Jak aplikovat teorii relativity

Zdeněk Hanka » Blog » Jak aplikovat teorii relativity
3.9.2018, Zdeněk Hanka

V poštovní schránce se objevila znervozňující obálka.

Jenomže tím, že jsem ji neobjevil ve schránce já, dostala se mi do ruky až doma. 

„Píše ti policie.“ To znělo pichlavě a káravě. V tom okamžiku jsem se plísnil za to, že jsem neotevřel tu schránku dřív. Mohl jsem nepříjemnou a nevítanou depeši zatajit a seznámit se s obsahem někde stranou, neviděn. Žena pokračovala tím trestajícím tónem: „Tak si to otevři, když ti tak hezky píšou. Za kolik to asi bude?“ 

Jak to, že jsem to policejní auto s radarem někde přehlédl. Museli se dobře schovat. Mám na to obyčejně oko, už vím, kde stávají a měří. Tentokrát jsem asi nebyl dostatečně bdělý. Co se dá dělat. Chtěl jsem to nějak zamluvit a rychle zprovodit ze světa. 

„To bude nějaká formální maličkost, já si to otevřu později.“

„Ale pročpak? Píšou ti, tak k nim můžeš být více vstřícný, ne? Je to otevři. Jsem zvědavá, za co tě chválí.“ Vybízela mě žena. 

Nebylo úniku. Jako na veřejném pranýři jsem obálku otevřel. Jistě. Pokuta za překročení povolené rychlosti. Hned mi sklouzl pohled na pointu, totiž na cenové ohodnocení té rychlosti. Sto sedmdesát dolarů! To je pecka! Taková rána! To nemůžu přečíst nahlas. 

„Aha,“ snažil jsem se o nezúčastněný tón, „jenom trochu vyšší rychlost. To nic není.“

„Kdepak, jen se pochlub, jak rychle jsi uháněl. Nestyď se za to.“ Teprve teď jsem se podíval na zaznamenanou rychlost. Šedesát kilometrů za hodinu. To mě zarazilo. 

‘Šedesátkou?‘ řekl jsem nahlas trochu udiveně. Pro sebe jsem si ale pomyslel, že to je podivné, protože tak pomalu já přece nikdy nejedu. Pak jsem si přečetl na které křižovatce či třídě se ten zločin odehrál. Tudy někdy jezdím, to ano, je tam padesátka, ale já moc dobře vím, že tam stávají, musel jsem je přehlédnout. Pak jsem se podíval na fotografii.

„Ale, Haničko, to je tvoje auto. Přišlo to na mé jméno, ale auto je tvoje.“

Role se obrátily, jako se obrací palačinka. 

„Ukaž? To není možné. Jak to? Ukaž mi to.“ Hle, jak všechno najednou vyznívá jinak.

„Proč by to nebylo možné, prostě jsi to pálila šedesátkou, kde je padesátka. Předpisy se musí dodržovat, na to se nemůžeme zlobit. Pořádek musí být. To je základ společnosti.“

„Kde to bylo?“ kajícně šeptala, jsouc zachmuřena. 

„Jen si to prohlédni pořádně. Ať víš přesně, kde sis vychutnala tu závratnou rychlost. Šedesátkou! Nemůžu tomu uvěřit! Řítíš se jako vystřelená z praku tam, kde je předepsaná padesátka. To jednoduše neomluvíš a nezdůvodníš. Zde jsi překročila zákon. A spravedlivý trest musí přijít.“ 

Vzala do ruky fotografii, zkoumala ze všech stran a něco si pro sebe brumlala, zatímco já jsem si prozpěvoval. Pak to vyslovila:

„Jenomže, Zdeňku, jak se tak na to dívám, to bylo velmi nespravedlivé obvinění. Podívej se na tu fotografii. Na ní já přece jasně stojím.“ 

Taková odpověď mě zarazila a sebrala mi pocit převahy. Podala mi fotografii, abych se přesvědčil, že na policejní fotografii se její automobil skutečně nepohybuje. Vteřina zmražená v čase opravdu nezachytila nic jiného než nehybný automobil. Jen trčel uprostřed křižovatky, protože na fotografii se nikdy nic nepohybuje. Totiž taková je už vlastnost fotografie.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?