Přehlídka úletů v letounu za letu

Zdeněk Hanka » Blog » Přehlídka úletů v letounu za letu
30.12.2017, Zdeněk Hanka

Ten let vůbec nebyl tak dlouhý, uvážíme-li, jak bohatý program nabízel. Teprve pak lze vychutnat štědrost těch chvil.
Už jsem si užil nouzového přistání, zažil jsem vratká přistání v zamrzlé pustině. Přesto vzduchoplavba, plánovaná na přibližně čtyři hodiny strávené nad prérií se svou výjimečností prosadila mezi nevšední letecké zážitky.

„Vážení cestující,“ začal vlídně hlas z palubních reproduktorů, „máme jisté potíže s uzavřením zavazadlového prostoru, prosíme vás o laskavé strpení.“ Cestující se na sebe chápavě usmáli.

Ten den jako z udělání místa pro cestující zaplnili rodiče s těmi nejmenšími cestovateli. Jejich trpělivost s technickou závadou zavazadlových dveří dosáhla své hranice za hodinu po očekávaném startu. Prostor pro cestující se zaplnil dětským křikem, to jak se neposedná holátka domáhala jakékoli akce.

Získal jsem místo vedle uličky, což má své výhody i nevýhody. Hned vedle mě přes zmíněnou uličku vedl si svou asi jednoroční hošík. Uplynulou hodinu čekání na startovní ploše oslavil tím, že mocně vrhl na sedadlo před sebou. Svůj překvapivě objemný žaludeční obsah metal po okolí, na oděvy svých rodičů, na sedadlo i na podlahu. Oblouku vrženému z dětských úst přes uličku jsem se obratně vyhnul, charakteristickému odéru se ale nevyhnul nikdo. Letadlo stále prodlévalo na ploše a rodičům nešťastného dítka nezbylo, než ho kompletmně svléci až do plenkových kalhotek.

Otec, jak se zdálo, byl zvyklý na takový scénář. Vstal, ze zavazadlového prostoru nad sebou vylovil něčí zavazadlo, odložil na relativně čistou část podlahy, pak něčí vak a nakonec našel i kabelu, kterou hledal. Tam bylo náhradní dětské oblečení. Vzdorujícího chlapce oba rodiče dooblékli a právě ten okamžik vyhodnotil malý hoch jako správný pro bublavé naplnění plenky. To ucítili všichni. Přiběhla letuška, aby čelila trampotě, zatímco technický personál se pořád snažil uzavřít zavazadlový prostor.

„Můžete-li, jděte, prosím, to dítě přebalit dozadu, je tam na to prostor.“ Maminka se provinile usmála a vydala se do zadní části trupu. Letuška tím, že navrhla průchod uličkou, umožnila i ostatním cestujícím vstřebat čichový zážitek. Tatínek mezitím papírovými kapesníky čistil, co se jen dalo, odmítnutý žaludeční obsah byl však sveřepý. Letuška sama pak přispěchala s několika pytlíky kávy a hojně je rozsypala na podlahu a všude tam, kam dosáhl paprsek chlapcovy nevolnosti. Výsledkem byla iluze šálku čerstvě namleté kávy, podané okénkem nad silážní jímkou.

Letadlo bylo přiopraveno k odletu, dveře od zavazadlového prostoru byly přivedeny k poslušnosti, chlapec přestal plakat a usnul, vzlétli jsme.

Nemohli jsme být ještě příliš daleko, když jsem usnul. Sen se mi snad nějaký zdál, ale vím, že nebyl příjemný. Probudil mě pocit, že jsem usnul v hokejové šatně po zápase, kdy všichni hráči odkládají dresy a vyzouvají si boty s bruslemi. Možná jsem sebou i házel, možná to byly turbulence, s určitostí vím, že jsem se probudil.

Nějaký člověk nedaleko od nás sejmul boty a udělal si pohodlí ve svých ponožkách. Oh, proč to jen udělal? Cožpak on sám čichově ochluchl? Vždyť musí vědět, jakému drsnému příkoří vystavil všechny okolo sebe. Teď si povězme, jak dlouho dokážete zadržet dech. Ne příliš a místo přistání je daleko.

