„Děkuji a vážím si toho.“

Zdeněk Hanka » Blog » „Děkuji a vážím si toho.“
8.12.2017, Zdeněk Hanka

Začal jsem právě těmito slovy. Možná jsem ho trochu očekával, vždyť je toho tolik, co jsme si chtěli říct. 

„Čas běží rychle. Myslím ten váš čas.“ Řekl a já jsem přikývl, protože on věděl co říká. Ostatně, věděl dobře, co říká i tehdy, když se ten jeho čas počítal a plynul naším tempem.

„Vy si vzpomínáte?“ zeptal jsem se a bylo mi lehko, hezky a přitom smutno.

„Samozřejmě, vzpomínám. Jsou to dva roky, že? Myslím teď ty vaše dva roky. Napsal jsi o tom taky ten svůj blog právě sem, ne?“

„Jistě, jistěže. Musel jsem to zaznamenat.“ Přisvědčil jsem.

John si usadil své brejličky na nose, rozhlédl se po mém pokoji, uhrábl si dlouhé vlasy a usmál se hořkým úsměvem.

„Svět se změnil,“ poznamenal tiše, „možná proto, že se změnili lidé.“

„Nebo možná se spíše jen odkrylo to, co v lidech je. Padly nějaké zábrany, nějaké korektivy, není to tak, Johne?“

„Nevím, možná,“ seděl uvolněně v křesle, které skrze něj prosvítalo, „věci mají mít svůj řád. Ten když se poruší, vzniká nedorozumění, konflikt a tam se rodí násilí. Z narušení řádu. Julia, teď myslím svou sestru, to řekla docela výstižně. Prý jistý mudrc jménem Sengai, měl napsat nějakou nadčasovou úvahu pro nějakého boháče, která přemostí generace. Tak nějak to bylo. Filosof se zamyslel a řekl: ‚Otec zemře, syn zemře, vnuk zemře.‘ To boháče pohoršilo. Sengai ale upřesnil, že právě takový je přirozený řád. Pokud se pořadí změní, přichází smutek a poranění duše. Víš,“ pokračoval nenuceně, ale přesto soustředěně. Tlustá skla brýlí nedokázala skrýt jistý smutek, „my jsme velice těžce nesli, když nás opustila máma. Pitomá dopravní nehoda. To možná víš. Pro Julii a Jacqui jsem byl brácha, od kterého se očekávala podpora a jistota, jenomže to zasáhlo i mě. Vždyť jsem byl osmnáctiletý kluk. Drželi jsme pohromadě. Tak si to představ. Máma byla úžasná. Hrála na banjo, na ukulele, skvělá a nenahraditelná. Najednou byla pryč.“ Přikyvoval jsem, rozuměl jsem. Než jsem stačil vstoupit do chvilky mlčení, John navázal, „Mluvím o tom proto, že právě tak těžce ranil mou rodinu můj náhlý odchod jinam. Pět střel, bang, bang, bang. Bang, bang. A všechno je jinak, pak všechno už jen souvisí a něco se řítí. To je tehdy, když se naruší řád.“

„Myslím, že rozumím. Je to příklad toho, že neštěstí se zřetězí, vstoupí-li do řádu násilný zvrat.“ Usmál se a přikývl.

„Tak nějak.“

„Pral jste se někdy?“ zeptal jsem se částečně přiléhavě. Teď se John usmál a já jsem byl vděčný za ten úsměv.

„Spíš mi to připomíná tu legendární rvačku. Dokonce přímo na jevišti.“

„Cože? Johne, vy jste se s někým porval na jevišti?“ užasl jsem.

„Ale kdepak, já ne. To Paul. To bylo tak. S námi začínal Stuart Sutcliffe. Na basovou kytaru. My jsme byli doopravdy skvělí přátelé, oba ve stejném věku. On náramně dobře maloval. Dokonce jsme spolu nějakou dobu bydleli v jednom bytě, někdy od devětapadesátého roku. Byl tady ale jeden malý problém, který Paul těžko snášel. Stuart s tou basovou kytarou tak trochu zápolil. Nebylo to ono. Například, když jsme se fotografovali,“ rozvzpomněl se můj host, „tak Paul chtěl, aby Stuart aspoň odklonil kytaru od kamery, aby nebylo vidět, že tam na těch strunách drtí něco jiného, než všichni ostatní. A jednou,“ rozesmál se, „to dokonce vzplanulo do normální pranice na jevišti v Cavern Clubu. Paul a Stu do sebe normálně vjeli a pěkně si nakládali. Nakonec je museli polít vodou.“ Pak se opět odmlčel, zavrtěl hlavou na znamení, že ta někdejší rvačka mezi přáteli vlastně byla zbytečná. „Paula to později mrzelo, protože osud mu tak jako tak vyměřil krátkou trať. Něco ale už zpátky ale nevezmeš. Stuart zemřel mladý na krvácení do mozku. Kolik mu to tehdy bylo? Dvacet dva let. Tak se ptám, jestli násilí má smysl.“

„To je ten váš vzkaz, Johne?“ Neodpověděl, jen se na mě díval. Pochopil jsem. Kdyby přikývl, kdyby řekl ano, bylo by to jiné. On nechtěl, aby tu větu zakončil tečkou, vždyť pořád platí a je otevřená.

„Víš, lidi mě možná vnímali jinak. Ti, co mě vlastně neznali. Říkali si - avantgardní rocker je to. Pobuřoval jsem, ale ve skutečnosti? Gerry Madsen to řekl, když - obrazně řečeno - ozvěna těch střel ještě doznívala v pasáží Dakota: ‘John Lennon byl především dobrý kamarád. Nikdy nebyl ten hrubý, agresivní člověk, kterého z něho dělali někteří lidé. Když byl John zavražděn, myslím, že právě dosáhl vrcholu nejen jako umělec, ale i jako člověk.‘ Tak nějak to řekl.“

„Okamžik, to mě přivádí na jinou myšlenku. Ta část věty – ...kterého z něj dělají někteří lidé. Johne, není tady na místě zmínit právě novinářskou etiku, pocit odpovědnosti za vypuštěné a vytištěné slovo? Mluvím o těch novinářích, kteří se zaprodali svému poslání a v zájmu laciné atraktivity článku prostě člověka pomluví? Ublíží bez ohledu na důsledky? Není i tady to právě forma násilí? Bezohledného zasažení člověka?“ Dlouze se na mě díval a pak se usmál.

„Proto jsem tady,“ řekl tiše, „ano, i to je násilí, které je o to zákeřnější, že přitom žádná střela netřeskne, že nikde nevidíš čepel nože a přesto poraní a zasáhne.“

„Mění se tedy lidé? Johne, už nejste mezi námi celých třicet sedm let. Mění se lidé?“

„Mění se vnímavost těch, kteří takové nehmatné a přitom tak zničující násilí přijímají a otvírají mu náruč.“

„Johne...“ chtěl jsem se ještě toho tolik zeptat, povídat si, ale ta silueta se ztrácela jako měkký kouř a zůstalo po něm jen prázdné křeslo. Pak se tiše ozvalo, už jen jako mizející hlas: „All you need is love.“

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Jitka Kejřova - 8.12.2017 21:00
Skvĕlé, úžasné a výstižnéé. Myslim, že by se to Johnovi také líbilo. Klobouk dolů!!! Za odmĕnu pošlu fotku z Liverpoolu před klubem , kde klucí začínali.
Odesláno z IP: 93.153.61.155