Na řádné poučení není pozdě nikdy

Zdeněk Hanka » Blog » Na řádné poučení není pozdě nikdy
7.11.2017, Zdeněk Hanka

Placatá čepice, rubáška do pasu a smělý pohled namísto kompasu. 

Sté výročí VŘSR nejlépe okrášlí jímavé vzpomínky na velkého vůdce dělnického lidu. Následující řádky jsou vybrány z knihy Stručný životopis V.I.Lenina, vydané nakladatelstvím Naše Vojsko v roce 1972.

Vladimír Iljič uměl při vší usilovné práci i odpočívat. Ve volném čase bruslil, chodil na lov i na procházky do lesa a do polí. Jeho oblíbeným místem odpočinku byla malebná jezírka a houštiny kolem řeky Šuši. Lenin jezdil do Minusinska, do vsi Těsinskoje i do Krasnojarska. Mezi přáteli si rád zazpíval. Obzvlášť miloval revoluční písně Ty, v poutech a soužen zlou bídou, Kupředu, soudruzi, spějme a Varšavjanku.

Lenin se přímo spaloval prací, vůbec se nešetřil. Jediným jeho odpočinkem byly procházky po Kremlu a o svátečních dnech vyjížďky na Vrabčí hory a do okolí Moskvy, na kterých ho doprovázely Naděžda Konstantinovna a Marie Iljična. Na popud imperialistů a za jejich peníze organizovala vnitřní kontrarevoluce spiknutí proti sovětské vládě a chystala zavraždění Lenina a jeho spolupracovníků. Dne 30. srpna 1918 spáchala eserka Kaplanová zločinný atentát na Lenina a těžce ho zranila výstřely z bezprostřední blízkosti. Střely z jejího revolveru byly otrávené. Zraněný Vladimír Lenin byl převezen do svého bytu v Kremlu. Dnem i nocí u něho bděli lékaři. Život Vladimíra Iljiče visel na vlásku. Ve dne v noci přicházely dotazy, jak probíhá léčení a jak se sám cítí. V září 1918 Pravda napsala: „Lenin bojuje s nemocí. Ale přemůže ji! Tak tomu chce proletariát, taková je jeho vůle, tak velí osudu!“ Rolníci z paňkovské volosti novosilského újezdu psali: „Soudruhu Lenine! Posíláme ti své bratrské pozdravení. Uzdrav se nám pro radost a na zlost imperialistům.“ Sotva se Lenin ze zranění pozdravil, ihned se zas ujal řízení strany a státu.

Jakou měl Lenin radost, když se za jeho přítomnosti v malé vesničce Kašinu u Moskvy rozžehly elektrické žárovky, které lid nazval láskyplně „Iljičovy lampičky.“

Na začátku roku 1919 byl Vladimírem Iljičem přijat rolník Ivanov. Když se vrátil domů a referoval o své cestě na zasedání volostního výkonného výboru zmínil se, že Lenin pracuje ve špatně vytopené místnosti. A milinovský volostní výkonný výbor v sudogedském újezdu Vladimirské gubernie se usnesl: „Poslat soudruhu Leninovi vagón dříví, a bude-li potřeba, nařídit našemu kováři, aby mu postavil železná kamínka.“ To bylo opravdu krásné svědectví přímo dojemné péče o svého vůdce. Dělníci a rolníci láskyplně říkali Leninovi „náš Iljič“.

Starý komunista V. A. Karpinskij vzpomíná: „Vladimír Iljič vynikal nad jiné jedním vzácným lidským rysem: svým neobyčejným jemnocitem, porozuměním, taktem, prostotou a skromností nejen vůči soudruhům, ať to byl člen ÚV, nebo prostý člen strany, ale vůbec k lidem, k obyčejné uklízečce, stejně jako k nějaké významné osobnosti.“ Pracující spláceli Leninovi stejně vřelou láskou. Na adresu vůdce pracujícího lidu přicházely tisíce a tisíce dopisů a pozdravů. Textiláci ze Stodolské soukenické továrny v Klincích poslali Leninovi s pozdravem i dárek – kus látky na šaty. Psali, že pojmenovali svůj podnik jeho jménem, a prosili Vladimíra Iljiče, aby nosil oblek ze sukna, které utkali svýma rukama. Lenin jim velmi upřímně odpověděl: „Drazí soudruzi! Srdečně vám děkuji za pozdrav i za dárek. Důvěrně vám však řeknu, že dárky byste mně posílat neměli. Buďte tak hodní, a řekněte o této důvěrné prosbě všem dělníkům tam u vás.“

Dělníci a rolníci ze všech koutů země mu posílali dojemné pozdravy, ve kterých vyjadřovali svou horoucí lásku ke svému vůdci a přáli mu brzké uzdravení. Dělníci z první továrny „Goznak“ se usnesli: „Dát Vladimíru Iljičovi tříměsíční dovolenou a žádat od něho, aby přesně plnil příkazy lékařů a nabyl zase síly k prospěchu pracujících.“ Rolníci z mučkapské volosti v borisoglebském újezdu Tambovské gubernie napsali: „Náš hluboce milovaný učiteli a soudruhu, my delegáti volostního sjezdu, posíláme ti jménem patnácti tisíc rolníků přání, aby ses co nejdříve plně uzdravil. Lidé od nás se ptají, kdy zas budeš podpisovat dekrety, aby se nám vedlo dobře. Prosíme tě, abys nevstával předčasně z lůžka, přejeme ti, aby sis pořádně odpočinul a uzdravil se.“

Začátkem listopadu 1923 navštívila Vladimíra Iljiče v Gorkách delegace dělníků z Gluchovské továrny. Přivezla mu osmnáct višňových stromků. Delegaci uvedli do přijímacího pokoje. Otevřely se dveře a vešel usmívající se Vladimír Iljič. Přistoupil k dělníkům a se všemi se pozdravil. Po pěti minutách se delegáti s Leninem rozloučili a políbili. Jako poslední se loučil šedesátiletý dělník Kuzněcov. Nejméně dvě minuty stáli v objetí. A starý Kuzněcov se slzami v očích stále opakoval: „Já jsem, Vladimíre Iljiči, dělník, kovář, my ukujem všecko, cos nám narýsoval.“ Když Vladimír Iljič osaměl, znovu a znovu si dlouho do noci pročítal dopis gluchovských dělníků.

A zde je několik myšlenek velkého vůdce dělníků a rolníků na cestě ke světlým zítřkům:

Často opakovaná lež stane se pravdou.

To je pravda, že svoboda je velmi vzácná. Je tak vzácná, že je nutno ji udělovat velmi opatrně.

V politice není morálka, pouze účelnost. Darebák může být užitečný právě proto, že je darebák.

Dejte mi čtyři roky, abych učil dítě a sémě, které bude zaseto, už nebude nikdy vykořeněno.

Ten, kdo hovoří o svobodě tisku, jde cestou zpět a brzdí náš smělý pochod směrem k socialismu.

Jeden člověk se zbraní může ovládat sto jiných beze zbraně.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?