„Prosím,“ s obtížemi jsem ze sebe vypravil směrem k přicházející letušce, „trochu džusu, mohl bych dostat?“

I ona zaznamenala, že zpod některého sedadla se rozlévá těžký oblak. Za chvíli přišla a právě, kdy jsem převzal plastikový kelímek, letoun se propadl v náhlé turbulenci. Nebyl jsem proto zdaleka sám, kdo si vyhrkl nápoj na oděv. V mém případě džíny. Až letadlo nalezne klidnou návěj vzduchu bez rušivých vírů, raději si dozadu dojdu pro jiný džus. Mé mokré džíny budily dojem, že do zadní části letadla jdu už pozdě.

Let mě uklimbával, proto jsem opět usnul ve víře, že teď už bude všechno jak má být, let motýla se promění ve stabilní plavbu kondora.

Další turbulence probudila nejen nás, ale také všechny děti, které si ještě nechávaly zdát o vánoční něžné náladě u stromečku. Škodolibá turbulence zamávala se všemi a děti se hlasitě rozeštkaly k neutišení. Jeden by nevěřil, kolik dětí ten večer cestovalo.

Nakonec jsem byl rád, že jsem se probudil. Uličkou se totiž blížila letuška s vozíkem. Nesmíme se nechat mýlit, že jde o dobrodinní. Cestující si musí svůj pokrm zakoupit a zaplatit.

Sledovali jsme muže, sedícího šikmo, nedaleko od našich míst. Objednal si a s chutí se hned pustil do jídla. Letuška mu připomněla povinnost zaplatit. Ten člověk vstal od svého jídla, uložil je na sedadlo, natáhl se vzhůru pro zavazadlo, otevřel a lovil. Lovil a lovil, drobné předměty nechával vypadávat do uličky. Načatý pokrm zatím na sedadle čekal na svého strávníka, čekala i letuška.

Konečně se mu podařilo najít tu správnou kreditní kartu, usadil se, na stoleček si opět připravil svou porci a s vítězným úsměvem letušce ukázal svou kreditní kartu. Úsměv mu vrátila  a teď už mohl být platební úkon proveden. Mohl by být proveden, kdyby kreditní karta prošla. Vědí jenom mlčenliví bohové, zda problém ležel v kartě nebo v mobilním platebním přístroji.

„Nedá se nic dělat, už jste začal jíst, máte to tedy zdarma.“ Těžko odhadnout, zda v lišáckém úsměvu toho dobrého muže se skrývalo něco víc.

S ubývajícími vzdušnými kilometry projasňovala se i nálada cestujících. Tu úlevu bylo možno číst z jejich tváří. Nikdy však neříkejme hop příliš brzo. 

Chodbičkou se blížila tentokrát jiná letuška a i ona sunula před sebou vozík. Na něm však měla nápoje a ty byly zdarma pro všechny. Mošt jablečný, také káva, čaj. Já mám rád rajčatovou šťávu, připomíná legendární bloody mary. Něco se ale zadrhlo a začínal jsem tušit pohromu. Ve filmu by předcházela dramatická hudba s temnými varovnými tóny, pochmurnými smyčci a dunivou soustavou bubnů.

Minula mé sedadlo a vedla rozpravu s cestující za mnou.

„Led podáváme automaticky...“

„...a je ho tolik, že se tam už nevejde nic jiného.“

„Nevadí, vraťte mi to, omlouvám se. Chcete tedy kolu bez ledu?“

„Ani to jsem neřekla. Chci jen trochu, aby mi to nezředilo celou kolu, pokud tam vůbec nějaká bude.“ Dialog se zaťal na mrtvém bodě. Cestující zřetelně čekala na svou příležitost, aby právě tento zlořád tepala.

Já jsem vnímal problém docela jiný. Za letuškou velmi těsně podupával nervózní muž. Sedí-li jedinec u uličky, rameno má ve výši kyčelního kloubu cestujícího, který stojí v uličce. Byl zřetelně neklidný, nutně potřeboval projít, ale letuška vedla s nespokojenou cestující hovor na téma led v nápoji.
Přešlapoval, vyvracel oči, trpěl, vrtěl hlavou, vypadal současně smutně, bezradně i zoufale. Otočil se, aby zjistil alternativní průchod uličkou, ale zdálo se, že se každého kroku navíc bojí.

