Nečekaná vánoční nadílka

Zdeněk Hanka » Blog » Nečekaná vánoční nadílka
24.12.2017, Zdeněk Hanka

Původní obyvatelé kanadského severu žijí dnes jinak, než v době, kdy jejich životní cyklus určovaly přírodní podmínky. Civilizace zasáhla do jejich životů mnohdy necitelně, jindy v důstojné pokoře její normy přijali. Přesto mají v sobě něco, čím zůstávají našimi tichými učiteli, pokud jejich pravdám jsme připraveni naslouchat.

Ten den bylo dvacátého třetího prosince ráno a tak jako vesměs celá široká země, i tito lidé svým způsobem přijali to období jako oslavu zrození křesťanské tradice. Pokud byste se chtěli dostat k malému, velice jednoduchému, ale funkčnímu stavení, v němž žijí urostlý Nootau se svou ženou Wawetseka a jejich devítiletou Nuttah, museli byste jet na sever od nevelké osady Tulita. Nejdříve byste museli překonat zamrzlé rameno veletoku Mackenzie. Dál úzkou cestou byste stoupali směrem severním, minuli byste západní břeh jezera Brackett, kde cesta mizí v nevysokém porostu úzkých smrků, pak dál ještě dobrých deset kilometrů kolem jezera Baton. Úzkou roklinou, kterou znají jen vlci a indiánští stopaři dál a dál, až byste narazili na jižní břehy rozlehlého jezera Mahony. Právě tam, pod příkrou skálou, chránící jejich obydlí, žijí v těsném spojení se severskou drsnou divočinou.

Slunce se v tomto období líně vyplíží nad obzor okolo jedenácté hodiny dopolední, aby klouzalo po vrcholech houževnatých smrků a pak před druhou hodinou odpolední zapadlo do sněhem zakletého porostu. Nootau, neboli Zářivý oheň, si ten den přivstal, aby dojel do Tulity, vzdálené asi osmdesát kilometrů. Potřebovali doplnit zásoby a připravit se tak na oslavu nadcházejících svátků. Třebaže Vánoce slaví severské kmeny jinak, než odpovídá představě městského člověka, tradice i zde zapustila své kořeny. Ojetý sněžný skútr Polaris si před několika lety pořídil od jednoho lesního inženýra výměnou za postroje k psímu spřežení a velmi rychle si na ten výdobytek techniky zvykl. Malá Nuttah, Horké Srdce, s ním často a ráda jezdívala a právě ten den do Tulity se svým otcem rozhodně chtěla jet.

Před sedmou hodinou ranní naložili všechno potřebné a vyrazili směrem jižním na cestu do Tulity, nevelké osady sevřené mezi hlavní tok a rameno řeky Mackenzie. Nuttah se, jako už tolikrát předtím, usadila za Nootauova záda a vyrazili do tmy.

Světlo reflektoru se míhalo na kmenech okolních stromů  a mrazivý vítr se jim chtěl dostat pod kožešiny a na obličeje. Severská mrazivá noc ještě ležela na krajině, když se dostali mezi řídký porost jižně od jezera Baton. Právě tam je třeba veliké zkušenosti, cesta tam je mimořádně úzká a protkaná zmrzlými jazyky z bezpočetných drobných vodních ploch. Psi dokázali neomylně vycítit nebezpečí, ale pro sněžný skútr byl terén nečitelný.

V ten vánoční čas se právě prodírali v levém náklonu svažitou cestou, když jejich stroj na jednom z ledových jazyků sklouzl a neřízeně sjel o několik metrů níž. V plné rychlosti násobené hmotností najel do zmrzlého kmene a jedna z větví šlehla ostře Nootaua do obličeje tak, že mu jako žhavým prutem zasáhla oko a celou tvář. Začal silně krvácet a bolestí málem ztratil vědomí. Skútr ještě zvýšil otáčky a přimáčkl Nootaovu nohu proti balvanu na protější straně.

I v noční tmě bylo zřejmé jak na sněhu, kam bolestí padl, rostou dvě temně rudé skvrny. Jedna pod nohou a druhá pod levou tváří.

