Muselo to být ve hvězdách

Zdeněk Hanka » Blog » Muselo to být ve hvězdách
20.4.2018, Zdeněk Hanka

Osadu Kolyqut na mapě nenajdete. Leží tam, kde se hranice Yukonu a Severozápadních teritorií dotýká Beaufortova moře. Podmínky k životu jsou tam nehostinné a těch několik rodin, které tam svádějí každodenní boj o život, jim uvyklo. 
Jsou odtrženi vzdáleností i svým během času od zbytku světa, jako by šlo o jinou planetu. 

Tehdy, začátkem šedesátých let, byli ti lidé s úzkými štěrbinkami šikmo posazených očí, ještě hlouběji ztracení za severním obzorem. 

Nemůže být pouhou náhodou, že se tehdy jednadvacetiletá Joanne z Montrealu dověděla o tom, že právě tam, na dalekém Severu chtějí místní obyvatelé otevřít školu. Dojalo ji, že jeden z tamních obyvatel se vydal na dlouhou cestu do Norman Wells a Yellowknife dál a dál na jih. Po několika dlouhých dnech se dostal až do Edmontonu. Tam, v ustrojení, které budilo pozornost, nalezl cestu na radnici. Podařilo se mu vyjádřit přání těch několika rodin, které se shodly, že skupinka místních dětí různých věkových skupin, by si školu zasloužila. 

Vznikla tak skromná sbírka a Kohuum se vrátil s příslibem zpět. Tehdy ho doprovázeli dva dobrovolníci, kteří chtěli znát podmínky ve sněhu ztracené osadě Kolyqut. Z Norman Wells je na místo tenkrát donesl vrtulník. Kohuum měl po celou cestu pevně zavřené oči, brumlal si nějakou modlitbu a vší silou svíral opěradla svého sedadla. 

Padlo rozhodnutí, které bylo založeno spíše na sympatizování s ušlechtilou myšlenkou, než na ekonomické logice. Když se drsná zima přehoupla do jara a otevřela dveře dlouhým letním dnům, plným slunce pod modrou oblohou, v osadě Kolyqut přistál vrtulník znovu. Tentokrát přivezl šest stavebních dělníků a za nimi následoval základní stavební materiál. V létě toho roku v polovině šedesátých let vyrostl malý srub. V jedné místnosti se našlo místo pro osm lavic, což bohatě stačilo pro jedenáct dětí v rozpětí od čtyř do čtrnácti let, které na březích Beaufortova moře žily a ve druhé, menší, se objevila postel, skříň, malá kamna, stůl a dvě židle. 

Posledním vrtulníkem přiletěla i Joanne. Sama jen s dvěma kufry a odhodláním. Bude je učit. Psát, počítat, mluvit anglicky a třeba i francouzsky, určitě to půjde. Dokáže to, protože chtějí jak budoucí žáci, tak i Joanne. 

První den se sešli ve škole všichni, tedy i rodiče a starci. Posedali si vzadu ke stěně na zem a Joanne je nechala po celý první den vyučování. Jiný by se snad usmíval, ale Joanne zápasila se slzami. 

Ubíhal den za dnem, žáci se scházeli poctivě vždy v deset hodin. I to je musela Joanne naučit a žáci to respektovali. Vždyť ona byla jejich učitelka. Postava vzácná, jiná, krásná, vzdělaná, která přišla tam odněkud z dalekého města kdesi za obzorem.

Saahunovi bylo čtrnáct a všichni věděli, že se mu učitelka líbí víc, než by se patřilo. Hleděl na ni jako očarovaný, vždyť byla taková křehká. Nic nevěděla o rybolovu a Saahun ji chtěl všechno naučit. Jak se udržuje hrot harpuny, které stopy ve sněhu znamenají zápas a které jen hledání potravy, věděla toho tak málo. Saahun ji vídal ve svých snech, představoval si, jak ji bude bránit, kdyby její loďka začala nabírat vodu. Skočil by do moře a zachránil by ji.

„Saahune,“ usmívala se, „ty nedáváš pozor.“ Moc dobře mu ale rozuměla. Jeho ruce, plné mozolů a vrásek, byly neklidné, rychle mrkal a uhýbal pohledem, když se na něj podívala těma měkkýma modrýma očima. Měl jí plnou hlavu a srdce. To kvůli ní a pro ni se učil svou těžkou rukou psát.

Joanne byla o celých sedm let starší, než Saahun, když za ní přišel. Dlouho stál u dveří, vedoucích ze třídy do jejího malého zázemí. Pak zaklepal. Odkládal to zaklepání celé dva roky. Bylo mu šestnáct a Joanne třiadvacet let. 

