S květinami ve vlasech

Zdeněk Hanka » Blog » S květinami ve vlasech
10.6.2018, ZdeněkHanka

Neměli, a přesto jsem měl pocit, že je tady místní lidé ve vlasech mají, i když jsem je neviděl. To byl ten vstupní dojem, který se pak už jen posiloval víc a víc. 

Vás, mé drahé čtenářky a mí milí čtenáři, teď prosím, abyste z mého vyprávění sňali jemnou slupku a nahlédli do jeho horkých, pulzujících útrob. Tou prvotní skořápkou by mohl být ošidný pocit, že mapu, kudy kráčely mé boty, chci vystavit. To ne. Věřím, že mi porozumíte, protože mou autorskou duši do značné míry znáte.

Pochopil jsem, podobně jako Vy, kteří jste také do archívu vzpomínek uložili ty své cestovatelské mapy, že místa, kde je život, musí náštěvník prochodit a musí mluvit s místními, zajít do čtvrtí, které jsou poněkud stranou turistického třeštění. Je třeba jít pěšky, nasávat vzduch a náladu.

Měl jsem to zvláštní štěstí takto si ohmatat a pěšky projít Manhattan, ten výstavní i ten, co je stranou, Amsterdam s jeho tichými bicykly, Paříž a její bláznivé pouliční umělce, Barcelonu s nádherně drzou architekturou, Vancouver s hydroplány na hladině, Řím s jeho antickou tógou, lehounce pyšnou architekturu Vídně, ztřeštěné Las Vegas, milovanou a nenapodobitelnou Prahu, živě slyšet řezavý hlas mexické trubky, potkal jsem lidi, kteří praží kávu, jiné, kteří žijí v chýši bez dveří, indiánské muže, jejichž bubny rytmicky a hrdě duní, třebaže je není slyšet, bosé kubánské děti, vstřícné a přátelské obyvatele Quebécu, i lidi, kteří splývají s asfaltem, když spí pod lavičkou a spontánní muzikanty kdekoli. Na nábřeží Puerto Vallarta rozesmátá pěkná holka z pozitivní rozpustilosti objímala chodce, kteří ji míjeli. Jen tak.  Protože všichni jsme v zásadě namícháni z týchž ingrediencí. 

Jsem v San Franciscu, hledím na Pacifik. I tady jsou místní lidé a vidím od samého počátku, že vyzařují teplo. 

„Chtěl bych si tady vyzvednout nějakou hotovost,“ požádal jsem paní v bance, „je tady někde, prosím, bankomat?“ Vyšla zpoza své přepážky a dovedla mě za roh až k němu, smála se na mě, počkala a když jsem úkon dokončil, řekla:

„Nechtěl byste koláč? Tady máme, vezměte si.“ 

Jel jsem tramvají, tou klasickou, legendární, jak ji známe z filmů, a potřeboval jsem drobné, protože velkou bankovku automat na jízdenky u řidiče nechtěl.

„Můžete, mít teď chvilinku strpení, než pojedeme dál?“ promluvil tramvaják v dobré náladě do mikrofonu. Z prostoru pro cestující se ozvalo několik hlasů:

„Není problém.“ Řidič se smíchem pokračoval k cestujícím:

„Neslyším vás. Můžeme chvilku počkat?“ Teď se ozvalo víc hlasů a z nich bylo taky slyšet smích. 

„Není problém!“ Zavolala už téměř celá tramvaj.

„Cože? Neslyším!“ smál se řidič u pák.

To už křikli se smíchem všichni jako jeden muž: 

„NENÍ PROBLÉM!“ Pak řidič vytáhl svou vlastní peněženku a pokračoval už jenom ke mně: „Rozměním vám to.“ Odpočítal peníze. Já jsem získal drobné, zaplatil jsem, řidič zacinkal a vyrazili jsme. 

Na jedné z příštích stanic vystupovala z vozu holčička s babičkou. Ten řidič ji s vážnou tváří vybídl:

„Až pojedeš zpátky, chci vidět, že ses dobře bavila. Jak mi to ukážeš?“ Holčička se usmívala a nic neříkala.

„To je málo, ukaž mi, jakou budeš srandu.“ Teď se doširoka zubila, ale neodpovídala.

„Jenom tak? Tak málo? Jaký budeš mít den?“ Teď se rozesmála naplno a řidič jí pokynul a jeli jsme dál. 

Jako by všichni byli lehounce podroušeni v tom nejlepším smyslu toho slova, jako by jim někdo právě prozradil, že teď už bude pořád léto. 

Je třeba zajít do koutů, které nejsou v průvodcích. V jednom z kostelů probíhal nevelký festival folkové hudby, muzikanti se střídali a hráli po svém, bez vstupného, pro pár posluchačů. A v tělocvičně přilehlé školy bězel taneční kurs. Tak různorodou skupinu tanečníků na jedné straně a muzikantů na straně druhé si těžko lze představit. Zákon mi nedovoluje zaměřit objektiv na tváře a výrazy těch lidí. Škoda. Dědoušek v teplákách, obézní černoška v široké sukni, chlapík s ženským účesem, mladá Asiatka, typická úřednice v brýlích, muž v obleku, všichni. Tančili spolu čtverylku podle pokynů tanečního mistra a doslova to si to užívali. Mezi muzikanty starší paní s pletenou čepicí na hlavě, hudebník na dešťové trubky s rozevlátými šedivými vlasy, mladá houslistka, vzorek populace Všehomíra. Hráli, tančili a bylo jim fajn. 

Taxikář, barman, recepční v hotelu, všichni plují trvale v jakézi duze. Nenechejme se mýlit, není to epidemie tichého šílenství. Taková je přirozenost všech, kteří ji přijmou. Tedy, ty hippiesovské květiny ve vlasech, jak je známe z písně Scotta McKenzieho, mají něco do sebe. Třebaže jsou jen pomyslné.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Zdeněk Hanka - 11.6.2018 08:54
Milá Jitko, moc děkuju :-) Věřím, že právě pro podobný euforický spirit byla vymyšlena hra Pošli to dál.
Odesláno z IP: 68.145.84.37
Jitka Kejřova - 11.6.2018 04:59
Úžasné, bláznivé, letní, pohodové a šťastné.Z toho psaní čiší neuvĕřitelná atmosféta San Franciska.Moc Ti to Zdenečku přeji, že jsi to mohl zažit.
Odesláno z IP: 93.153.61.155