Klobouček

Drobné povídky, postřehy, fejetony a úvahy jsou zde uvedeny a publikovány v časovém sledu. Pokud bychom posloupností zmíněných textů šli zpět, narazili bychom na zamyšlení, zveřejněné dne 27. listopadu 2015. Jmenuje se Vánoční sólo a popisuje skutečnost a pravdu pravdoucí. Líčí moje pravidelná setkání před křižovatkou s mužem bez domova. Často přemýšlím o tom, kde ti lidé jako on spí, kde se chrání před drsným kanadským mrazem a jaké jsou mezi nimi vztahy. Mají svá teritoria a panuje mezi nimi nějaká hierarchie? Dělí se o svůj prostý majetek a jídlo s těmi, kteří jsou na tom stejně? Jsou někteří do takové role vnuceni, protože vypadli z řetízkového kolotoče života?

Ten náš upoutával pozornost tím, že vyhazoval nad hlavu omšelý a tisíckrát zdupaný klobouk, který po několika otočkách ve vzduchu dosedl na jeho hlavu. Upřímně řečeno, že by se mu to pokaždé dařilo, to nelze říct. Vím o něm, že umí krásně zpívat, jak může doložit zmíněný příběh Vánoční sólo. Takže jsme si zvykli říkat mu Klobouček. Pokud se někdy neobjevil na naší křižovatce, už jsme odhadovali, kam se asi přesunul. Příště však opět nad střechy aut, stojících před semaforem, vyletěl někde vpředu klobouk, zatočil se a dosedl. Nebo taky ne. Blížil se k mému autu a tak zase nějaké drobné dostal. Mívám někdy nesmyslně špatné svědomí, když ho vidím přicházet a já žádné drobné zrovna nemám. A abych mu dal dvacetidolarovou bankovku, to mám radši obě ruce na volantu. 

To Vánoční vyprávění o Kloboučkově zpěvu jsem zapsal o několik let dřív, než jsem je umístil na tuto stránku. Chci říct, že Klobouček se stal letitým inventářem místní křižovatky.

Špatně se mi píše o pokračování jeho příběhu. Ale jen tak to přejít a pokrčit rameny, to si Klobouček nezaslouží. V Calgary je každý rok spácháno přibližně třicet vražd. Někdy více, někdy méně. Rozvinul jsem to téma ve vztahu k lidem bez domácího tepla v knížce Střípek malachitu.

Minulý týden před naší křižovatkou klobouk nad střechami vozů nepoletoval. Místo toho vlevo na trávníku, který odděluje silnici od parkoviště, stály dva policejní vozy. Oba blikaly pronikavě modrými a červenými majáky. Prostor vymezovala žlutá policejní páska a muži zákona byli skloněni nad nečím, co z okénka auta nebylo možné rozlišit. Možná někdo zná ten fiktivní příběh Střípek malachitu. Vybavil se mi, když na nákupním košíku ze samoobsluhy, nacpaném prázdnými plechovkami, otrhaným polštářem a kabátem, docela nahoře seděl zmačkaný klobouk.