Jistěže je to pravda

Zdeněk Hanka » Blog » Jistěže je to pravda
15.8.2018, Zdeněk Hanka

‚někde jsem se o Vás dočetla‘,tak ten email začíná. 
Vlastně ne. Začíná slovy ‚Vážený pane Hanko‘a pak pokračuje dotazem, mířeným přímo na komoru. Kde ‚tedy‘ může vidět ‚jakýkoli‘  film, ve kterém jsem ‚prý údajně‘hrál. 

Dříve, než rozběhnu sladký proud příjemné vzpomínky, dovolím si předeslat, že tady není účelem rozsvítit voskovici ve sklepě zapomenutých dějů, odhrnout pavučiny a z temných koutů vymést prach vzpomínek. To ponechejme starcům. Vracím jen míč v podobě obhajoby zpochybněné pravdy.

‚Ale, ale, děvenko‘,to jsem si pomyslel v duchu. Nejdřív jsem jejími slovy váženýa pak se ukáže, že s jistým píchnutím mé slovo zpochybňuje.  

Musím se usmát, při vzpomínce na tu dobu. Ba dokonce musím doplnit, že vůbec nešlo o jediný film. Ještě jsem měl možnost obsadit dětské role v několika amatérských filmech, moc si z nich ale nepamatuju. Odložme je tedy stranou. Ten dominantní snímek, který se vyšplhal na vrchol mé kinematografické slávy, se jmenoval Pohádka o staré tramvaji. Tehdy jsem ještě knižní předlohu Oty Hofmana neznal a možná to bylo dobře. Vychutnal jsem ji plně až několik let po natáčení. 

Výjimečná byla zkušenost s osobnostmi, které mně tehdy byly jen trochu povědomé z černobílé obrazovky televizoru Athos. Ta setkání jsem tehdy nedocenil. Vždyť mi bylo mezi pátým a šestým rokem. Znal jsem je z osobního setkání dřív, než jsem k nim mohl připojit jejich velká jména. Byli to dospěláci-sympaťáci, kteří nás měli rádi, myslím tím nás, děti, které jsme ve filmu o pohádkové tramvaji Terezce vystupovaly. Pan Josef Kemr byl vážný, trochu jsme se ho báli, mluvil pomalu a lidi okolo se smáli tomu, co říkal. Škoda, že si dnes nevybavím jeho výroky, ty paměť předškoláka podržet nemohla.

Dětská mysl se ubírá jako bystřina uhánějící lesem podle snadných a velice logických pravidel. Před natáčením filmu jsem vystupoval na besídce k Mezinárodnímu dni žen pro zaměstnance nemocnice v Motole. Na jevišti bavil diváky také pán, kterého jsem pak viděl mezi kamerami, tramvajemi a reflektory. S dětskou samozřejmostí mě to nijak nepřekvapilo. Jméno Františka Filipovského mi bylo tehdy neznámé. Nedovedu si vybavit další známé tváře z natáčení, jména Jiřina Bohdalová nebo Jan Hrušínský z mého klukovského pohledu nevyčnívala nad les jmen jiných. 

Velmi dobře si ale pamatuji na dívenku, kolegyni herečku, které bylo tehdy deset let. Kupodivu mi ulpěla v klukovském srdci napořád. 

Velký tramvajový soud na mě působil děsivě a nesmírně přísně. Věděl jsem, že je to jenom „jako“, ale tolik vážnosti byla přece jen veliká nálož. Měl jsem obavy, aby se do toho nějak nezamotala moje desetiletá kolegyně, protože nikde nebyla na dohled a tak ten strach o ni byl oprávněný. Ta úleva a radostné rozběhnutí srdce po mém sotva šestiletém hrudníku, když jsem ji objevil nedaleko za sebou, byly asi zřejmé i tomu přísnému tramvajovému velkému soudu. 

V rámci scénáře bylo naším úkolem, mimo jiné, přinášet na váhu staré železo. Takový byl rozsudek velkého tramvajového soudu a současně pokyn z režie. K vyvážení tramvaje jsem přispěl dvěma předměty. Troubou od kamen a plechovým nočníkem. Myslím, že jsem na kolegyni v letních šatičkách udělal veliký dojem. 

Dnes vím, že bych dobrý herec nebyl. Ten důvod je vlastně prostý a musím to kriticky přiznat. Neudržím vážnou tvář tam, kde pro zvýšení komičnosti je to nutné. Začátečnická první i poslední herecká nedostatečnost se později projevila při výběrových zkouškách pro jiný film. Bylo mi jedenáct, ležel jsem právě s otřesem mozku v nemocnici, když za mnou přišli nějací úředníci. Prý hledají kluka mého věku pro film Automat na přání. Vím, že jsem na nemocniční posteli v návalu radosti začal metat kozelce a vysoká salta, až přispěchal pan doktor a důrazně mě káral. 

Na kamerové zkoušky jsem po propuštění skutečně jel - a odtud pramení mé přiznání. Dostal jsem prostý herecký úkol. Vzít do ruky pistolku, namířit ji na jakéhosi padoucha, rozpačitě ji převalovat v dlani a pak vykřiknout: „Jestli mi okamžitě neřeknete, kde se to odjistí, tak střelím.“ Nedokázal jsem udržet smích poprvé, podruhé ani potřetí. 

„Děkujeme, to nám stačí.“ 

Vím to o sobě. Tam moje filmová stopa vyhasíná doztracena. Moje někdejší desetiletá herecká kolegyně se možná vydala úspěšněji do světa stříbrného plátna. Kdoví? Byla tak krásná. 

Jen se mi zdá mystické a tedy vlastně přirozené, že pisatelka, která mi poslala onen pochybovačný email, se podepsala týmž jménem, jaké měla ta dívenka z Barrandova. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem