Neumlčeli ho

V takovém případě by se ten dějinný čin uzavřel jako tragický případ do archívu vzpomínek, jako když padne opona a do sálu lehne tma. Jan Palach se odhodlal udělat něco, co bude mít trvalý dosah a vytane vždycky, když je to třeba. Pro svůj protest nemohl sáhnout po čistějším způsobu, než je oheň a po vyšší oběti, než byl on sám. 

Dobře si vybavuji tu dobu a tehdejší komentování Palachova činu ve sdělovacích prostředcích. Prosovětský režim chtěl celou událost shodit, Jana Palacha vyhodnotit jako člověka duševně nemocného; potřebovali, aby celá událost upadla do zapomnění. Jenomže ten plamen byl vidět po celém světě a naléhavě ozářil násilné potlačení touhy po svobodě Čechoslováků. Právě to tehdejší vládnoucí struktury děsilo nejvíc. Velmi dobře vnímali dosah toho činu pro budoucnost a vynaložili veliké úsilí, aby zmařili i poslední rozloučení s Janem Palachem a jakékoli pozdější jeho připomínání. 

Je zřetelné i dnes po padesáti letech, že se jim to nepodařilo. Ten plamen udupat nedokázali.

Palachova oběť měla a má hluboký historický smysl. Oheň je po věky symbolem čistoty a vždycky budil respekt, a ten Palachův hoří pomyslně dosud. 

Mají-li být jeho smysl a poslání naplněny, pak je třeba v pokoře přijmout, že svoboda, které se dnes celá země může těšit, byla vybojována v bolesti. Je třeba s ní nakládat jako s křehkým pokladem, nezneužívat ji a neohrožovat ji rozkolem mezi lidmi. Je třeba porozumět, že pravdu přehlušit nelze, a pokud ano, tak jen dočasně. Je nutno pochopit, že jakákoli nenávist a lež jsou destruující a neprospějí nikomu, ať je na jakékoli názorové straně. 

Jsem přesvědčen, že právě to chtěl Jan Palach a později Jan Zajíc s nejvyšší možnou naléhavostí sdělit nám všem.