Malá úvaha o toleranci, diskriminaci a politické korektnosti 

Zdeněk Hanka » Blog » Malá úvaha o toleranci, diskriminaci a politické korektnosti 
1.12.2017, Zdeněk Hanka

Nekomplikujeme si život?

Řekněme, že jde o povídání nad stolem, snad i o odpovědi, které jsem nabídl při přátelských posezeních tady, za vodami Atlantiku, odpovědi na otázky, které tak či onak skutečně padly. Nevím, jak moc je důležité, abych se dělil právě o ty své pohledy. Jenomže člověk nemůže vystupovat jako bezbarvý a nikdy jsem tak nevystupoval. Sleduju, co se děje v mé zemi a jak žijí lidé dnes, jaké starosti a radosti sdílejí.

Výrazem zralosti civilizovaného jedince zajisté je respekt ke svobodám druhého člověka, k jeho právům a zvykům. Tam ostatně dospěl svět, v němž jsme se naučili žít, je to jediný způsob, jak lze koexistovat. Historie moc dobře ví, jak dopadá soužití tam, kde tolerance narazí na zeď. Není potřeba připomínat krev, která protekla staletími, než se lidé dokázali navzájem podívat do očí jeden druhému a usmát se na sebe. Važme si toho, že to umíme.

Kde tolerance ale má své břehy? Opravdu nelze v těch odstínech šedi nalézt pevnou hranici? „Tady to ještě ano a tady to už ne“?

Stalo se mi, že uprostřed přednášky se jeden student zvedl a šel se do chodby modlit. Jeho svobodný čin, na který má plné právo. To má ale hranice tam, kde ostatní studenti musí čekat, protože právě jde o klíčový výklad, nezbytný pro pochopení další látky. Slyšel jsem o případu, kdy řidič autobusu musel odložit odjezd o několik minut, protože potřeboval svůj čas věnovat své tradici a kulturní potřebě přímo na zastávce. Tím pozorováním nechci nabádat k ničemu jinému, než k zamyšlení nad mezemi tolerance. Na jednom jejím pólu stoji rigidní zeď, tu nazýváme nesnášenlivostí, jindy neústupností, někdy tvrdohlavostí. Tou druhou velmi neostrou hranicí je popření sebe sama, nazývané někdy appeasement, jindy prostě strach, ustupování za meze vlastních práv, svobod a slušnosti. Pokud budu uvažovat dál, pak ústup v lidské povaze, podobně jako ve fyzice, probouzí tlak, nasměrovaný dovnitř. Prázdnou zlobu, ubližující vlastnímu domu, vnitřní agresi, která nezřídka končila občanskou válkou.

Tématem, které jsem otevřel je stěhování národů. Nazval jsem ten současný jev takto, protože právě to je jeho jádrem.

Kde jsou tedy hranice tolerance?

Nejsem politik, abych činil rozhodnutí, ale vnímám v každém případě ten obecný a zcela přirozený neklid. Mám-li sám za sebe odpovědět na otázku, kam tedy nakreslit čáru, svůj názor vyslovím. Tolerovat a přátelsky přijmout mohu něco, kde cítím společné pole, neomezující přátelskou dohodu, která je skutečně a opravdu vzájemná. Takové neutrální pole, kde jeden druhému nepřekáží. Mají-li lidé například obývat společný dům, musí znát předem, kde jsou hranice jejich soukromí a vzájemně je uznávat, právě tak jako stanovit, které části domu jsou společné. Klíč a jádro pak tkví v tom, že je musí pak obě strany dodržovat. Musí.

V případě obývání téhož území, je třeba jednoznačně sjednat pravidla a ta pak dodržovat a postihovat spravedlivě, bez výjimek a podle zákona jejich porušení. Tak je potřeba se dívat i na oba příklady, které jsem uvedl výše.

