Danza maestosa

Zdeněk Hanka » Blog » Danza maestosa
4.11.2017, Zdeněk Hanka

Představte si, že otevřete dveře, za nimiž neočekáváte nic mimořádného. Abych byl přesnější, chcete vstoupit do ozářeného sálu, pobavit se na lehkou notu, třebaže na velmi vysoké úrovni. Náhle strnete, protože se setkáte s něčím, co vás ohromí natolik, že se v myšlenkách k tomu okamžiku poznání stále vracíte.

Před třiadvaceti lety se v Bostonu narodila docela zdravá holčička Victoria. Vyrůstala v dobře zajištěné rodině v New Hampshire ještě se svými třemi bratry. Bazén na zahradě a na dosah Atlantik v ní probudily lásku k vodě, takže už během časných školních let upoutávala svými plaveckými výkony.

V jedenácti letech ji začalo bolet v zádech a v pravém podbřišku, takže padlo podezření na zánět přívěsku slepého střeva. Jenomže po operačním výkonu bolesti neustupovaly, stav se  spíše zhoršoval. Během následujících dnů jí začaly selhávat nohy, později i ruce, přestala bezpečně chodit a co víc, nedokázala mluvit zřetelně, slova se jí pletla, začala mít potíže s polykáním. Celé tělo nezadržitelně selhávalo a mozkové funkce vypovídaly službu. Nikdo nezná svou budoucnost, neznala ji ani malá Victoria.

Za dva roky od prvních příznaků se probudila v cizím těle. Vnímala, co se okolo ní děje, rozuměla, co rodiče, bratři a zdravotnický personál říká, ale nebyla jakkoli schopna reagovat. Zcela nepohyblivá, bezmocná, neschopná mluvit. Plně si uvědomovala hrůzu uvěznení v nehybném těle, bez jakékoli možnosti komunikovat.

Po třech letech děsivého údělu byla stanovena diagnóza. Transverzální myelitida, tedy mimořádně vzácné paralyzující neurologické zánětlivé onemocnění s incidencí jedna ku milionu. Chorobu navíc komplikovala disseminovaná encefalomyelitida, tedy autoimunní onemocnění s otokem mozku a závažnými neurologickými příznaky. Prognóza takového stavu je v zásadě jen těžko slučitelná s déle trvajícím přežitím. V tomto smyslu byli zpraveni rodiče malé Victorie, takto hovořili s lékaři za její přítomnosti, aniž tehdy čtrnáctiletá dívka mohla dát jakkoli najevo, že vnímá každé slovo.

Jenomže rodiče byli přesvědčeni o něčem jiném. Dokážou to. Míček, který zapadl daleko do bažiny se rozhodli odpálit a hrát za každou cenu dál. Victorii nebylo třeba přesvědčovat, byla bojovnice a zůstala jí, i když byla uvězněna ve vlastním těle.

Victoriin pokoj v jejich domě proměnili v lékařský sálek, soustavně o ni pečovali a také ji informovali o všem, co se dělo za zdmi jejího pokoje, aniž věděli, zda je vůbec slyší. Slyšela a rozuměla.

Tři měsíce po svých patnáctých narozeninách, plně upoutaná na lůžko od svých jedenácti let, poprvé stočila pohled na svou matku. Rok, který následoval znamenal opravdový krok vpřed. Začala tvořit slova a ze slov věty. Pohnula ukazovákem, později rukou. Probouzel se v ní opět život, její zakletí zvolna ustupovalo. Polkla puding, pak víc a víc, dokázala udržet v dlani svůj první mobilní telefon. Nohy ale zůstávaly stále bezvládné, jakoby odpojeny. To mícha při onemocnění otekla tak, že nervy zůstávaly poškozeny. Snad by to tak zůstalo v případě někoho jiného, jenomže Victoria byla rozhodnuta své nohy vrátit do života.

„Budeš si muset zvyknout na invalidní vozík,“ řekli jí tehdy. Někde uvnitř to Victoria odmítla. Kolečkovou židli? Snad na čas.

Zařazovala se do života ztěžka, ale odhodlaně. Přijela do školy na invalidním vozíku a vrátila se domů s pláčem.

„Byla jsem tak šťastná, že jsem zase ve škole. Zdrtilo mě, že jsem se stala obětí posměchu a šikany. Byla jsem tehdy na pokraji, téměř zlomená. Téměř.“ Říká Victoria. Nad vodu ji dostali rodiče. Zařekli se, že Victorii postaví na nohy.

