Kde osud sáhl za hranice lidskosti

Zdeněk Hanka » Blog » Kde osud sáhl za hranice lidskosti
18.2.2018, Zdeněk Hanka

„Dnes slavím. Mám výročí.“ Těmi slovy mě v evropské restauraci Edelweiss uvítala a hned navázala vysvětlením. „Je to právě čtyřicet osm let, co jsem v Kanadě.“

Sovětská okupace se pro mnoho Čechoslováků stala mocnou pružinou k cestě ven z politického soumraku a pochmurné tísně. Tehdy ale Liba nemohla vědět, že to nejděsivější peklo jejího života ji teprve čeká.

Mám to štěstí znát ženu, která inspiruje svou vnitřní silou a vede k pokoře navzdory údělu, který jí uchystal osud. Až teprve extrémní okolnosti odhalí velké osobnosti, které se skrývají za civilní tváří. O kom je řeč? Liba Švrčinová-Cunnings se v roce 1968 stala juniorskou mistryní Československa v orientačním běhu. Duší sportovkyně, která se třikrát probojovala na mistrovství světa v triatlonu na olympijskou vzdálenost a také odbornice s technickým vzděláním, profesionální kreslička zeměměřičské společnosti. Žena, která třikrát absolvovala maraton. Mezi její přátele patří i Šerpové, vždyť Liba se úspěšně postavila i himálajským štítům.

Když přišla do Kanady, Calgary bylo teprve rostoucím městem v podhůří Skalistých hor. Byla to právě otevřená náruč nezkažené přírody, která si ji přitáhla a jíž také zůstala věrná dodnes.

Troufnu si být osobní. V době časných sedmdesátých let si Čechoslováci v Kanadě vzájemně pomáhali, podporovali se při hledání pracovních příležitostí nebo si nabízeli střechu nad hlavou. Bratr mé ženy, Petr, právě tak patří mezi ty československé přistěhovalce, kteří sem, do země javorového listu, rovněž přišli hned po okupaci.

„Liba? Ta nás udivovala tím, jak si dokázala přečíst dvě stránky v angličtině a hned věděla o co jde. A pak taky tou autoškolou. Všichni se motali dokola a ona to vystřihla napoprvé.“ Komentoval Petr společné začátky v nové zemi.

Silná a pozitivní bojovnice v tom nejlepším smyslu toho slova a přesto se její osud dostal na čelní stránky kanadských novin. Založila rodinu a chtěla pod kanadským nebem ve stínu velebných Rocky Mountains vést šťastný život. Jenomže do cesty jí vstoupil muž, ve kterém nemohla rozpoznat nebezpečného slabocha. Člověka, který dokázal hrát role tak věrohodně, že oklamal i lidi, kteří se v důvěře pohybovali v jeho blízkosti.

Stalo se něco, co se vymyká jakékoli šílené představě. Zločin, který ve své nelidskosti jen těžko najde obdobu. Liba poznala, že život vedle své krásy dokáže být i strašlivým a krutým režisérem. Přiznám se, že jsem tváří v tvář Libě nechtěl otvírat to bolavé téma. O té události, na kterou v Calgary prach stále neulehl, se ví. S  příběhem jsem se však podrobněji seznámil až prostřednictvím knihy Bez slitování. Liba v ní vypověděla formou téměř reportážní, jak se vyvíjelo a rostlo nebezpečí těsně v její blízkosti a jak její muž dokázal své povahové rysy lstivě maskovat do té míry, že vyvrcholily vraždou jejich společných dětí, chlapce a dcerky. Něco takového vám leží v hlavě a uvědomujete si, jak se nikdy nedokážeme vžít do rozměru takové tragédie.

Obdivuji Libu pro její statečnost, vážím si jí za to, že dokázala najít dost síly, aby uvěřila v lepší stránky života. Jen ona ví, co prožila a to trauma je nesdělitelné.

Liba se narodila s horami do vínku a právě proto si vybrala oblast Skalistých hor. Zde našla novou motivaci, nové výzvy a smíření. Za tragickou kapitolou zavřela dveře a svou lásku k horám proměnila v jejich poznávání. Skalisté hory Libě učarovaly a celou Kanadu má ráda pro její divokou a čistou přírodu. Její knížku Takhle velká ryba jsem si chtěl, jak to bývá, zpočátku jen tak prolistovat pro letmé seznámení. Stalo se však to, čím se rozhodně nemůže pochlubit každý autor. Začetl jsem se a knihu jsem nedovedl pustit z ruky. Pokud chcete poznat duši Kanady, pak si dopřejte povídky z pera Liby Švrčinové-Cunnings. Její vyprávění jsou vtipná, chytrá i moudrá a v každém případě naplněna láskou k zemi javorového listu.

Do Himálaje se vypravila celkem osmkrát. Knížka Himálajský deník zatím na mne čeká, protože v tomto smyslu jsem doma v pořadí.  A já vím zcela bezpečně, že se nemůžu pokusit jen tak letmo knihu prolistovat třeba ráno, před odchodem do práce. Volali by mi opakovaně a telefon bych zvedl až v poledne.

Liba se dívá dopředu. Ke své původní profesi, kterou vystudovala, se už nevrátila. Cestuje, sportuje a píše knížky. Vedle titulů Himálajský deník, Takhle velká ryba a zmíněného živého a silného dramatu Bez slitování, připravuje knížky další. Pokud by snad toho bylo málo, připomínám, že Liba dnes kromě toho pomáhá cestou masáže na pomezí rehabilitace lidem s chronickými fyzickými problémy, což jsou většinou neléčené nebo nedoléčené staré úrazy či pooperační a poúrazové stavy.

Povídali jsme si o životě, o medicíně, o kanadských zážitcích a bylo nám fajn. Z Liby totiž sálá pozitivní teplo, nezlomnost a příjemně nakažlivá víra v dobro. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Jitka Kejřová - 18.2.2018 07:04
Nĕkteré lidské osudy jsou opravdu neuvĕřitelné.Ovšem život je krásný, ať je to cokoliv.Proto je na svĕtĕ nejdůležitĕjší dokázat zvednout se z toho dna a žít. ...a život jde dál.....človĕk se musí mít rád...vnitřní štĕstí je trvalá skutečnost. Nejlepší je vypsat se z toho.Paní Libu znám z vyprávĕní Zdeňka Hanky a ráda si její knihy přečtu. Dĕkuji za upozornĕní v tomto hezkém blogu.
Odesláno z IP: 93.153.61.155