Přes úpornou snahu, žel, nedokázal však udržet na uzdě bouřící se plyny v útrobě a s tichým zasténáním ve výši mého ucha odlehčil strašlivému tlaku. Ten šeredný úklad přichystal pro široké okolí a právě mě ho servíroval jako prvnímu. Letuška, jako by náhle byla bodnuta, napřímila se a vykročila s vozíkem uličkou, aniž se zastavovala. Muž ji pomalým krokem následoval, zanechávaje za sebou ohavnou vzduchovou stopu. Tvrdím, že bramborový salát se nemá kombinovat s podmáslím, melounem, koňakem, zmrzlinou, cibulí, česnekem, hruškami, ústřicemi a šlehačkou. Ten člověk na tu lekci asi chyběl.

Letadlo přistálo. Stáli jsme na ploše v uzavřeném stroji natolik dlouho, aby se děti probudily. Chlapec, který zahájil let zvracením, si vzpomněl na svůj kousek a znovu vypustil z úst nadbytek. Tentokrát střídmě, alespoň ve srovnání s úvodním představením.

Okamžik, kdy jsme vystoupili do mrazivého, ale krystalicky čistého vzduchu, ocenili všichni.

Let nám ale nechtěl dát sbohem tak snadno. Měl v rukávu ještě další rozpustilé vrtochy. Od letadla se kráčí, jak známo, soustavou chodeb a podle šipek cestující kráčejí ke karuselům. Uprostřed cesty k nim však na sebe upozornily skleněné dveře. Pravděpodobně se cítily dlouho opomíjené, proto se automaticky zavřely a oddělily tak ty šťastnější, kteří pokračovali chodbou ke karuselům.  My jsme na ně bezmocně hleděli. Otevřít dveře nebylo jak. Odněkud k tomu přizvukovala siréna, ohlašující nějakou poplachovou situaci.

Minuty se táhly. Až dveře naznaly, že už o nich víme, samy se otevřely. Zmožený a odevzdaný průvod cestujících pokračoval dál, až dospěk ke karuselu s kufry. Ten se slibně posouval, ale tunel kufry žádné nechrlil. Pět minut předpokládáte. Patnáct minut už méně, tím spíše, když obrazovka nad pásem, oznamující číslo letu, zhasne. Pak se zastaví i pás a to už si kladete otázky.

„Vážení cestující, omlouváme se za zdržení. Máme technické problémy s otevřením zavazadlového prostoru letadla. Prosíme o strpení, prosím, posaďte se a uvolněte se.“

Rozhlédnete se, není kam si sednout.

Plnou hodinu tedy čekáte na kufry, zíráte do tunelu, kdy se pás rozběhne a držíte si vzdálenost od dítěte, které vrhlo, i od muže, jehož střevo mu vyhlásilo boj. Pak se pás pohne a vida: kufry přijíždějí, jeden po druhém se svorně vezou na pásu.

Těšíte se, že teď už se nemůže nic stát. Vykročíte ven z letiště k malému autobusku, který vás doveze spolu s dalšími držiteli kufrů na rozlehlé parkoviště.

„Já parkuju na dvaadvacítce,“ řekne starší pán.

„My to máme na sedmnáctce,“ to jsem řekl já.

„...a já jsem zapomněla, kde jsem zaparkovala,“ stydlivě přiznala mladá slečna, „možná devítka?“

„Máte to na tom lísku.“

„Já ho asi nemám.“

„Tak tedy devět?“

„Možná. Ale možná to bylo dvacet devět.“

Nevěřili byste, jak je to parkoviště obrovské a jak jsou si všechny vozy podobné, když je kryje sníh. Dlouho jsme mezi nimi projížděli, než se řidič slitoval, nás ostatní povysazoval u parkujících automobilů a nešťastnou mladou ženu si ponechal za zády, aby pokračoval v okružní jízdě.

Ještě když jsme opouštěli parkoviště, viděli jsme ten malý autobusek kroužit v dálce po parkovišti.

Celý let, podobný rajtování na lochnesce, vnímám tak, že rok odchází a je uzavřený i se vším, co přinesl. Teď obracíme nový čistý list a to je příslib příjemných nadějí a splněných přání. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Zuzka - 6.1.2018 02:53
Cestu nelze závidět Ale na pobavení bezvadná! Moc jsme se nasmáli!
Odesláno z IP: 69.156.52.186
Jitka Kejřova - 30.12.2017 14:02
Tak to tedy bylo hustý
Odesláno z IP: 37.48.32.151