Když kreslený vtip zabolí smutkem. 

Zdeněk Hanka » Blog » Když kreslený vtip zabolí smutkem. 
6.8.2018, Zdeněk Hanka

Je tomu rok, co jsme zaznamenali zprávu o úmrtí Pavla Kantorka. To bylo smutné, velice smutné sdělení. Byl v tom možná pocit nějaké spolupatřičnosti, třeba i proto, že Pavel Kantorek žil a zemřel v Kanadě.

Dovolím si napsat, že byl člověkem Bohem milovaným. Jen tak lze vysvětlit množství jeho talentů a schopností. Kromě toho do vínku dostal rovnou páteř, a jak už to bývá u lidí Bohem milovaných, také byl na své cestě životem zhusta zkoušen. 

Pamatuju si na tlustý černý sešit formátu A4, do něhož jsem si vlepoval jeho kreslené vtipy. Nasbíral jsem jich tam tolik, že sešit důkladně ztloustl a nešel pořádně zavřít. Jeho kresby byly nejen bravurní ve svých jednoduchých a přitom nezaměnitelných křivkách, vtipy pokaždé měly v sobě kouzlo, které nutilo člověka se k nim vracet a tím pádem je sbírat. Mnohé jsem pochopil v jejich hloubce až později, nezapomeňme, že v šedesátých letech jsem byl školák. 

Náležitý kredit za pevnou páteř je třeba dát už rodičům Pavla. Otec lékař specializací radiolog měl jasno a razil, jak se domnívám, hledání pravdy právě tak, jako se hledá správná diagnóza. 

Kdo by však mohl věřit při pohledu na všechny ty kreslené kočky, psy, myši a baňaté postavičky na tenkých nožkách a s velikýma očima, že jejich autor je ve skutečnosti fyzik, doktor přírodních věd a respektovaný vysokoškolský pedagog. Pavel Kantorek to dokázal obsáhnout snadno a zřetelně mu šlo obojí velmi dobře. Lze považovat za velikou ztrátu pro tehdejší Československo, pro kulturu i pro akademickou půdu, že takové lidi vypudilo za hranice. Pavel Kantorek se totiž rozhodl bezprostředně po sovětské okupaci odejít do neznáma, odmítl žít v sovětském vazalství, být slouhou režimu. Hned v srpnu roku šedesát osm vzal paletu svých schopností a talentů a vykročil. 

Vstřícnou náruč mu nabídla Kanada, která v té době vycházela Čechoslovákům vstříc. Skutečností zůstává, že takovou lásku, sympatie, opravdové přátelství a úctu k Československu zřetelně vyjádřil svět třikrát. Nejprve jako respekt k nově vzniklému státu s prezidentem Masarykem, pak sympatie po okupaci vojsk Varšavské smlouvy a potom s volbou prezidenta Václava Havla do čela země. 

Díky své píli, sveřeposti, svému vysokoškolskému vzdělání a atmosféře kanadské empatie mohl Pavel Kantorek pokračovat ve své práci a brzy se stal vysokoškolským pedagogem na Ryerson University v Torontu. 

Třebaže si humor nesl s sebou pořád, mohl jej adresovat spíše našinci než kanadské veřejnosti. Jednak proto, že český humor je nepřenosný a také proto, že patřičnost k rodné zemi je takovou součástí krve, kterou žádná transfuze nevymyje. 

Politika rodné země však s pyšnou lehkostí v Kantorkovi odhojila nejen vědce a skvělého kreslíře, ale také muzikanta. Rád hrál na klavír, uměl sáhnout i na kytaru, měl rád muziku. Shrneme-li tedy do jednoho košíku to, čím Pavel Kantorek byl, máme osobnost, jakých je málo. 

Přejme České republice, aby natrvalo vytvořila takové podmínky, které už nebudou osobnosti formátu Pavla Kantorka marnotratně ztrácet. 

S nepatrným vzorkem z kreslířského ateliéru Pavla Kantorka se můžeme seznámit zde

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?