Devítiletá Nuttah vypadla ze sedadla a hned se k němu sklonila. V šeru, které jen slabě prosvětloval zmrzlý sníh, snažila se odhadnout rozsah otcova zranění. Pod pletenou čepicí chalo dva černé copy, kulatá červená tvář a dvě úzké, šikmo posazené štěrbinky očí, které teď naplnil strach. Pohladila ho po dlouhých vlasech a uvědomila si to ticho, které je náhle obklopilo. Odněkud z dálky se ozývalo vlčí vytí a Nuttah dobře věděla, že tady nesmí zůstat dlouho. Do Tulity zbývalo ještě čtyřicet pět kilometrů, vzdálenost, na které někde uprostřed stojí a vyčkává chladná I’nimm, tedy Smrt. Teď byla nablízku a bez jakéhokoli výrazu k nim zvolna a netečně kráčela mrazivou nocí. Nuttah musela jednat. Nootau se ztěžka a v bolestech posadil do sněhu a teď bylo zřejmé, jak je jeho levá holeň deformovaná a prosáklá tmavou krví. Sáhl si na oko a hned sykl bolestí. Malá Nuttah se roztřásla a chvíli jen bezradně stála nad těžce zraněným tátou, který ji vždycky vedl a v každé situaci si věděl rady. Teď seděl na sněhu a držel si krvácející oko.

„Můžeš se postavit?“ převzala vedení Nuttah.

„Nevím. Mám,... mám tu nohu zlomenou.“ Snažil se být klidný, ale bolest ho zmáhala a spolu s tím si uvědomoval, že teď se stali oba dva snadnou kořistí. Zákony divočiny jsou tvrdé, spravedlivé a smlouvat s nimi nelze.

Wawetseka v malém obydlí pod skalou u břehů zamrzlých vod Mahony se zarazila v práci. Věděla, že se něco stalo. Vyšla na práh a podívala se k noční obloze, jako by hledala odpověď, srdce se jí rozbušilo. Něco se muselo stát.

V tu chvíli, někde uprostřed cesty mezi jejich stavením a Tulitou se pokoušela do sedadla sněžného skútru zvedat svého otce devítiletá dívenka Nuttah.

„Pojedeme dál. Já budu řídit. Nemůžeme tady zůstat.“ Řekla tiše s obavou a přesto rozhodně. Podařilo se jí s vypětím svých dětských sil usadit urostlého muže na zadní sedadlo skútru. Teď se jí ale zdálo, že otec ztrácí vědomí. Nesrozumitelně něco mumlal a kladl se ze strany na stranu. Dlaní si odkryl oko a Nuttah teď viděla, jak těžké zranění utrpěl. Dlouho neváhala, vyzula si jednu a pak druhou botu z tulení kožešiny a z obou nohou si stáhla dlouhé bavlněné ponožky. Pak opět vlouzla do bot.

„Zavážu ti to.“ Promlouvala spíše sama k sobě, Nootau neodpovídal, jen se kymácel v sedadle. Nuttah obě ponožky svázala a vytvořila tak obvaz okolo hlavy, kterým ošetřila oko, aby alespoň omezila krvácení a bolest. Sedla si do sedadla před svého otce a nastartovala, tu dovednost měla od chvíle, kdy se skútr u nich objevil. Několikrát už s ním i sama jela, ale to Nootau nikdy rád neviděl.

Věděla, že  musí pokračovat dál a dojet až do Tulity, aby tam tátu ošetřili. Kymácel se však, takže hrozilo, že se každou chvíli svalí. Vyrazila skokem, otec se zapotácel a málem se zřítil do sněhu. Všude okolo ležela mrazivá noc, do úsvitu bylo ještě daleko a vlčí vytí se blížilo. Nevěděla, co dělat a bylo jí do breku. Co se to jen stalo? Zaplavil ji pocit, že tu situaci nemůže zvládnout. Seděla na skútru, sotva dosáhla na řídítka, jak byla daleko od jejích dětských rukou a jen stěží se dotýkala stupaček. Na záda jí nalehl Nootau se zavázaným okem a Nuttah se obávala, že je se svými možnostmi v koncích. Seděla a rozhlížela se do tmy okolo sebe.

