Z druhé strany

Zdeněk Hanka » Blog » Z druhé strany
3.12.2018, Zdeněk Hanka

Načekal ses, to je pravda, ale dřív to skutečně nešlo. Odpovídám na tvůj dopis (Na jakou adresu?) nejen proto, že to je slušné, ale také proto, že už mohu odpovědět na tvou otázku. Myslím, že mám co říct.

Na přiložené fotografii vidíš polštářek, který zasluhuje objasnění. Ten dostane každý, kdo úspěšně prošel operací na otevřeném srdci. Patří mi právem. Netřeba mluvit o podrobnostech a rozsahu výkonu. Snad jen mohu zmínit, že byl enormní, kdo ví, ten ví. Budiž. Podstatné je, že ti mohu odpovědět. A tady mám pro tebe sdělení, čirou pravdu vypovídající o podivném pozorování. 

V předsálku za mnou přišla anestezioložka, přátelsky se mnou promluvila a přiblížila mi očekávaný děj. Nebylo tedy překvapením, že jsem zavedenou nitrožilní kanylou přijal anestetikum a pak jsem měl počítat. Nevím, do kolika jsem v tom předsálí dokázal napočítat, matně si vzpomínám, že jsem snad měl pak počítat i od desíti zpět k jedné. Tam jsem už zabloudil v matné nejistotě a víc nevím. 

A tady se stalo něco neobyčejného, něco, pro co sám postrádám vysvětlení. Leč, stalo se. Vím bezpečně, že jsem před výkonem musel být intubován, ale na ten úkon si nepamatuju. Musel jsem pak být převezen na operační sál, ale ani to si nepamatuju. Vím ale jedno. Ovládal mne neklamný pocit, že mohu promlouvat a upozornit někam nad sebe, možná tým, sklánějící se nade mnou, že ještě bdím. Promluvit jsem ale nemohl. 

Viděl jsem však zřetelně, a tady na svém tvrzení trvám, nad sebou tři osvětlovací tělesa. Dokážu je popsat i v tuto chvíli. Pravím, že má slova nejsou smyšlená. V řadě za sebou tři kruhová tělesa s tmavým lemem a jemným, až kaligrafickým bílým nápisem. Ten byl ozdobně vyvedený, snad obsahoval slovo Art, tím si jistý nejsem. Rozhodně však všechna tři tělesa sestávala ze systému jasně zářících zrcadel, či mozaiky jednotlivých reflektorů. Vybavuji si bez pochyb, že osvětlovací tělesa byla nastavena vzájemně v lehce různých náklonech. 

Zmíněné pozorování jsem si vybavil, když jsem se na sklonku dalšího dne z anestezie probral. Nesvěřil jsem se nikomu dřív, dokud jsem nepoložil otázku těm, kteří bezpečně věděli. 

„Pane doktore,“ zeptal jsem se vedoucího chirurga, „prosím, řekněte mi, kolik reflektorů zářilo na operační pole.“

„Tři.“ Odpověděl přirozeně. Tutéž otázku jsem položil paní doktorce, která řídila anestezii.

„Tři.“ Její odpověď byla rovněž jednoznačná.

A tady, když dovolíš, své sdělení končím. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem