Díky za tu změnu plánu

Zdeněk Hanka » Blog » Díky za tu změnu plánu
13.12.2017, Zdeněk Hanka

Den volna, to znamená nezastavit se od rána.

Tedy taková byla moje představa. Nachytá se toho pokaždé tolik, že den bych potřeboval přifouknout do všech stran a taky trochu nahoru a dolů. Začnu hned ráno – poroučel jsem si – nejdřív odpovědět na emaily, pak bude potřeba vyčistit klec s papouchem (taky by se to už mohl naučit sám), připravit si věci na zítřejší výuku, bylo by dobře, kdybych stihl zajet do České knihovny a především vyřešit tu tragédii, kdy se mi vymazaly kompletně všechny skladby na iPodu. Jak se to stalo, to opravdu nevím, najednou hlucho a prázdno. Třináct tisíc nahrávek! Pečlivě roztříděných do skupin – Čajkovskij, Ravel, Schubert, pak jinam patří česká populární hudba, pak Dire Straits, Deep Purple, Black Sabath, a jinam Kate Bush – všechno je pryč, pryč. Není to snad katastrofa? Je, ano, je, samozřejmě. Zdroje těch skladeb jsou tři. Dílem pocházely ze všech cédéček, pak následovaly písně, které jsem zakoupil cestou iTunes a pak ještě ty, které jsem si překopíroval z vinylu na kazety před Velkou Cestou. Takže bych to teoreticky mohl dát dohromady. Ani jedna není pirátská, to nedělám, takže jsou na dosah. Třináct tisíc skladeb. To budu restaurovat dlouhé týdny. A ještě něco. Musím koupit pořádné rameno na sprchu, takové, aby z něj trvale nepadala. To znamená i připevnit. Abych nezapomněl, mám ještě koupit mléko. To vezmu cestou zpátky.

Čas letí, ručička velká žene tu malou a ta malá, jak se zdá, zrychluje taky.

Něco hned, něco později, je čas vyrazit, spěchám, každá minuta se počítá.

Vkročil jsem do rozlehlé prodejny s domácími potřebami, od dřevěných desek, přes matičky až po okružní pilu. To mi nesmí vzít víc, než dvě, tři minuty. Proletím ten krám, najdu držáky na sprchu, jeden drapnu a běžím.

Urychlím to, napadlo mě.

„Prosím vás,“ seděl na židli hned vedle vstupních dveří, na sobě měl stejnokroj zaměstnance, „hledám držák na sprchu, celkově sekci příslušenství do koupelny. Můžete mně, prosím, nasměrovat?“

„Zajisté, ano.“ Měl radost, pravděpodobně nikdo neztrácí čas otázkami a tak uvítal, že mi může ukázat nebo říct, kde svůj předmět zájmu naleznu. Bylo znát, že spěchám. Ten muž se velmi pomalu a s obtížemi zvedal, usmíval se a sahal po berlích, které měl opřené o stěnu za sebou. Jeho pravá noha byla v koleni ostře vytočená ven. Zapřel si berle pod ramena a zvolna získal rovnováhu, tak jak se to naučil během let.

„Já vás tam dovedu.“ Usmíval se a krátce se mi zdálo, že se obává, aby mě jako zákazníka neztratil. Vnímal, že spěchám. Takový nápad zavadil o moje nervová vlákna jen na zlomek sekundy.

Muž se vydal velmi, opravdu velice pomalu mezi regály, jen tak, jak mu berle dovolovaly.

„Ukážu vám, kde je přesně to, co hledáte,“ pochopil jsem, že mě těmi slovy drží na velice tenounké pavučině, „hned tam budeme.“ Někde v temenní části hlavy mi běhal šotek, který mě poťouchle nabádal, abych se mu hezky omluvil, poděkoval a vydal se rychlým krokem, kam jsem se potřeboval. Byl bych zpátky dřív, než by on došel k prvním regálům. Rty ale vypustily něco jiného:

„Jsem rád, že mi to ukážete, já se v těch věcech nevyznám.“ Tu větu možná za mě pronesl někdo jiný ve mně. A teď jsem v jeho očích četl, že ho to zahřálo. Stal se tak najednou odborníkem na svém poli. Krok, další krok, sunul se pomalu, vlekl za sebou svou pravou nohu, své znamení, svůj úděl a svou identitu.

Zaznamenal jsem ještě něco. Rozhlížel se do stran a po okolí a chtěl, aby bylo zaznamenáno, že je platným členem týmu. Míjeli jsme první police v prvních regálech. Promluvil hlasitěji a já jsem dobře porozuměl proč.

„Tady vlevo jsou barvy, my vám dokážeme namíchat libovolný tón, řídíme to počítačovou technologií. A tady vpravo,“ upozorňoval mě, „jsou štětce různých velikostí a také jsou roztříděny podle užití.“

Vzkaz v jeho pohledu jsem četl neomylně. Jednak chtěl dát najevo všem okolo, že své věci rozumí a také nenuceně potřeboval zdůvodnit svůj pomalý krok. Přikyvoval jsem a díval jsem se na štětce a válečky. Chtěl jít rychleji, ale nějak jsem ho mimoslovně ujistil, že mi právě takové tempo přišlo vhod. Táhl za sebou pravou nohu v pomalém rytmu, který se neměnil pravděpodobně řadu let.

Přistihl jsem se, že z mé strany nejde o pouhou hru a předstíraný zájem. Jednak by to prohlédl a kromě toho jsem vědomě přijal ten jeho čas. Nepotřeboval jsem spěchat. Papoušek v kleci se pohybuje ve svém vlastním čase, ta výuka je plánovaná až na zítřek, mléko mi nevyprodají, knihy z knihovny neutečou. A těch třináct tisíc písniček? Jsou v pekle, ale vlastně mohlo to být horší. Mohlo jich být třeba čtrnáct tisíc. Aspoň je můžu zase doplňovat a nejspíš mi ta zábava a potěšení budou trvat týdny. To je dobře.

Šoural se vedle mě. Já jsem mohl jít daleko rychleji, ale teď jsme byli parťáci a on mi chtěl ukázat s pečlivostí a odpovědností prodavače, kde ta ramena na sprchy najdu.

„Obkladačky,“ komentoval nabídku, která nás velmi zvolna míjela, „jsou z velmi odolného materiálu.“ Uznale jsem pokýval, jako kdyby tu odolnost zajišťoval on.

Zákazníci se proměnili, jedni v poklusu hledali to, co potřebovali, jiní chvátali k pokladně, každý ve své uzavřené ulitě.

Ten čas, který jsme my dva věnovali vynuceně a přesto dobrovolně přijatému pohybu mezi policemi, považuji za skutečné dobrodinní.  

Opustil jsem prodejnu s koupelnovým držákem na sprchu daleko volnějším krokem, než jakým jsem vběhl. Uvažoval jsem, jestli těch třináct tisíc skladeb, které se nějakým nevysvětlitelným způsobem vymetly z iPodu jsou opravdu takovým problémem, jakým se mi to jevilo ještě před půl hodinou.

Seděl jsem tou dobou už asi v autě, když se ten prodavač vracel prodejnou mezi regály ke své židli.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
JaneSponiar - 18.2.2018 18:43
Kazdy dobry skutek se nam pocita :)
Odesláno z IP: 68.146.140.143