Živě

Zdeněk Hanka » Blog » Živě
2.5.2018, Zdeněk Hanka

Vlastně jsem chtěl začít psát na jiné téma, ale bezprostřední dění okolo ze mě činí reportéra.

Odlepili jsme se se zpožděním. To proto, že posádka nemohla najít jednoho pasažéra. To není maličkost. Vzhledem k tomu, že v mé pracovní anamnéze je i práce „technického letištního pracovníka pod křídly“, vím dobře, co to znamená. Pokud cestující odnikud nevykoukne, je třeba mezi zavazadly objevit jeho kufr a všechno, co vleče s sebou, a vyprostit odtud na svobodu. Jinak řečeno, stejně jako kůň nemůže vyrazit na dostih bez žokeje, kufr nemůže letět bez svého taťky nebo mamky. Ty důvody jsou zřejmé. 

Cestující se v tomto případě nakonec přece jen odněkud vyklubal.

Je zřekjnmé, žew píšu ppřímo ze sedadla letounu a optravy v textu teď nečinímj, preotože nás provází drobná turbujlence. Nechˇy je tedy pravda vyslovědmna. ˇvcekám...na její í vyblbnutí...

Tak, let se zklidnil. Z Calgary jsme vypluli směrem severním z dráhy číslo dvacet tři a stroj se brzy stočil směrem východním. Takže nad prérii směrem na Saskatchewan. A to za popis stojí. Pod námi odplouvají za modrobílý Airbus 320 neobvykle řezané kaňony. Jde o „Badlands“, které se prostírají v okolí Drumhelleru doširoka a dodaleka, třebaže truristům se z nich nabízí pouze Horseshoe canyon. 

Hlásím výšku nad prérií deset tisíc padesát osm metrů. To je pro ty, kteří jsou puntičkáři. Nejvyšší očekávané rychlosti jsme zatím nedosáhli, právě uháníme rychlostí devět set devět kilometrů v hodině. Ten chlapík vpředu za kniplem se do mikrofonu holedbal, že zpoždění dohoníme, tak je řada na něm. 

Dovolte, milá čtenářko a shovívavý čtenáři, abych přiznal, že teď jsem právě zamítl nabízené víno a dopřávám si rajčatovou šťávu a slané mandle. Mandle činí z mužů ztepilé býky s širokými nozdrami, z nichž vychází temné chrčení a z obyčejné ženy z lidu se stává obávaná La femme fatale čili Žena vamp. Rajčatová šťáva mi pak nostalgicky připomíná někdejší vyšší plechovku s potiskem na papírovém obalu a současně vyvolá příjemné dráždění na jazyku, podobné tomu při popíjení bloody mary. 

Čeká nás přelet celého kontinentu a krátká noc. Nad bělostnou vrstvou oblaků  se klene bezedná modř, sahající až do Vesmíru. Pokaždé si uvědomuju tu velebnost a přirozenou pokoru tváří v tvář rozměrům planety. 

Za okénky je mínus padesát osm stupňů a tehdy si člověk uvědomí svou nepatrnost a zranitelnost. 

A pozor, došlo ke komickému kousku. Jak je dobře, že píšu živou reporetáž ve smyslu dokumentu. To je tak. Vybral jsem si záměrně sedadlo až to úplně poslední. Když totiž si nějaký - dovolte mi, prosím, užít přiléhavý termín – mamlas přede mnou sklopí dvé opěradlo vzad a zatne mně je do zubů, mohu sklopit i to své, jako bych se slunil na pláži, aniž bych se rmoutil pocitem omezování cestujícího za svými zády.  Takový krok je předvídatelný. Po mé levici se ale přihodilo něco docela jiného. Nečekaného. Vedle mě totiž sedí stařík, dosud nezmíněný. Je to neduživý kmet, roztřesený a chatrný. Stařec chvějící se a roztřepaný, zklížený dohromady jakýmsi zázrakem. Může být tak v mém věku. Svými roztomilými přehmaty a zmateným kontaktem s letuškou dává najevo, že jeho mysl pozbyla pružnosti. Vrtí se, brumlá si pro sebe a zápolí s obrazovkou před sebou. Což o to, rád jsem mu techniku pomohl ochočit, netušiv však, do jaké míry ho technické nadšení pohltí. V opěradle sedadla je na kabelu ovládací prvek. Někomu připomíná mobilní telefon, jinému párek v rohlíku. A teď se to stalo a myslím, že asi vůbec poprvé v historii letecké společnosti k níž chovám velmi pozitivní a přátelský vztah. Ten stařík nalezl v sobě tolik síly, že celý kablík z toho elektronického rohlíku vyrval. Zbytek lanka zajel okamžitě do opěradla jako chřestýš, snad aby nedošlo i na něj. Muž něco vykvikl a teď bezradně drží ten kousek elektroniky v dlani a není schopen uvěřit, jakého cirkusového čísla dosáhl. 

Letíme nad severními oblastmi Manitoby. Tady panuje Zima pořád. Vodní plochy pod námi jsou stále zamrzlé, pláně mezi nimi hnědé, suché a nevábné. Silnice, která se táhne hluboko pod námi je opuštěná, line se dál a dál na sever. Ano, znám ty kilometry bezútěšnou krajinou. Snad nás tady pilot nevysadí. Copak ten stařík, ten by na tom byl dobře, má v kapse saka ten urvaný ovladač. Ale já bych se pomoci nedovolal.

