelnost a křehkou něhu, kdybychom se o ni dělili a spoluprožívali přímo?

Zajímavé. Brutalitu vidíme denně ve filmech, v televizi, je součástí her úplně bez zábran. 

Pokoj pro kojení před veřejností zavíráme. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?