Proč jsme krájeli učebnice

Zdeněk Hanka » Blog » Proč jsme krájeli učebnice
14.8.2018, Zdeněk Hanka

Jen natáhnout ruku a už držíme školní rok. A pak ještě něco. Jednou, dvakrát luskneme prsty a je z nás pamětník. Když oba dva  atletické prvky propojíme, máme pohled do školních lavic šedesátých let. 

Jak dalece se liší současné vyučování od toho před padesáti lety? Kdo ví? Dnešní žáci to nevědí a my, kteří jsme se školou už prosoukali, to nevíme taky. První zvonění za pět minut osm a druhé zvonění v osm. Zůstalo? Dobrá. 

„Tak, kdo dnes chybí?“ souška učitelka zjišťovala podle třídní knihy. V předních lavicích seděli jedničkáři, kteří se ustavičně hlásili, anebo, pozor, do první lavice byl přesazen také ten žák, který vytrhoval, rušil, házel papírky po třídě, otáčel se a během vyučování schválně hlasitě mručel se zavřenými rty. Na druhou stranu, z přední lavice jsme pak dobře viděli na tabuli. 

Sešity a učebnice musely ležet na lavici spořádaně na jejím vnějším rohu, sešity musely mít podle pravítka vyvedené okraje a naopak nesměly mít oslí růžky. 

Svěřím se s jistou hrdostí, že skutečně, opravdu a na mou duši, první rozběh na písmeno n „nahoru, kopeček, dolů“ anebo na o „dolů, oblouček, očko a ocásek“ jsme nacvičovali ocelovým perem vsazeným do dřevěné násadky, namočeným v kalamáři. Ten byl vložen do otvoru v lavici. Teprve později přišlo plnicí pero značky Žák s černou nasávací gumičkou, pomocí které se pero plnilo. Jistěže jsme měli prsty modré od inkoustu, ten byl v podobě opravdových kaněk pak v sešitech, na růžovém savém papíru a v žákovské knížce. Jde-li o zmíněnou žákajdu je nutno si představit sešit v plastikovém obalu, do něhož se zapisovaly známky, ale také nepříjemná sdělení rodičům. Hned na první straně byl slib, který zněl takto: Já, pionýr Československé socialistické republiky slavnostně slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych se stal dobrým budovatelem a obráncem své milované vlasti.

Dnes na internetu najdeme modifikaci, která neodpovídá skutečnosti. Hleděli jsme totiž na ten odstavec psaný kurzívou denně a tím se vštípil do mladé tvárné mozkové hmoty jako tetování. Udivovalo mě jen, proč pionýrská organizace má ve znaku hořící knihu. Proč ji někdo zapálil a o jakou knihu to mělo jít? Ke knížkám jsem měl pozitivní vztah jaksi sui generis, založený faktem, že maminka pracovala v knihkupectví a knížky nám byly kyslíkem.

Dva žáci měli službu. Jejich úkolem bylo umýt tabuli smrdutou houbou, zanechavše na ní bílé šmouhy od křídy, a vpravo nahoru úhledně zapsat datum. Když vstoupila souška učitelka všichni tiše povstali, jako by vzdávali úctu zesnulému. Souška chvíli postála, přehlédla malé hlavy a pokynula dlaní, ve smyslu přijetí našeho výrazu úcty. Sedět se muselo s rukama za zády a zkoprněle a toporně naslouchat vzdělávacímu procesu. Tato vojenská manýra bývala opouštěna ve vyšších ročnících. 

Malá přestávka vyžadovala zůstávat ve třídě, ale nehonit se, neházet houbou, nekreslit na tabuli sprosté symboly a pak se tomu ještě řehtat a netahat holky za copy. 

Velká přestávka naopak přikazovala prodlévat na chodbě a, podobně jako koně při voltiži v manéži, muselo se chodit kolem dokola. Když někdo postál, už zaslechl káravé: „Korzujeme, korzujeme.“

Tady je třeba připomenout prvek, který vnášel ochutnávku hadího jedu, náznak očekávaného předpokladu pro postup v dospělosti. O malé přestávce před tabulí stál pověřený žák, který na tabuli měl zapisovat jména těch, kteří se řádu nepodřídili. Tady se už štěpily charaktery. Byli totiž i takoví, kteří horlivě zapisovali každé vybočení. Rád bych znal jejich budoucí růst. Takové ale často přemohl strach, když uslyšeli: „A teď mě hezky rychle smažeš, nebo tě prohodím tou tabulí.“ Jistě nejde přímo o Jugmannovu slovní munici, ale ke smazání jména stačila. 

Ale jak je to s tím krájením učebnic.

Je to prosté. Na začátku hodiny ruštiny jsme dostali pokyn Razkrojtě učebniky. Takže řez nůžkami musel přijít, pokud takto přímo zněl pokyn soušky. Na konci hodiny jsme museli úkon kompletovat na základě výzvy Zakrojtě učebniky. Byl to požadavek, po jehož splnění paradoxně následovala poznámka do žákovské knížky.

Dvojka z chování ovšem byla vyznamenáním nezkrotných rošťáků s anamnézou řádky rozbitých oken, otisků houby na vymalované stěně třídy, štědrou porcí poznámek v žákovské knížce, úrodou učitelských důtek a taky nějakou důtkou ředitelskou. Přiznám se, a to  mě trochu mrzí, že hodnota dvojky z chování prošla jistou devalvací. Později totiž stačilo pár pozdních příchodů do školy, zatímco my jsme si museli vydobýt takový metál houževnatým úsilím.

Ať tak či onak, nějaké školní informace uvízly a k vlastnímu překvapení shledávám, že jsou stále živé a základy na nich postavené jsou vlastně docela solidní. Jen se nějak nemůžu upamatovat, kdy jsem naposledy potřeboval znát logaritmus nějakého čísla a pro jaký účel to bylo. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Jitka Kejřová - 14.8.2018 16:16
Hezké, ale trochu smutné. 8
Odesláno z IP: 37.48.5.12