Oldova výhra

Zdeněk Hanka » Blog » Oldova výhra
11.11.2017, Zdeněk Hanka

Drahá čtenářko a milý čtenáři, vzhledem našemu vzájemnému pozitivnímu  vztahu, založenému slovesně, dovolím si Vás zavést přímo do své autorské literární dílničky, pokud mé vlídné pozvání přijmete. Zamířili jsme s přáteli do prodejny zaměřené na kempování, turistiku a myslivost. Mohl bych se rozepsat o výjimečnosti té prodejny, jistě za to stojí. Jenomže v policích jsem objevoval pozoruhodné předměty, mezi nimiž mě zaujal jeden. To je ono pověstné semínko inspirace. Všechno ostatní už je jen bylina, kterou jsem si dovolil nechat z onoho semínka vyklíčit. Výsledkem je povídka.

Chtěl tam zajít až příští týden, ale nakonec si to Olda rozmyslel. Když stihne do obchodu s kempinkovými a sportovními potřebami zajít ještě dnes, dokáže si všechno zabalit zítra ráno a pak stačí už jen dokoupit něco k jídlu. Ušetří čas.

Před Oldou se otvírala vidina úžasného týdne pod letním sluncem. Bude se jen tak toulat s Broňou a pak, když slunce zapadne za horizont a na noční oblohu proskočí hvězdy, oba spolu vklouznou do stanu. Ta představa ho přiměla jít nakoupit všechno potřebné ještě ten večer.

Vstoupil do rozlehlého obchodu, chvíli se rozhlížel a pak z kapsy vytáhl lístek. Musí koupit malý vařič, ten starý už odešel do ráje oběhaných vařičů, stanovou svítilnu, pak ještě jednu karimatku, bude taky potřebovat malý kontejner na vodu, stačí na pět litrů, jenom aby nezůstali nasucho. Pak ještě chladicí tašku na pivo. Olda uvažoval a díval se kolem sebe do polic s návnadami na ryby, ty nepotřeboval, když ho upoutal hlas z megafonu.

„Během příštích pěti minut proběhne v oddělení spacích pytlů losování. Jedinou podmínkou je plnoletost účastníka slosování. Připomínáme, že v oddělení spacích pytlů už za pět minut probíhá slosování. Zveme tedy všechny zákazníky, aby nás navštívili v oddělení spacích pytlů.“

Olda tam zamířil. Proč ne? Nikdy nic nevyhrál, možná právě teď na něj čeká paní Štěstěna u spacích pytlů.

Zapsal své jméno na malý lístek, připojil svou emailovou adresu jako souhlas s průběžnými informacemi o novinkách a slevách v obchodě s potřebami pro táborníky, lovce a přátele kempinku. Pokaždé mezi roztočeními bubnu si musel vyslechnout reklamu na nějaký předmět, o který ve skutečnosti nestál.

Málem by už odešel, když se osudí roztočilo pošesté.

„A nyní prosím zákazníka Oldu. Je, prosím, někde mezi námi Olda?“ Půvabná dívčí ruka držela nad hlavou lístek a očima hledala dalšího šťastného výherce.

„Tady, to jsem já.“ Tak přece! Než si stačil uvědomit, že podepisuje souhlas s bezplatným on-line zasíláním propagačních materiálů, už držel v ruce výhru. Malý sprej. Přesněji, ta nádobka jako sprej pouze vypadala, jen místo ventilu měla malou trumpetku.

„Prosím, nemačkejte tlačítko nahoře,“ varovala dívka, která mu výhru předala, „jde o klakson, který produkuje zvuk o takové hlasitosti, jakou má lodní siréna. Decibely, vyhnané z tohoto kontejneru, jsou určeny jako obrana k odehnání a definitivnímu zaplašení medvěda v případě ohrožení. Vyzkoušet sirénu lze jen na otevřené ploše a předem na zkoušku upozornit široké okolí.“

Olda byl vlastně zklamaný. On nikdy medvěda zahánět nebude. Přece jen si však tu hračku na týdenní výlet s sebou vezme, když už ji jednou získal. Co kdyby se k jejich stanu medvěd opravdu přiblížil.

