Jako do duchny

Zdeněk Hanka » Blog » Jako do duchny
25.4.2018, Zdeněk Hanka

Ten rozhovor musel probíhat nějak takto: 
„Výška dvacet metrů, klesáme, pode mnou dva osobáky a jeden truck. Přepínám.“
„Ano, slyším, tady Anděl strážný osobně, můžete přistát.“

Ráno ve čtyři hodiny a čtyřicet pět minut na letišti v Medicine Hat v jižní části Alberty usedla za knipl malého letounu Piper Navajo a namířila si to do Calgary. Na palubě kromě dalšího pilota vezla čtyři cestující, techniky, kteří zamýšleli pokračovat dál na sever do Fort McMurray. Hravý osud však přehodil výhybku a let nad prérií se proměnil v nezapomenutelný zážitek. Jméno ženy tisk neuvádí, ale skutek samotný to nijak nezmenšuje. Pilotka s dvacetiletou praxí nad oblaky prokázala, že své řemeslo ovládá znamenitě a adrenalin má bezpečně pod kontrolou. 

Cestující dozajista zneklidněli, když nad Calgary začal jeden ze dvou motorů pokašlávat a malé letadlo chtělo už už dosednout. Jenomže k letišti zbývalo ještě asi deset kilometrů.

„Tak to tam nedoletíme, to tedy ne,“ pronesla spíše pro sebe chladnokrevná žena.  Pak se otočila dozadu, usmála se na pobledlé tváře pasažérů, aby jim sdělila prostý fakt: 

„Budeme nouzově přistávat někde tady na silnici. Snad bude volno.“  Cestující mlčeli, nebylo co říct, jen v hrůze sevřeli opěradla svých sedadel.

Přistávací dráha mezinárodního letiště v Calgary v tu chvíli ležela ještě celých osm kilometrů směrem severním, když si motor postavil hlavu a jen velmi neochotně a ospale pokračoval ve výkonu. Tady pilotka vyhodnotila situaci pod křídly, pokývala hlavou a usoudila: „To je Třicátá druhá street, ta je dost široká.“ Cestujícím se to zdálo jako nevydařený vtip, ale na komentáře vhodná chvíle dávno minula. 

Tříproudový dopravní tah je obyčejně plný rychle jedoucích vozů. Jenomže bylo krátce před šestou hodinou ranní a dopravní špička teprve měla přijít.

Chtěla se dostat před auta, která v tu chvíli stála na křižovatce a čekala na zelenou. Pokud by se vozy rozjely dříve, přistávající Piper by je všechny zezadu důrazně pocuchal. Výška dvacet metrů, deset metrů, teď se dostala těsně nad střechy automobilů, které čekaly před křižovatkou. Pod křídly zbývaly čtyři metry, když pilotka se svým letounem podletěla semafory. Křídla, žel, měla větší rozpětí, než nabízel prostor mezi sloupy osvětlení a dopravními značkami. Tady těsně tečovala pravým křídlem sloup veřejného osvětlení, ale letěla pořád a to se počítá. 

Za křižovatkou měkce dosedla na silnici, jako kdyby nic samozřejmějšího neexistovalo. Nikdo nebyl zraněn a ten škrábnutý sloup veřejného osvětlení už byl tak jako tak ošumělý a oliskaný ledovým větrem. Byl tedy nejvyšší čas ho koncem křídla označit.

Když ta neobyčejná žena vypnula motory, do prostoru malého letadla lehlo podivné ticho.

"Jsme na místě."

Cestující si vzali svá zavazadla a vystoupili s přirozeností obvyklého přistání.

Ano, dnes ráno nedaleko našeho obydlí přistálo na Třicátou druhou street malé letadlo, za jehož pákami seděla mimořádná žena. Jí patří mé blahopřání, uznání a respekt a jí také věnuji tento krátký blog. 

Umět přistát přímo doprostřed silnice za ranního provozu a k tomu s poruchou motoru, to vyžaduje nervy, které jsou přidělovány shůry jen jako mimořádný dar.

(úvodní fotografie Dave Dormer · CBC News · Posted: Apr 25, 2018 6:17 AM MT)

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem