Mezi nimi je pouze stěna

Zdeněk Hanka » Blog » Mezi nimi je pouze stěna
14.10.2017, Zdeněk Hanka

Důvodem, proč jsme tam vůbec šli, byla zvědavost. Chuť objevit něco nového. Nebudu teď příliš adresný, v každém případě jsem tu nabídku deklaroval jako pozvánku do kavárny.

Začínat se má od začátku.

Na tom místě je lahůdkové řeznictví. Vlastně ne, ta dvě slova vedle sebe dost dobře nemohou stát. Řekněme tedy maso a uzeniny. Ale ne ledajaké masné výrobky. Vybrané pochoutkové masné delikatesy. Teď to asi sedí. Mladý muž, v němž byste řezní.., promiňte, specialistu v daném oboru, nehledali, rozpovídal se o nabídce zahrnující jemné filetky z losího zadního, vepřové plátky jednotlivě balené a vepřovou panenku nejvyšší třídy. Je dlužno říct, že ceny odpovídaly uvedenému standardu. Po seznámení se s nabídkou jsme výjimečnou prodejnu s přátelským díkem opustili. Byl to vlastně jen úkrok.

S uvedenou lahůdkovou masnou totiž sousedí kavárna, která byla tím pravým cílem. Když už jednou vkročíte, už se jaksi nehodí hned odejít. Teprve tam jsme však shledávali, o jakou minirestauraci se jedná. Soja, tofu, výhonky, lněné sušenky, kořínky a také káva. Takový byl sortiment, který napověděl. Vegan. U stolků sedí mladí, velmi štíhlí lidé, kteří mě navrátili do šedesátých let. Vidím ten obraz jasně. Dlouhé vlasy, brýle s kulatými kovovými obroučkami, pončo volně přes ramena, "...are you going to San Francisco...", bledé džíny do zvonu, hare hare krišna, lotosový posaz, v jedné ruce sbírka Allena Ginsberga, pak texty Joan Baez a prsty druhé ruky ukazují véčko.

To malé historické kukátko, to bylo přátelské, lehce nostalgické pohlazení, laskavý pohled po stopě zpátky. Povídáme si, a tak je řada na mně. Tam nebo tam? Zkusím ten pomyslný dalekohled obrátit dopředu, do let, které leží před námi.

Navzdory dění okolo nás, jsem optimista, tudíž je to možná pouhé přání, které se jen prolíná s možnou realitou těch budoucích let. Tam někde vpředu, v mé představě, stojí mezi vzrostlými kaštany komplex bílých budov. Odtud jede nehlučně vozidlo naložené krabicemi. Ty jsou chlazené, protože v nich jsou uloženy potraviny. Rozvážejí je ke spotřebitelům, kteří se na ně vpravdě těší. Voní, jsou zdravé, chutnají znamenitě a nikdo by nevěřil, že jsou připraveny synteticky. Zůstává pak otázkou, zda takový zlom přinese prostá nutnost, pud sebezáchovy nebo etické uvědomění.

Věřím tomu, že zanikne pojem jatka, že civilizace dosáhne tak daleko, až zapomene co znamenala korida. Vím dobře, že ta vidina zní pošetile. Nezpomeňme však, že romanopisci jsou snílkové a mají právo na křídla, která je odpoutají od reality.

Stojí vedle sebe. Ta učesaná masna sousedí přímo s malou restaurací, postavenou ryze na rostlinných produktech. Tolerují se, dokonce jsem nabyl dojmu, že se prostě respektují. Možná je to ale právě proto, že je mezi nimi ta stěna. To není špatný postřeh. Pak ještě jedno pozorování mě vede k závěru, který „snílkovsky“ optimistický určitě je. V té masně nebyl ani jeden zákazník. Třeba je to náhoda, ale romanopisec má právo i na symbolická znamení. V té malé podivínské restauraci byly všechny stolky obsazené. Obsazené mladými lidmi. Buďme ovšem spravedliví. Neřekl bych, že jsme si na pokrmu ze zrní a tofu zvlášť pochutnali. Pravděpodobně steak odvedle by promluvil zřetelněji k chuťovým pohárkům.

Přesto plno bylo právě v té kavárně, co vlastně ani moc kavárna nebyla.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?