Rychlost devět set padesát osm kilometrů v hodině, tedy pilot drží své slovo. 

Blíží se letuška a nastane moment Velkého přiznání. Každý let přináší nějaké kratochvíle k pobavení. Tentokrát je to stařík s olověnými packami. Myslím, že není snadné ten kablík vyrvat. Ten chasník to přece dokázal. Letušce vyjel na tvář rozpačitý úsměv. Myslí si, že takový cestující stačí právě jenom jeden. 

Ještě Ontario, Atlantik, Grónsko a pak Amsterdam. Nastala chvíle pro zdřímnutí. Snad mě stařík neublíží a co hůř, snad mi nesní oběd.

Zadříml jsem a mé nepozornosti využil pilot. Překročil rychlost tisíc kilometrů v hodině, svištíme jeden tisíc sto dvacet sedm kilometrů za hodinu. 

Můj dokument pokračuje sledováním rozklepaného starouška. Spíše však soucit a sympatie probouzí, mám-li být upřímný. Už jsem mu pomohl otevřít lahvičku s vodou, ale stolovat za něj opravdu nemůžu. Podává se hlavní chod. On i já jsme si zvolili těstoviny. Letecká společnost tulipánů, dřeváků, větrných mlýnů, čepců s cípy do stran, modrobílou keramikou a velocipedů je tradičně štědrá. Dokáže to však ocenit můj soused? Skloněn těsně nad tácem třesoucíma rukama si radí s drobnými pokrmy. Těstoviny rozsévá si do klína i na zem a vidím v jeho výrazu omluvnou bezradnost. Padá mu všechno a já mu nabízím zdvořile pomoc. Nalévám mu džus do kelímku, stařík je vděčný. Zákusek je vynikající, ale můj soused ho pozřel jen část, protože mu v drobcích popadal na zem. Ano, ano, přiznávám, je mi ho lidsky líto. Letuška přináší Baileys. Sám mám jednu dávku, neboť taková je společenská kurtoázie, přiměřená norma. A hle, dědoušek chce jednu a hned druhou. Budiž mu přáno. 

 

Pod křídly z oblak deka leží

jako vata, jako pěna,

sáhnout na ni lze jen stěží

je nízkým sluncem pozlacena.

 

Za obzor do dálky běží

nad oceán rozprostřena.

A já letím k městu věží,

jak z pohádky dávné scéna.

 

Míjíme rozsáhlé dánské území. Kdo by tomu věřil, že mezi největší země na světě patří právě Dánsko. Přejet na kole evropskou část Dánska možné je. Tu větší část, která k Dánsku patří, tedy Grónsko, lze překonat snad jen s nadpřirozeně vytrvalým psím spřežením. Cíp Grónska je ale lépe přeletět s tou sklenkou Baileys. 

Vidím, že si rozsypal práškovou smetanu mimo kávu. Chvějící se dlaní po sobě uklízí nelad a ode mě dostává smetanu náhradní. S jeho souhlasem jsem mu ji do kávy nasypal sám.  

Všechno použité nádobíčko, papírovou krabičku po zákusku, plastikové příbory a kelímek po sobě pečlivě organizuje, jsa si patrně vědom svého hříchu s elektronickým ovladačem. Nebo tak byl možná veden. Tuším v něm vdovce. Má límeček u košile trochu zapraný, třebaže snahu nepopiratelně vyvinul. 

Na rozepjatá duralová křídla lehla noc. Hvězdy, všechny, co jich na obloze je, se sesypaly nad okénko u něhož sedím. Husté, zářící, trvalé, spolehlivé, neselhávající, krásné a velkolepé hvězdy. Hledím směrem jižním. Kdybych seděl vlevo po směru letu, snad bych mohl mít štěstí na polární zář. Měl jsem možnost stát pod ní v blízko Polárního kruhu, tehdy v uniformě terénního pohotovostního specialisty. Na kraji leželo naprosté kosmické ticho. 

 

Mraky jsou jak zrcadlo,

v němž se Luna bledá zhlíží.

Nad ním pluje letadlo,

k evropským se břehům blíží

 

Za javor Slunce zapadlo,

tam se dětem oči klíží.

Já kufru sahám na madlo

- vždyť už letíme nad Paříží.

Teď si pouštím do uší Hvězdičko blýskavá, před tím mi Karel do olivek zpíval Odnauč se říkat ne, před Karlem to byla Eva Olmerová, Marta Kubišová, Pavel Bobek,...

Přichází snídaně a jistě sledujete osudy mého starocha, větříce další taškařici. Letuška servíruje tak dobrou snídani, jak je to jen možné. První krok, kterým můj spolucestující zahájil jitro, bylo cvrknutí svého celého plastikového příboru na zem pod sedadlo. Muž nyní zarmouceně civí okolo sebe jako pulec. Svým pověstným mrknutím jsem přivábil letušku a starce zachránil

Nashledanou v České republice a na Slovensku.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?