Jako by mi to nestačilo

Zdeněk Hanka » Blog » Jako by mi to nestačilo
11.12.2017, Zdeněk Hanka

Dobrá, tehdy bylo léto. Poučit jsem se ale mohl. 

Obě dvě byly ještě malé – to mluvím o svých dcerách – a proto jejich nápady měly výrazný odstup od těch rozumných. Vzpomínka na tu událost mě však stále plní děsem a hrůzou. Ano, tehdy bylo léto a vy znáte ty svahy okolo chat v Posázaví. Slunci nabízejí své jižní stráně, odněkud možná hraje kytara, jinde se ozývají povzbuzující výkřiky od hřiště nohejbalu a po větru se nese vůně podvečerního ohně. Do příkrého svahu jsou mezi stromy zasazeny chaty, které jako schody k letní obloze doplňují jistotu prázdninové pohody.

Byli jsme to my, parta vrstevníků, kdo pod rozpálenou modrou oblohou na malém hřišti v úpatí svahu hráli nohejbal.

„Beru,“ po jednom zvolání následovalo druhé.

„Mám! To jde na tebe, hop.“ Nohejbal krátil červencové odpoledne, když mou pozornost upoutal předmět, řítící se příkrým svahem dolů. Vytřeštil jsem zrak a nevěřil. Moje, tehdy asi šestiletá, dcera uháněla zvyšující se rychlostí po spádnici na malém dětském kole. Pedály svižně rotovaly a její krátké nožičky se od nich vzdálily v široké roznožce. Malé ručky svíraly řídítka, ale celý velociped letěl svahem dolů se zrychlením rovným volnému pádu. Nebyla si vědoma nezvratného zakončení strašlivého letu v hustých křovinách. Kolo jako střela s křehkým nákladem v sedle prudce pádilo ze svahu dolů.

V zájmu zachování života malé jezdkyně nezbývala jiná možnost. Vím, že jsem tehdy bleskově opustil hřiště i spoluhráče a vyběhl do svahu naproti neřízené střele v podobě malé cyklistky. Nešlo o hrdinství, ale čirou nezbytnost bez alternativy. Rozkročil jsem se do cesty toho projektilu, který byl u mě v příští sekundě. Chytil jsem řídítka, celé kolo mi vyjelo až na hrudník a pak už jen následoval společný pád. Kouleli jsme se svahem dolů, kolo v divokých přemetech pokračovalo ještě několik metrů dál, ale my jsme se po několikerém „válení sudů“ zastavili nezraněni.

Kdykoli tu jízdu vytěžím z paměti, obchází mě hrůza z představy mé absence.

Dívám se oknem jak chumelí. Sníh si lehá na střechy, na větve stromů a na okolní kopce. Blížící se vánoční čas děti tráví sáňkováním. Patří to k idyle zimy, a tak oko na sáňkařích spočine s pocitem vlídné vzpomínky. Jenomže ta moje vzpomínka, tentokrát zimní, se rovnala strašlivé můře.

Přiznám se, že tehdy mi chyběla soudnost. Vracím se teď do prosince, který následoval po děsuplném červencovém leteckém dni za řídítky dětského bicyklu. Usmyslel jsem si, že zbuduji sáně, založené na novátorské koncepci. A hned dvoje sáně, protože zájemkyně byly dvě. Měl jsem nazbyt tři páry starých dobře zajetých lyží, které mě inspirovaly. Hned, tady teď na tomto místě, chci laskavou čtenářku a zejména tvůrčího čtenáře odradit od klíčící inspirace.

Přední části lyží jsem zkrátil na délku přibližně šedesáti centimetrů. Chápejte, nejde o návod, nýbrž o přiznání se. Výhružně vpředu zahnuté vzhůru jsem položil tři lyže vedle sebe, přísně rovnoběžně s deseticentimetrovými odstupy. Spojil jsem je skeletem na způsob sedadla a sáně byly hotové. Tři útočně krátké ližiny* spojené sedačkou.

Nikdo si bez experimentu in vivo nedokáže představit, jaké rychlosti dokáže taková sněžná střela dosáhnout. Všechny sáně na svahu, všichni lyžaři i všechen zvířený sníh mizí daleko za zády toho nezletilce, který se odpoutá z vrcholu zasněženého svahu a odevzdá se gravitaci. Na sněhové muldě, jako vymrštěné katapultem, obě dvě přeletěly tehdy nízkým letem úpatí svahu a bleskově zmizely mezi domky daleko v zahrádkách, daleko od všech saní a lyží, najednou tak beznadějně lenivých, daleko od zděšeného otce, strůjce těch nadzvukových saní

Právě pro tu nečekanou rychlost jsme podstoupili pouze jeden jediný test v reálných podmínkách.

 

Pokud je v obci čtenářské snad někdo, kdo má zájem o dvoje trysková sedadla, připevněná ke třem zkráceným lyžím, pak ho musím zklamat. S jistým varováním jsem je poskytl darem, leč o nadšeném přijemci jsem už nikdy neslyšel. 

---

*Na místě je drobná poznámka o půvabech češtiny.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Jitka Kejřová - 12.12.2017 06:22
Kromĕ hororového tatínka a nevyzpytatelné češtiny jsem se při čtení tohoto blogu nejen pobavila, ale ještě i poučila od Jany Skřivánkové " Moje čeština " . DĔKUJI.
Odesláno z IP: 93.153.61.155