Přiznám se, že jsem dosud neznal písně Tomáše Ortela a jeho skupiny. Zajímalo mě, čím je způsobeno, že je označován jako umělec kontroverzní, militantní a xenofobní. Proč jeho písně byly předmětem soudního posuzování? Pozorně jsem si přečetl všechny jeho texty, ty staršího data i ty novější, poctivě všechny, které jsou dostupné na Internetu. Myslím, že rozumím, proč ty písně složil a proč je tak naléhavě zpívá. Navzdory děsivým vnějším symbolům, které mi sympatické zcela jistě nejsou, chtěl jsem pochopit víc. Našel jsem v těch písních také lásku k zemi, kde se narodil a uznává ji jako své zázemí, kde cítí pevné kořeny. Našel jsem i písně milostné, plné lásky a upřímnosti. Získal jsem však dojem, že se nějak sluší říkat, že je nepatřičný a zavrhnout ho. Jenomže já jsem viděl texty, které zřetelně vyslovují názor, mají myšlenku a také pichlavě a tedy jaksi nevhodně trčí. Ten člověk ve skutečnosti miluje svou zemi a dává to najevo. Nechce, aby se v ní zabydlelo brutální krvavé násilí, stejně jako celý svět i on sledoval neuvěřitelné zprávy, při nichž stydne krev. Bylo by neporozuměním, kdyby se vytrhly z celé jeho tvorby fragmenty s účelem vyhladit kolizní nekompatibilitu s obecně očekávaným a společensky nerušivým hlasem. Vůbec si nemyslím – soudě podle jeho tvorby – že jde o člověka toužícího po slepém násilí. Má prostě obavy o svou zemi. Je to snad špatné? Razantně ve své době vystupovalo i Osvobozené divadlo. Vlastně i po stránce muzikální, instrumentální i interpretační jde, podle mého svobodného názoru, o právoplatnou tvorbu.

Teď ale musím k autorovi promluvit jaksi osobně.

Tomáši, myslím, že v jednom se mýlíte, třebaže Vašim upřímně a odhodlaně zaťatým pěstím rozumím. Cestou není spuštěná brána. Jde zde totiž o souběžné proudy, z nichž jste vydělil jeden. Je iluzorní představa, že jedna malá země může měnit probíhající biologický úkaz na planetě Zemi. Migrace je totiž především jev demografický. Oblasti, které už nedisponují dostatečnými zdroji, pukly ve švech. Růst populace není na Zemi rovnoměrný. Nejde o nějakou izolovanou bitvu dvou zemí. Proto také politik, který z vlastní bezpečné schránky vyzývá k postavení hraniční bariéry, by měl vědět, že ta stěna je neudržitelná. Pokud to neví, nepatří do politiky. A pokud to ví, jen se podíval, kam jde dav, přešel před něj a jen si tak kupuje levnou oblibu, pak také nepatří do politiky. Jinými slovy, populace se během posledních desítek let znásobila a křivka je stále strmější. Bránit stan před povodní je pošetilé a kvóty se brzy stanou několika řádkami v učebnicích dějepisu.

Ty země, které jsou cílem stěhujících se celků, jsou-li nejednotné v přístupu, projevují v úzkosti právě onu výše zmíněnou tenzi, směřující do vlastních řad.

Je tedy proto nutné připravit se na nepochybný nárůst populace a zvýšení hustoty obyvatel všude, po celé Zemi. Lékaři, demografové, učitelé, psychologové, sociologové, ale i teologové, ekonomové, skutečně moudří politici, historikové, energetici, hygienici a epidemiologové, odborníci na zpracování odpadu, odborníci v oborech potravinářství a zemědělství i klimatologové, včetně zástupců výkonných bezpečnostních složek se musí sejít a právě teď dramatický pohyb obyvatel na Zemi rozumně řešit. Před nimi stojí zásadní a neodkladný úkol, protože v jejich oborech a v nejisté kompatibilitě různých způsobů života vyvstanou problémy.