Otevřela a Saahun couvnul. Připravoval si tu řeč ve francouzštině, přesněji pomocí těch několika vět, které si osvojil. V jeho ústech francouzština postrádala tu zvonivou lehkost šansonů. Spíše připomínala údery sekáčku na tulení kosti.

„Znám, vy budete odjíždět z naše Kolyqut. Jiný žena učitel tady přiště. Já s vámi cestování. Spolu. Mám laska do vás. Jako k otec a matka, víc. Jako moře vás mám rád, jako všechno ryby v moři. Já mám vás rád, jako nejlepší kůži tulení a boty, kde je teplo. Já cestovat s vámi.“ 

Joanne mlčela, protože nedokázala nic říct. Viděla, že si vzal na sebe to nejlepší, co měl. 

„Ale, Saahune,...“

„Celý Kolyqut souhlasí. S vámi bezpečí, domov, láska.“ Sama nevěřila tomu, co následovalo. Aniž si to uvědomovala, pomalu přikývla. Ten šestnáctiletý jinoch, s hrubými dlaněmi a hustými černými vlasy do čela, se napřímil hrdostí, skousl rty, začal se usmívat a horlivě přikyvoval. 

Podivný pár před další zimou odjel do Montrealu. Joanne musela být stále s ním, velkoměsto ho ohlušovalo, strachoval se na každém kroku, nerozuměl tomu, že není třeba mít hlad, když nic neuloví. Bál se aut, toho obrovského počtu lidí všude, ulic, čistota města ho udivovala, celý systém civilizace byl něčím, co ho budilo ze spánku. Hygienická pravidla se mu zalíbila a pod proudem teplé vody ve sprše trávil dlouhé minuty. Vonět mýdlem je něco docela jiného, než mu dříve nabízel pach ryb. 

Ti dva se nikdy neopustili. Léta plynula, Saahun přijal jméno Sam, zvykl si na ruch města, několikrát se vrátil navštívit své známé a rodinu tam daleko na severu. Už ale jen jako host. 

Sam a Joanne žili spolu, ale nikdy nezaložili rodinu. Třebaže Sam později získal i řidičský průkaz, volant svěřoval vždy pouze Joanne. Cestovali spolu, těšili se společně ze života a Joanne věděla, že by spolehlivějšího a odhodlanějšího obránce nikde jinde na světě nenašla. Láska, která měla možná neobvyklý formát z pohledu západní civilizace, byla hluboká a procítěná, upřímná a silná. Peníze vnímali jako něco trapného oním obnažením podstaty civilizace. Pořád spolu. A ti, kteří je znali a zvykli si na ten zvláštní pár, jim vlastně záviděli v tom dobrém smyslu. 

Bylo mu šedesát sedm let, když zemřel na mozkovou mrtvici. A tehdy se stalo něco zvláštního. Něco, co postrádá jakékoli vysvětlení, pokud odmítneme to, které se nabízí. 

Měsíc po jeho odchodu za předky zazvonil Joanne v kabelce telefon. Joanne prohrábla drobnosti uvnitř kabelky a zmáčka zelené tlačítko. Na druhé straně slyšela šum, který se vracel silněji a pak zase ustupoval. Připomnělo jí to její začátky tehdy dávno v šedesátých letech. Právě tak šuměl příboj na březích osady Kolyqut. Přitiskla sluchátko blíž, zastavila se v chůzi a soustředila se. 

„Haló, je tam někdo?“ Srdce jí tlouklo, když uslyšela přesně to skřípání ptáků nad vlnami a nad jejich školou. Ten zvuk a ty ptačí hlasy byly nezaměnitelné. Nikdo se však neozýval, bělovlasá Joanne tedy váhavě hovor ukončila stisknutím červeného tlačítka. Podívala se na číslo, které volalo a zavolala zpět. Automatická nahrávka ji překvapila.

„Volané číslo neexistuje.“ Dívala se na telefon, když zazvonil znovu, přímo v její dlani. Ucukla úlekem, na displeji se ukázalo shodné číslo. Opět zmáčkla zelené tlačítko. Slyšela zase jen šumění příboje a nezaměnitelné ptačí krákání. Nikdo na druhém konci nebyl. Ukončila hovor, chtěla se znovu ujistit, že dané číslo neexistuje, když se pozorněji zahleděla. Sedm, dva, dva,... taková předvolba nikde není, pak čtyři, osm, šest,... zvláštní. 

Ke každá číslici patří také skupinka písmen. S-A-A-H-U-N,...

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem