Na jakou adresu?

Tady je potřeba něco vysvětlit. Odkud a kam to vlastně píšu? Je to dopis, ano, je to řádný dopis. Píši svému čtenáři, kterého velmi dobře znám – aby ne – do času budoucího. Tím dopisem přemostím čas, po který bude můj čtenář dočasně vysazen na slepou kolej. Lze to tak říct, protože při operačních výkonech tohoto typu se zavádí mimotělní oběh za podchlazení na šestnáct stupňů Celsia. To proto, aby bylo možné zastavit na chvíli tu horkou pumpu a podívat dovnitř. Sval, který až dosud neměl příležitost si odpočinout a dlouhé roky poctivě tloukl. 

Tak pověz, co anebo koho jsi viděl? Napiš mi to, nejsem sám, koho to může zajímat. Běželo ti něco hlavou? Zmoudřel jsi? 

Když ti teď píšu, odněkud zvenčí přichází pramínek čerstvého vzduchu. Zdá se být cennější a hodnotnější, než býval. Voní spadaným, zvolna tlejícím listím a také už nadcházející zimou. Tak si to zapamatuj. Zapamatuj si, jak omamně chutná vzduch. 

Víc si vážím každé chvíle,
kdy silný a bez pokory
svobodné jsem klad si cíle 
vzdálené až za obzory.
 

Do uší si nechávám vtékat hudbu. Symfonickou, která se mi stává hojivou součástí krevního oběhu a promlouvá jazykem, který je srozumitelný a velmi osobní. Vedle toho vychutnávám také skladby muzikantsky hluboce promyšlené a nenapodobitelně přednesené, jak to dokážou třeba Pink Floyd, Queen, Visage nebo Alan Parsons Project. Jindy si vychutnám lehkou notu Franka Sinatry nebo Engelberta Humperdincka. Velmi rád se zatoulám v čase zpátky nechám se unášet nosným tenorem Karla Gotta nebo jedinečným zvukem Elánu či Hradišťanu. Jen považ, na iPod jsem postupně uložil třináct tisíc skladeb, které se umístily nejvýše v mém soukromém žebříčku ‘Nejlepších třináct tisíc’. Jsou to živé milníky, vedoucí z hloubky času až po dnešek. 

Teď mi slib, že budeš v kolekci pokračovat, až se vrátíš z odstavné koleje zpět na trať. 

Přišel čas pohlédnout zpět
po cestě lidského žití.

Ohlížím se do těch let 
na slunci i v krupobití.

Někdy se ale přihodí, že se v člověčím mechanismu objeví v soukolí písek. Není dost na tom. Vloudí se tu i onde, cílové orgány si zrnka toho písku volí potměšile, nahodile a v zásadě zlovolně tam, kam je zanese krevní proud. Zabydlí se tam a pak už jen kypí a hutnějí. A neprospívají ničemu dobrému. Nemohou se proto ponechat jen tak svévolně bujet. Tady je na místě rázná a nesmlouvavá akce, nejlépe rukou odborníka dobře sžitého se skalpelem. 

V kraji neskrývané informace ti řeknou, kdybys to náhodou nevěděl, velmi syrově a bez růžového kolorování, kolik nedělních úsvitů by zbývalo, pokud by se ta zrnka ponechala svými račími klepítky hrát jejich etudu. 

Řekli, že?

Voda stoupá, času málo,

na souvrati dny se krátí.

Víno ještě nedozrálo,

a slunce už obzor zlatí.

Co leží za prahem hvězd?

Jenom ticho, tma a mráz?

Mohla by tam kytka kvést,

která žila před tím v nás?

Jenomže bez boje? A to zas ne. Každé z těch klepítek je třeba najít, ať se schovává kamkoli a všechna potrestat jejich odnětím z člověčího mechanismu. Ano, třeba s celým orgánem, jedním či dvěma. A pokud se skryjí tam, kde by je nikdo nečekal, třeba vyšplhají až do samotné pumpy, pak se nedá nic dělat, i tam je nutno zakročit. Proto ta odstavná kolej při vychladlých orgánech, proto ten němý čas, bez tlukotu. 

Ve spánku při operaci 
při odkrytém srdci v hrudi,
kdy světlo spatří zhoubní raci
a jen skalpel tiše studí

nechám si zdát o tom štěstí
a úžasném zázraku, 

kráčet jen tak bez bolestí

pod bílým chrámem z oblaků.

Díváš se zpět, můj podivný čtenáři. Usmíváš se, protože už víš. Věřím, že se chystáš napsat mi zpoza adresy času pro mě teď budoucího, zpět do času, k němuž ty se už ohlížíš. Patrně máš bolesti, nevím. Vždyť ti bude chybět celá jedna ledvina, jednu důkladnou žílu ti otevřou a zbaví těch klepítek, možná ji budeš mít nahrazenu trubičkou z teflonu nebo dacronu. Právě tu která vede odspodu přímo do zmíněné pumpy, teď už opět pravidelně tlukoucí. K tomu ještě nadledvinu, ale navzdory tomu se usmíváš. Znám tě. Stehy se přece zahojí, tělo si zvykne na tu změnu a opět vyrazíš pevným krokem nadechnout se toho čerstvého vzduchu, o němž byla řeč shora. 

V tuto chvíli ještě hledím před sebe, k odstavné koleji se teprve hodinu po hodině a minutu po minutě blížím. Když se tak zahledím zpět po blýskavých kolejích, na ty bezpočetné pražce, proteplené sluncem i promoklé deštěm, jindy promrzlé na dřeň, hnané krajinou do kopce i z kopce, lesem, městy i přes mosty, mokřinami i prozářenou krajinou, přesto i proto pokaždé krásné, usmívám se taky. Čím vlastně jsou ty pražce sevřené pásem běžících kolejí?

Hra, která se stále mění

ze všech barev na paletě

láska, humor, probouzení,

jarní tání, louky v létě.

Velkolepý nepokoj,

a prostřený štědře stůl.

nepřestajný krásný boj,

kdy bez prohry je štěstí půl.

Z věže zazní srdce zvonu,

soumrak opět dlouží stín. 

Den jak jiný z miliónu

má chuť a vůni vzácných vín.

Rozsype se po obloze 

poklad šperků stříbrných

naložených v Malém voze,

když celý svět v noci ztich.

A pak v rose vykoupe se,

Slunce sotva probuzené

skřivan první zprávy nese

nad nimž se modro klene.

Dík za to, že víc už vím,

vítám každé nové ráno

a pokládám k rýmu rým,

mám teplem v duši rozestláno.

Odpovím na otázku,

co je pravý blahobyt -

To je když se o lásku

lidi umí podělit.

Život je jak kolekce,

v níž každý den je bonbónem

právě proto se mi chce

potěšit se s každým dnem.

Taje jak vosk na svíci,

je to hra jen, víc to není.

Jen jak v školní lavici

jednou přijde vysvědčení.

Napiš mi po probuzení

z odstavného kolejiště,

co pravda je a co není,

těším na svoje příště.