Poděkoval a vyšel z obchodu. Vydal se domů pěšky podél řeky a pak parkem v době, kdy už se stmívalo. Pod hustými korunami stromů jen stěží rozeznával osamělé postavy, když zahlédl spěchající mladou ženu. Než stačil odhadnout, proč asi spěchá, přiskočil k ní zezadu muž s kapucí přes hlavu a přiložil jí dlaň na ústa a druhou rukou ji zezadu sevřel hrudník tak, že se nemohla hýbat. Snažila se kroužit rukama, ale bylo zjevné, že je bezmocná. 

Olda neváhal a přiběhl k násilníkovi, který svíral vzpouzející se mladou ženu.  V jejích očích viděl děs a strach, zatímco jemu do tváře neviděl. Přistoupil k němu zezadu, sáhl najisto do kapsy, přiložil mu trychýřek klaksonu přímo k uchu a dlouze zmáčkl. Palčivý zvuk sirény proťal vzduch v celém parku takovou měrou, že jeho samého ta síla šokovala. Násilník rozhodil ruce, zapotácel se a padl na zem. Olda se obrátil k ženě a zeptal se, jestli je v pořádku. Svůj hlas však neslyšel, v hlavě mu hučel letecký motor. Něco snad odpověděla, možná i přikývla, i jí však duněly v hlavě zvony, přes které nic neslyšela. Olda jí poskytl oporu a teď pochopil, že jeho výhra je nedocenitelná.

Nevnímali, jak se za nimi z prachu cesty zvedl muž, držel si hlavu z obou stran a potácel se někam pryč od nich. Neviděli proto ani, že se na konci pěšiny setkal pochůzkářem, strážníkem, kterého zvuk sirény přitáhl na místo činu.

„Přepadl mě,“ snažil se sdělit strážci zákona padouch, „neslyším teď nic. Ohlušil mě.“ Pak ukázal směrem, kudy odcházel Olda. Ten se mezitím rozloučil s obětí, kterou tak nečekaně a vlastně bez námahy navrátil do života. Strážník neváhal a dal se do Oldova pronásledování. Jeho píšťalka byla neporovnatelně slaboulinká proti siréně, kterou Olda před chvílí omráčil ptactvo v okolních větvích. Vlastně tu chabou píšťalku ani neslyšel. Přidal do kroku, aby byl už brzy doma a mohl se o zážitek s někým podělit.

Strážník se dal do klusu, když nabyl dojmu, že Olda se mu snaží patrně uniknout. Netrvalo dlouho a jeho ruka dopadla na Oldovo rameno. Olda věděl, co má v kapse. Byl si jistý, že je to ten s kapucí a chce odvetu. Olda se otočil a jednal. Ječivý zvuk sirény jako šavle prořízl vzduch a strážník se složil na zem.

„Já jsem nechtěl,“ hlásil polekaně Olda, když se snažil ohluchlého strážníka postavit na nohy.

„Nesahejte na mě,“ křičel postarší strážník, jenomže ani jeden z nich nic neslyšel. To už k nim přibyl muž v kapuci. Něco sděloval, ale nikdo neslyšel nikoho.

Strážník v mrákotě mechanicky namačkal číslo na ústředí a požádal o posilu.  Během několika krátkých minut přijelo policejní vozidlo pod šlehajícími modrými a červenými majáky. Siréna, kterou na sebe policejní vůz měl upoutat pozornost, se najednou jevila komicky vyšeptalá. Automobil ostře zastavil a vyběhli dva policisté.

„Co se tady děje?“ Olda omluvně a bez protestu vydal podivný sprej a nedokázal případ nijak komentovat.

