Vezmi mě s sebou, chlapče!

Zdeněk Hanka » Blog » Vezmi mě s sebou, chlapče!
20.10.2017, Zdeněk Hanka

Dopřávám si to právo vylovit z paměti tu a tam nějaký pozlacený okamžik. To však jen proto, abych ten pohled obrátil dopředu. Právě teď odrážím zrcátkem daleko do budoucnosti sluneční paprsek, který nás nakrátko ozářil. 

Velmi dobře si pamatuji, že jsem to tehdy řekl. Skutečně, čestné pionýrské (to totiž bylo v té době). Na jeviště uherskohradištské Reduty tehdy přišel šarmantní jinoch. V ruce držel housle a díval se do sálu, kde jsme seděli my, tehdejší žáci, na povinném školním koncertu. (Díky za ně.)

Byli jsme neposední, asi nepozorní a nevděční, sklápěcí dřevěné židle vrzaly, občas možná někdo cvrnkl po někom zmačkaný papírek od bonbónu. Není divu, bylo nám jedenáct. Ten koncert měl pro nás hodnotu jednodenního výpadku vyučování. Kdoví, jak to tehdy cítil ten kluk na jevišti.

On byl jiný a já si nejspíš proto ten koncert pamatuju. Když se postavil na obyčejné pódium a začal hrát, vynutil si naši pozornost. Nikoli pokynem. Svou hrou. Možná by se dalo dohledat, co nám to tehdy hrál, ale bylo to nádherné. Jemu bylo patnáct a hrál způsobem, který mě přiměl si zapamatovat to vystoupení a vyslovit: „Ty vole, ten bude jednou slavný houslista.“ Jeho jméno mi utvělo zcela neomylně. Jmenoval se Václav Hudeček.

Pravím, že před několika dny jsem byl svědkem podobného úkazu. Všechno se odehrálo v zahradnictví, které pořádalo rozloučení se sezónou. Nabízelo se pohoštění v podobě párku a pancake s javorovým sirupem. Kulisu dotvářel desetiletý kluk, který seděl na dřevěné červené sesličce, na blonďatých vlasech čepici s kšiltem a na koleni španělku. Z nylonových strun mezi nás mistrovsky pouštěl flamenco. Hrál skvostně a zjevně mu to činilo klukovské potěšení. Užíval si to, hrál dokonale a bezchybně přesně. To se ví, že jsem se pořadatelů zeptal na jeho jméno.

„Myslím, že se jmenuje Harry,“ dozvěděl jsem se. Věděl jsem, že nejde o bezejmenného náhodného kluka, který jen přehazuje A dur, D dur, A dur, E dur. Tady jsme měli to potěšení poslouchat umělce, který vykukuje ze skořápky do velkého světa ozářených koncertních síní.

Dohledal jsem si o něm víc. Tak tedy, Harry Knight hraje na kytaru od čtyř a půl let a na mistrovský nástroj se mimo jiné odjel učit na pět týdnů do Madridu a Cordoby. Kam také jinam. Tam se mu věnovali, jak jsem se dočetl, koncertní mistři Victor Marquez a Paco Serrano. Jeho otec Peter Knight je sám koncertní kytarista, který v Harrym objevil nesporný talent a muzikální cítění. Našel v něm však svého mistra. Harry dnes hraje skladby, které jdou za hranice otcovy hry. Své umění předvedl už na mnoha místech a není divu, že všude budí zaslouženou pozornost. Bylo mu pět let, když byl pozván k vystoupení na První kalgarský španělský festival a hned v šesti letech vystupoval na festivalu Victoria Flamenco a o rok později v rámci každoročního show Stampede hrál po dobu jedenácti večerů s kapelou "The Big Band Of Little Guys" pro publikum čítající dvacet tisíc diváků. To není malá žeň, a už vůbec ne v tak útlém věku.

Na svůj pevný černý kytarový obal by si mohl udělat křídou ještě víc čárek. Džemoval s Jesse Cookem, hrál s Oliverem Miguelem a mimo jiné koncertoval v rámci charitativní  akce ve prospěch kalgarské dětské nemocnice.

Harry Knight má v prstech oheň a vážím si toho, že jsme měli tu čest naslouchat mistrovské hře budoucího světového kytarového vituosa Harryho Knighta. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?