Vtom si vzpomněla, že pod předním sedadlem bývají nějaké nástroje. Sáhla pod sebe a otevřela malá plechová dvířka. Chvíli tam hmatala, vstát si netroufala, aby se otec nezhroutil do sněhu. Vylovila odtud širokou šedivou samolepicí pásku s univerzálním použitím. Nemusela přemýšlet dlouho. Odmotala z ní dlouhý pás a otcovy rukávy, tak jak ji zezadu objímaly, prostě spojila páskou, hned na několika místech a v několika vrstvách. Tím získala jistotu, že jeho pozici na skútru  stabilizovala. Povzbuzena tímto drobným úspěchem začala věřit, že se jí do Tulity podaří přijet a kde je tam stanice pohotovosti, to věděla dobře.

Vyrazila, skútr zaburácel a malá řidička vezla za svými zády zraněného Nootau.

Ujela tak asi čtyři kilometry a nabyla potřebné dávky sebevědomí a víry, že těžký stroj už umí bezpečně ovládnout. Na šikmé ledové plotně sněžný skútr opět chtěl ukázat svou převahu a sklouzl tak, že hrubě narazili do zamrzlého zvýšeného kraje úzké cesty. Otec za jejími zády vykřikl bolestí a Nuttah se polekala, že tady zůstanou, jestli se něco se skútrem stane a nepojede dál. Vstát nemohla, protože za ní byl Nootau, kterého si k sobě doslova přilepila.

Jenomže objevila něco jiného. Signální světlici. Vyklouzla ze skříňky pod sedadlem, jak ji nedokonale zavřela. Ty vozil Nootau vždycky dvě! Nejsou ztracení. Někde je určitě někdo uvidí. Může popojet ještě kousek tak, aby zvýšila naději, že někdo zahlédne zář na obloze. Viděla jen jednou, jak se s ní zachází. Právě tak si ale pamatovala, jak ji Nootau varoval před špatným použitím. „Mohla by tě snadno zabít, Nuttah,“ říkal tehdy. Jenomže teď neměla volbu.

Musí se dostat na otevřenou pláň mezi Tulitou a jezerem Brackett. Otec stále seděl za jejími zády a Nuttah znovu nastartovala. Teď už se toho stroje tak nebála. Ještě několik kilometrů nesnadným terénem, než minula západní břeh jezera a tady, na otevřené pláni zastavila. Třásly se jí ruce, když nabíjela strašlivou zbraň. Má to udělat? Co když se táta bude zlobit? Vzdušnou čarou byla od Tulity ještě asi třicet kilometrů. Nedovedla odhadnout, jestli na takovou vzdálenost vůbec světlo na obloze bude patrné. A pokud ano, co když všichni ještě spí? Neměla představu o tom, kolik je hodin. Věděla však, že brzy začne svítat. A to už světlici na obloze nikdo neuvidí.

Založila podlouhlý hnědožlutý váleček do zbraně, zamířila proti nočnímu nebi a zmáčkla spoušť. Ozvala se rána a se svistem vyjela k obloze čára. Teprve velmi vysoko se rozzářila obloha bělostným světlem a nad planinou s řídkým porostem zavládl den. Takovou zář nečekala a moc si přála, aby to tak už zůstalo napořád.

Billy Sheehan a jeho parťák Steve McMahon stahovali padlé stromy jeden kilometr západně od kamenité cesty, na níž se zastavila malá Nuttah se svým cenným nákladem. Seděla ve svém sedadle, na ní naléhal otec tak, jak byl připoutaný okolo ní. Snažil se nesténat, třebaže zlomená holeň ho spalovala zničující bolestí a v oku pod obvazem z ponožek cítíl pulzování a řezání.

„Viděl jsi to?“ Obrátil se Billy na Steva.

