Doubri fičér

Mluvím o svých žácích. Vedeme večerní lekce a já mám tu čest být jejich učitelem češtiny. Jde o dospělé uchazeče, Kanaďany, jejichž partneři jsou českého původu a jejich mateřským jazykem je tudíž čeština. Chtějí si osvojit Máchův jazyk z lásky ke svým životním partnerům a taky proto, že chtějí číst české knihy, rozumět českým filmům a nadechnout se vůně české matérie.

Přicházejí včas a domácí úkoly mají pečlivě vypracované. Jsou odhodlaní houževnatě zápasit s úskalími jazyka, který rodilý Čech užívá se snadností, s jakou polkneme doušek vody. 

Nepouštíme se zatím do výkladu jemných odstínů mezi pojmy, jakými jsou například listy, list, listí, listoví, lístek, listování, lísteček, listovací a nevysvětluji pravidla pro užívání kroužku na u. Alespoň zatím. Začínáme vlastně od samé startovní čáry a těšíme se na ty lekce všichni. Dojímá mě ten jejich zápal, s nímž se utkávají s vyslovováním háčků. My dobře víme, že mošt není most a plast není plást a už vůbec ne plášť. Zkuste ale vyložit proč říkáme plášť - bez pláště, ale plast - bez plastu. Ovšem past - bez pasti. A pak se ještě potrapme s plastem, s pláštěm, s pastí. V množném čísle nezaváháme při skloňování: pláště, o pláštích, s plášti, ale jsou rozlišujeme plasty, o plastech, s plasty. A pak ještě pasti, o pastech, s pastmi. Pokuste se tomu dát logiku a podělit se o ni anglicky.

Správné tvary nám splývají ze rtů lehce jako vánek. Povzbuzuji proto své žáky slovy: „Chop se vesel a buď vesel.“  Zkuste ale vyložit, kdy a jak užíváme přivlastňovací zájmena. Řekněme pro příklad, že venku prší (tedy nikoli prsí) a mladý muž své dívce (ne jeho dívce) radí (nikoli řadí, ani řádí):

„Chceš-li, obleč si můj plášť do deště a půjč mi ten svůj. Ten tvůj plášť se totiž v dešti promočí.“

Ostatně, jsme-li o toho, cítíme jemné rozdíly mezi slovy dívka, děvče, děva, děvčátko, dívenka, děvka, děvečka a což teprve regionální děvucha nebo děvčica.

(Až je to div, málo se divím, tak lehnu na divan, co vidím, to vidím.)

Možná se to na první pohled nezdá, ale v té prosté větě, uvedené výše, je celá baterie nástrah, prostupujeme-li tou větou krok za krokem. Každé slovo představuje pro žáka, který stojí na samém prahu seznamování se s češtinou, hádanku. Jak je vyslovit a proč právě tak a jaký gramatický model má přijmout pro pochopení.

Pohrajeme si bez obtíží s českými slovy bez samohlásek, jakými jsou zmrzls, srst, prst, prsť, chrstls, hrb, drn, hrst či zhrdls. Jak má ale pokrotit svůj jazyk a rty ten, který se s češtinou teprve vítá.

Nebo řekněmě například, že na jevišti stojí znovu kvintet malých předškoláků, kteří zase chtějí zpívat a pak stále dokola:

V pěti letech, opět v pěti, děti chtějí pěti, pěti.

Něco takového vysloví a větě porozumí pouze Čech.

V mém úsilí naplnit obsahem touhu těchto nadšených žáků se setkává můj respekt k jejich odhodlání a moje láska i úcta k českému jazyku. Kromě toho s radostí a hrdostí tím živě sdílím zkušenosti Pavla Eisnera, barvitě popsané v díle Chrám i tvrz a Leo Rostena v knize Pan Kaplan má svou třídu rád.

Už se těším na příští středu a večerní vyučování.