Když je krátká runway

Zdeněk Hanka » Blog » Když je krátká runway
26.10.2017, Zdeněk Hanka

Vítr mi donesl ozvěnu. Prý ještě znovu mám vstoupit to restaurace. Tedy, prosím, dobrá, sahám na madlo dveří Country Garden Café.

Pokud jsme chtěli otevřít čtvrtého ledna, bylo potřeba sáhnout na práci.

Překotný začátek mého vyprávění je věrným obrazem děje samotného, tak jak se odehrál. Vraťme se tedy pro pořádek tam, kde by mělo stát úvodní slovo. Pracovní poměr v domově důchodců končil Silvestrem a ten nový byl v našich rukou.

„Ty opravdu neumíš vařit?“ ptala se s úžasem moje spolupracovnice, ta, která souhlasila s mým bizarním nápadem otevřít restauraci, „já jsem si myslela, že to je jenom dobrý fór.“

„A není? Co už teď naděláme? Musíme se dát do práce.“ Šílený blouznivec a běsem posedlý pomatenec by měl víc rozumu a odpovědnosti.

Pro tuto webovou stránku jsem už dříve vyprostil z trezoru několik solitérních vzpomínek. V nich jsem své spolupracovnici navrhl jméno Mary. Přidržím se ho proto.

Prvního ledna velmi brzy ráno, v době, kdy člověk obecný s hlavou na svém místě, ještě spí, sešli jsme se v prostoru budoucí restaurace. Stěny holé, zapomenuté trosky nějaké dřevotřísky, vlhký hadr v koutě na zemi, pytel s rozstříhaným linoleem, otevřená, trochu zanedbaná stará pec, dráty trčící ze stropu a zkřížené dveře do zadního traktu.

Venku na ulici ležel sníh, ticho a tma. Uvnitř pak všechno to, co jsme si sem nanosili před koncem roku. Barvy, štětky, igelit a nástroje určené k intenzivnímu přerodu nehostinné místnosti v útulnou restauraci,

„Nejdřív zaslepíme dveře balicím papírem. To je základ každého kouzla.“ Tichý, možná trochu vylekaný byl její souhlas a právě takový byl i první krok do neznáma.

Pomíjím předcházející hledání vhodného prostoru ve smyslu plochy, vnitřního řešení i lokality, následná jednání s majitelem objektu, licence k potravinářskému provozu, příprava finančního projektu pro banku a pak vlastní jednání s bankou a s právníkem.  

Vraťme se zpátky tam, mezi holé stěny.

Následovalo škrabání staré malby, z níž vystoupila ohavná postavička napodobující snad psa Pluto, stojícího na čtyřech zadních nohách, všech podivně vykloubených. Pak drhnutí pece, položení podlahové krytiny, malování stěn, sestavení stolů, předem navezených židlí, instalace pokladny.

Na všechno byly dva dny, ale motivace k otevření v co nejkratší době je mohutná, když na budoucích zákaznících záleží váš příjem.

Podstatnou součástí každé dobré restaurace jsou průmyslový mísič těsta, dobře organizované police, grilovací plotna, nádobí, taky hasicí přístroj, chladničky, velký mrazák a pak také ubrusy a dekorativní lampičky na každý stolek.

„Ten naštěstí kupovat nemusíme,“ řekl jsem tehdy Mary, když jsem poplácal na velký zapomenutý mrazák s odklápěcím víkem, „nechali nám ho tady a to je dobře. To nám ušetří hodně peněz. Slyšíš, jak spokojeně vrní?“ zeptal jsem se jí.

První nákup do zásoby. Pro začátek padesát kilo mouky, šedesát vajec - to dělá ta pizza. Takže k tomu čtyři cihly mozarelly, dvanáct bochníků chleba, deset plechovek drcených rajčat, pět kilo cukru, čtyři litry oleje, dvacet kilo brambor, šest kilo kávy, osm galonů mléka, libové mleté hovězí, mražená kuřata, koření, čtyři kila soli, pepř, oregano, cilantro, majoránka, česnek, bazalka. A ještě skořice, když si někdo objedná francouzský toast. Dostane ho.

Tak vypadá rozjezd. Jen do mrazáku jsme uložili maso za pět set dolarů.

Všechno fungovalo jak má a ve čtvrtek jsme otevřeli pro první zvědavé návštěvníky. Vlastně si moc neobjednávali. Dívali se kolem a tržba byla spíš symbolická. Večer po zavírací hodině jsme si za ni koupili víno a připili na rozkvět Country Garden Café.

Tehdy byl pátek, pátého ledna, když jsme večer poprvé zavřeli na celý víkend. To už jsme nikdy potom neudělali. Ten odpočinek byl ale nezbytný. Ani jeden z nás jsme nevěděli, co to obnáší, když se otevře restaurace.

V pondělí,  hned po otevření dveří o půl sedmé ráno, mě na prahu zasekl těžký puch. To nebylo dobré znamení. Mary, jak jí v našem vyprávění říkáme, už byla u zdroje.

„Ten mrazák.“ Řekla s pláčem, aniž jsem se na cokoli musel ptát. Zdrceně jsem hleděl na to neštěstí. Všechno maso a zmrzlá kuřata se v mrazáku roztekla, restaurace byla dobře vytápěná. V pekle bylo těch pět set dolarů, ale i ten mrazák, který bylo nutno náležitě a podle daných předpisů zlikvidovat. A týž den koupit mrazák nový.

„To jsou ty ztráty, které jsou posilující,“ ujistil jsem Mary, „mít nový mrazák, je vlastně výhra.“ Ale přes rty mi to šlo špatně, i když jsem se usmíval. V pondělí osmého ledna bylo zavřeno.

Restaurace přesto v následujících týdnech a měsících po dalších ztrátách nabírala zvolna výšku, získávala si oblibu a zde je jeden z důvodů. Tím je recept na skutečně skvělou rajčatovou omáčku na pizzu. Je jiná, než je běžné, ale právě to „jiná“ činí ten rozdíl. Ale opatrně jde o množství propočítané pro restauraci.

Country Garden Café signature sauce

5,9 litru rajského protlaku

1,4 litru vody

120 ml bazalky

120 ml oregana

80 ml sušeného česneku v prášku

80 ml černého pepře

80 ml soli

120 ml cukru

4 čajové lžičky parmezánu

360 ml olivového oleje

 

Dobře promixujte a tím kulinářským hedvábím pak jemně potřete budoucí pizzu, než ji doplníte o další delikatesy a vložíte do rovnoměrně vyhřáté pece.

 

A pojďte si se mnou dopřát další lahůdku z nabídky Country Garden Café. Starou známou pochoutku, kterou pro tu vůni doširoka se linoucí, lze nazvat nesporným tahounem. Mastné prsty si olízl každý. A udělejme si jich hned víc, zde je dávkování.

 

Bramborák - jak zastara zamlada

1 kg syrových brambor

pepř

12 dkg hladké mouky

5 lžic mléka

utřený česnek

trocha majoránky

2 vejce

15 dkg tuku

sůl

 

Oškrábané brambory nastrouháme na hrubém rastru a vymačkáme z nich přes cedník vodu a pak je bez meškání překlopíme do hluboké mísy. Všechny ostatní komponenty s chutí vrhneme do téže mísy a chirurgicky vydrhnutýma rukama už hněteme.

Hněty čvachty, hněty čvachty, hněty čvachty.

Olej na rozpálené pánvi už se těší na první porci. Naběračkou vytěžíme přiměřené množství hmoty a uložíme na pánev. Naběračkou rozprostřeme, ano – a už to prská a skvěle voní. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?