„To teda jo,“ přisvědčil Steve a přestal utahovat kmeny na ploše tahače, „někdo má horké chvilky.“

„Tam se ale s tímhle krámem nedostaneme,“ vyhodnotil rychle věc Billy Sheehan, sedmapadesátiletý zkušený profesionální řidič.

„Podej mi tu vysílačku,“ natáhl ruku Steve, jeho o deset let mladší parťák. Billy musel přejít do kabiny a to už světlice na obloze klesala, až uhasla a zmizela nadobro. Nad krajem opět zavládlo severské ticho a tmavá noc, třebaže nad jihovýchodem obloha začínala malinko světlat.

Ve Stevově ruce vysílačka krátce pípla, pak zašuměla a Steve do ní promluvil:

„Pohotovost Tulita?“

„Ano, Emergency, ten-four, stalo se něco?“ ozval se povinným kódem pohotovostní specialista Dan.

„Viděli jsme vypálenou světlici. Nevíme, co tam je, ale něco se tam děje.“

„Tušíte, kdo to mohl být? Tam se teď nikde nepracuje, pokud vím.“

„Nemáme zdání, ale signál to byl. Nejspíš někdo z místních.“

„Dobře, pojedeme se tam podívat. Kde to je?“

„Musí to být asi pět kilometrů jižně od západního břehu Brackett na cestě O’koaa.”

“Převzali jsme to,” odpověděl věcně Dan, “tak se tam podíváme.”

Nuttah dokázala popojet ještě tři kilometry. Tam se musela zastavit, protože vnímala, že otec se přestal hýbat. Nemohla vědět, že na cestě k nim už z Tulity míří ambulance a razí si cestu neprostupným zmrzlým krajem. Jeli jak jen to šlo rychle, jako by tušili, že čas hraje proti nim.

Nootay se za zády copaté dívenky nepohyboval. Obávala se, že do Tulity nedojedou. Nebála se přejezdu zamrzlého ramene Mackenzie těsně před osadou. Bála se, že otce dříve přijmou Bohové.

V tu chvíli proti sobě uviděla blížící se dvojici světel.

“Táto, táto, někdo sem jede.” Sáhla na spínač reflektoru a krátce zablikala. Posádka, která se k ní z dálky blížila, jí jako odpověď poslala červené světlo z majáku na střeše. Nuttah se rozbušilo srdce. Jedou pro ně! To jsou záchranáři z Tulity! Ještě jednou zablikala a červené světlo naproti nim opět zazářilo.

Během příštích minut ambulance zastavila na kamenité cestě O’koaa přímo proti skútru. Oběma záchranářům nejdřív bylo divné, že za řídítky sedí malá holka a nemá se k tomu, aby sesedla. Teprve při bližším ohledání zjistili, že má k sobě zezadu přilepeného muže.

“Co se to tady stalo?”

“Prosím vás, zachraňte tátu. Měli jsme nehodu.”

“Tak to vypadá, že vás naložíme oba a tady ten váš stroj necháme odvézt k vám. To už je to nejmenší,” promluvil Dan, “máte oba štěstí. Vypadá to, že to oko mu zachráníme.” Teprve teď se Nootau probral a malátně se zeptal:

“Máme,… máme už nakoupeno?” Nuttah se k němu obrátila, pevně ho obejmula, rozesmála se a slzy jí prosákly do jeho kožešinového kabátu.

V tu dobu se nad jihovýchodním obzorem objevila červená linka vycházejícího slunce. Tehdy o Vánocích zcela určitě musela zasáhnout vyšší moc. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Jane Sponiar - 18.2.2018 18:33
Krasne napsane! Zivot na severu neni zadny med...jeste, ze to dobre dopadlo.
Odesláno z IP: 68.146.140.143
Liba Cunnings - 18.2.2018 06:51
Az se pri tom cteni dech tajil. A nadherne fotografie k tomu, uzasne!
Odesláno z IP: 50.66.179.168
Jitka Kejřová - 26.12.2017 06:07
Kruté, posilující a povzbuzující.
Odesláno z IP: 93.153.61.155