„Ta naděje se mi stala vorem, na němž jsem visela.“ Vrací se ke své děsivé zkušenosti Victoria, „uschovala jsem si tehdy citát Helen Keller, který jsem našla v časopise. Optimismus je víra, která vede k úspěchu. Ničeho nelze dosáhnout bez naděje a sebedůvěry.“

Do svých deseti let podávala výjimečné výkony jako plavkyně. Vrátit se k plavání se teď obávala. Vždyť bez práce nohou klesne bez pomoci ke dnu. Bratři ale mínili jinak. Prostě ji hodili do bazénu. Tehdy Victoria po letech pocítila svobodu, blahodárnou emoci pramenící z vlády nad vlastním tělem, osvobození od invalidního vozíku. Plavat. Může zase plavat a nohy vlastně nepotřebuje.

Victoria začala trénovat. Víc a víc, houževnatě a svěřepě. Propracovala se na paraolympijské hry v Londýně v roce 2012, to jí bylo sedmnáct let.

„Přivezla jsem domů tehdy tři stříbrné medaile a jednu zlatou. Nad to jsem zlomila světový rekord na sto metrů ve volném stylu. Po návratu z Londýna mě čekali s fanfárami! Vrhlo mě to i s mým invalidním vozíkem do ohniska pozornosti.“

To posílilo její vůli dostat se z kolečkové židle na nohy.

Přechodně se s matkou přesídlila do San Diega na opačné pobřeží Spojených států, protože tam byla přijata do speciálního rehabilitačního střediska Project Walk. Pracoviště metodou Dardzinskeho (*) probouzelo nervovou aktivitu stimulací.

Intenzivní rehabilitace se zdála být slibná a účinná. Jen ta vzdálenost mezi New Hampshire a San Diego představovala odloučení od otce a bratrů. Byl to Victoriin otec, který založil v Bostonu detašované pracoviště Project Walk a rehabilitace mohla pokračovat na dosah od Victoriina bydliště.

Stále se však nezdálo, že by se dolní končetiny navzdory reflexní terapii probouzely k životu. Ten velký den přišel jedenáctého listopadu roku dva tisíce patnáct. Plných šest let po té, co její nohy odepřely jakoukoli poslušnost. Onu středu byla zavěšena v řemenech nad cvičným pohyblivým pásem, když zaznamenala pohyb v pravé noze. Přesně to potřebovala. Naději. Prohloubila každodenní cvičení a nohy ožívaly. Později si mohla dovolit stát a udělat krok bez opory. Vratký, opatrný, ale už to byl krok.

„Jen ti, kteří mi byli a jsou nablízku vědí o těch tisícovkách hodin cvičení, o patnácti různých ortoprotézách, o třech pojízdných křeslech a o potu, krvi a slzách.“ Přiznává Victoria. Věděla už, že to půjde a že to dokáže. Pevná vůle, odhodlání, vnitřní síla, víra v úspěch a sebe samu jsou silnější, než kterékoli berle.

V americké televizi probíhá taneční soutěž Dancing with the Stars. Do páru s profesionálním tanečníkem Valentinem Chmerkovskym nastoupila Victoria Arlen. Tančí naplno a skvěle. Soutěží postupuje dál a dál. Hrdá a nezlomená tanečnice se směje a tančí s chutí, až se člověku stahuje hruď, když ji sleduje.

Děkuju za tu školu lidské vůle.

--------

(*) Na tomto místě si dovolím malé odbočení. Ted a Tammy Dardzinski založili své pracoviště v San Diegu v roce 1999. Za zmínku stojí, že český lékař Dr. Václav Vojta, který byl koncem padesátých let přednostou dětského neurologického oddělení při neurologické klinice na lékařské fakultě Karlovy University v Praze, zavedl metodu reflexní lokomoce. Dějinný průlom ve vývojové stimulační neurologii. Po sovětské okupaci opustil Československo a odešel pracovat do Německa. Jeho vpravdě světový přínos využívají v praxi pediatři, československé veřejnosti tento vynikající specialista pravděpodobně příliš známý není. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Jitka Kejřová - 4.11.2017 19:05
Klobouk dolů.Tolik vůle, optimismu a skvĕleho zázemí jako mĕla Victoria , přeji všem nemocným lidem, protože to štĕstí uzdravit se nám nikdo nedá, to musíme sami dokázat a zvládnout.Je to opravdová bojovnice!!!
Odesláno z IP: 93.153.61.155