„Co je to? Proč mi to dáváte?“

„Prosím, pane majore poručíku anebo inspektore policejní,“ nesrozumitelně sípal Olda, „ne-mač-kej-te to.“

„Napadl mě!“ přihřál si své polínko ten s kapucí. „Zezadu, když jsem to nečekal, tak mě zasáhl tady tím, co držíte v ruce.“

„Tady tím? Vždyť to je sprej, ne?“ Na ta slova zmáčkl tlačítko a pronikavá siréna, kterou se dorozumívají lodě přes vlny oceánu se zařízla do uší všech přítomných. Bubínky jako by zasaženy bleskem zabolely a opět následovalo hučení v lebce.

„Pojedete s námi.“ To mohl Olda jen odezírat ze rtů.

„Ale to bylo v obraně.“ Jeho vlastní hlas mu v uších pouze šuměl.

„Pojedete oba.“ Strážník jen chodil drobnými krůčky dokola a držel si hlavu. „Tak všichni tři.“ Doplnil ještě policista a nechal je nasoukat se na zadní sedadlo.

Teprve na stanici se všem vrátil sluch alespoň do té míry, že se mohli domluvit, dokonce už slyšeli i ťukání do klávesnice při psaní protokolu. V koutě tiše seděl strážník, nepřítomně hleděl před sebe a jenom neslyšně pohyboval rty a mírně se kymácel zepředu dozadu.

„Takže, kdo koho napadl?“ ptal se vyšetřující policista. Olda však trval na svém.

„To bylo v obraně.“

„Okamžik. Tady ten muž vás napadl? A vy jste se už jenom bránil?“

„Mě přímo ne, on napadl tu...“

„Čili on vás nenapadl? Proč jste se tedy, jak říkáte, bránil?“

„Ne sebe, já jsem bránil tu ženu.“

„Jakou? Tady žádnou napadenou ženu nevidím a hlášeno nic není. Takže není pravda, že jste se bránil. Vy jste naopak zaútočil na toho muže. K tomu jste použil předmětný prostředek, který lze považovat v daném případě za zbraň. Sepíšeme protokol a událost předáme k soudu. Napadení se zbraní.“ Výrostek s kapucí uvítal nový vývoj a horlivě přikyvoval. Olda zhrouceně seděl v židli a jen kroutil bezmocně hlavou.

„Za to jsou vysoké tresty, pokud vám to není známo.“ Doplnil ještě, snad aby Oldu dorazil nadobro.

Do místnosti vstoupil policista, zřetelně vyšší hodnost, protože ten vyšetřovatel se postavil a napřímil.

„O co tady jde? Co tady řešíte?“ zjišťoval s žoviálním nadhledem. Dříve, než kdokoli stačil cokoli říct, vrchní velitel bezmyšlenkovitě sáhl po ďábelském předmětu na stole a jen tak z kratochvíle zmáčkl tlačítko. Místnost proťal ostrý zvuk sirény. Všechny natlakované decibely vyrazily nespoutanou silou. Velitel předmět v úleku upustil, jeho výkřik ale nikdo neslyšel, ani on sám. Na obraze státníka na stěně prasklo sklo a vyšetřovatel sošně ztuhl. Ten s kapucí se pomalu podíval do vlastního rozkroku, který se v okamžiku promočil. Po třaskajícím tichu, které následovalo, si vzal slovo Olda.

„Pane komisaři, nezlobte se, ale vy jste teď na nás zaútočil. K tomu jste použil předmětný prostředek, který lze považovat v daném případě za zbraň. Navíc jde o útok hromadný.“ K verdiktu z Oldových úst se připojil i výrostek s kapucí.

„Za to jsou vysoké tresty.“

Jeden se díval na druhého, všem v hlavě duněly zvony. Teprve po chvíli promluvil velitel.

„Všichni jste propuštěni.“ Pomalu se zvedli ze židlí a vrávoravě zamířili k východu.

„Okamžik. Zpátky. Tady to si vezměte s sebou.“

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?