Jde-li o násilí na bezbranných lidech, pak mluvíme o kriminálních zločinech, které nelze ničím omlouvat a musí být nejen rázně trestány, ale především detekovány včas, jak jen to je možné.

Pojem diskriminace se v souvislosti s popsaným úkazem dostane na stůl automaticky. Zde, podle mého obyčejného rozumu, je situace podstatně snadnější. Diskriminaci vidím tam, jde-li o jakékoli rozhodnutí, stojící na něčem, co člověk ovlivnit nemůže. Věk, pohlaví, výška, národnost. U prvků, které člověk má v moci a přesto jejich naplnění ignoruje, zcela jistě o diskriminaci nejde. Nemohu považovat za diskriminaci, když nebudu vpuštěn do Metropolitní opery, pokud přijdu v plavkách, ještě mokrých z bazénu. Nemohu se považovat za diskriminovaného, pokud v Anglii budu jezdit na silnici vpravo. Takové jednoduché dělítko má jistě své výjimky, založené na zdravém úsudku. Tedy člověk, který je nevidomý, byť nemůže svůj osud změnit, nebude usilovat o povolání pilota a o diskriminaci bychom v takovém případě nemluvili.

Podobně vnímám přehnanou politickou korektnost. Stala se obávanou municí. Ta může mít zničující účinek, je-li v rukou těch, kteří snad z obavy o vlastní jistoty, po ní sáhnou.

Přihodilo se mi, že jsem zcela nevinně v posluchárně zažertoval. Hovořil jsem o věkové hranici u dětí. Uvedl jsem, že děti pod jeden rok nazýváme kojenci. Jde zde však o hranici vyhovující spíše statistickým účelům, protože přirozená hranice je pohyblivá. Obyčejně tou mezí je věk, kdy dítě začíná chodit. Uvedl jsem, že někdy děti začínají chodit v jedenácti měsících, jindy třeba až ve čtrnácti. Tady jsem prohodil: „Děvčata začínají chodit obvykle dříve, patrně je to proto, že se už hotoví nakupovat.“

O přestávce mě zavolal student, jistě o čtyřicet let mladší než já. Napomenul mě, že jsem se dostal na hranici, která je nepřijatelná, protože svou poznámkou vymezuji ženy jako lidi, kteří se orientují jen na nakupování a tím je vlastně ponižuji. Vysvětlil jsem mu v údivu, že šlo pouze o drobný žert. Nakonec svolil, že tedy případ hlásit nebude. Věřil jsem, že jsem vyvázl.

Přesto jsem se za týden dostal na kobereček, protože student poslal dopis. Znovu jsem musel týž případ vysvětlovat s tím, že jsem naprosto nechtěl jakkoli znevážit ženy. Mé vyjasnění bylo přijato rozumně, dlužno říct, spíše s úsměvem. Věc byla vysvětlena i zmíněnému studentovi. Přesto za další dva týdny přišel na vedení znovu dopis s týmž odesílatelem. Student se ptal, zda jsem byl opravdu náležitě potrestán.

Bojíme se snad sami sebe? Kde končí odůvodněný respekt k lidem s jejich rozdíly a kde začíná křečovitá posedlost? Ztrácíme soudnost? Neovládá nás nějaká mlha strachu a nejistot, která vede ke stresu? Dovedeme věci nazývat pravými názvy? 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Jitka Kejřova - 3.12.2017 14:11
Je to tak.Moje svoboda končí tam kde začiná svoboda toho druheho.Chovám se k lidem tak, jak chci aby se oni chovali ke mĕ.Prostĕ a jednoduše existují zásady a pravidla, které když budeme dodržovat, tak bude na zemi ráj.Ale obávam se, že se toho nedožiju.Je nás prostĕ na svĕtĕ moc a to znamená, že musí k nĕčemu dojít.Nechci to napsat ani vyslovit.Však mi rozumíte.
Odesláno z IP: 93.153.61.155