Na straně zákona

Už několik dní každé televizní zprávy zahajuje naléhavé pátrání. Je třeba co nejdříve dopadnout dva lumpy, za nimiž stojí tři vraždy a dvě zapálená vozidla. Pravdou je, že zcela nemilosrdně a chladně zavraždili pár dvou mladých lidí, Australana a Američanky, který byl na cestách a jednoho univerzitního učitele. To je věc velmi vážná, která bezesporu zasluhuje potrestání. Jejich tváře jsou každému už dobře známé z několika záběrů bezpečnostních kamer. Ostré rysy, nelítostný pohled a cynický úsměv dávají jasně na srozuměnou, že jsou na svém útěku odhodláni k čemukoli. Policie varuje běžnou veřejnost, že budou střílet bez výstrahy při jakékoli zámince. Mohou být kdekoli na rozlehlém území Kanady, ba dokonce mohou pod hrozbou násilí vpadnout do některého obydlí a tam unikat pozornosti policie. Za sebou zametají stopu a mohou se pohybovat jakýmkoli dopravním prostředkem, který jim bude zajišťovat únik před spravedlností. V pohybu jsou pěší i mobilní policisté, jsouce chráněni neprůstřelnými vestami, vrtulníky i psi. Společně s nimi je nasazena armáda, která kobercově pročesává celou zemi.

A teď se to stalo.

Seděli jsme na zahrádce a popíjeli kávu s velmi dobrým borůvkovým koláčem. Klidné odpoledne, provázené jen ptačími hlasy, vůní jasmínu a růží je roztříštěno naléhavým křikem v zadní uličce, jdoucí mezi domky. Někdo běžel na pokraji svých sil směrem východním, jeho volání bylo nesrozumitelné. V každém případě však zoufalé. Obezřetně jsem pootevřel zadní vrátka a spatřil jsem mírně obézního, vousatého muže, vyčerpaného během a rudého ve tváři. Minul mě, aniž mi věnoval pozornost a běžel na konec krátké uličky, kde odbočil vlevo směrem severním. Pokud jsem ho chtěl nadále sledovat, bylo mi třeba postupovat ostražitě za ním volnějším krokem. Když jsem došel k odbočce, už jsem ho viděl, jak jen bezradně stojí uprostřed křižovatky mezi domky a rozhlíží se, rozhazuje rukama a křičí do prostoru nad sebou i do ulic, protínajících se v křižovatce: 

„Bring it back! Bring it back to me!“

Aha, někdo mu něco sebral. Vrátil jsem se domů a měl za to, že příhoda tím pro mě končí. Vtom jsem však zaznamenal, jak uličkou lemující předzahrádky se řítí minivan směrem západním. Přiměla mě zvědavost k akci, abych přišel věci na kloub. Mazaně jsem předstíral neurčitou zahradnickou činnost a očekával další dějství. Nečekal jsem dlouho. Zmíněný světle šedivý minivan se řítil uličkou mezi domky, jindy tak tichou, teď však směrem východním. Stačil jsem pohlédnout do chladných tváří dvou mladíků, kteří automobil zjevně odcizili. Ano, byli to oni. Jeden s řídkým vousem a druhý oholený, či spíše dosud bezvousý. Jenomže oba padouši zaznamenali také mě, stejně zřetelně, jako já jsem viděl je. To bylo nebezpečné, protože jsem měl na mysli nekompromisní varování celé konstituční monarchie – bez rozpaků budou střílet okolo sebe nahodile i cíleně.

Jistěže tedy bylo mou povinností chrabrého muže s nervy pevnými jako struny ochránit nepočetné obyvatelstvo celé naší čtvrti. Krátce jsem uvažoval o možnosti běžet pod svištícími kulkami ke všem domkům v okolí a před vrahy varovat všechy obyvatele. Zavolal jsem pak raději policii a bleskově jim vyložil situaci. Přirozeně má pozorování vzali velmi vážně. Aby taky ne!

Během chvíle, kratší než suché polknutí, někdo zazvonil u dveří. Jistěže jsou to oni, hledaní padouši s těžkými palnými zbraněmi. Jdou mi to vytmavit a sobě vyjasnit. Vysypou zásobník do prsou komukoli, kdo se jim postaví. Mou první povinností je bránit svou ženu. Rázně jsem ji vykázal do bezpečí zadní zahrádky, umožniv jí tak únik v případě nutnosti. Sám jsem šel čelit ozbrojencům.

„Kdo tam je?“ Štěkl jsem ostře přes dveře.

„Policie.“ Ohó, znám to móóóc dobře! Jak otřelý a laciný trik si ti desperáti vymysleli. Prý policie! Pche! To říkejte někomu jinému. Samozřejmě, na to já vám právě tak skočím. Viděl jsem totiž už příliš mnoho seriálů a příběhů agenta 007 a tedy vím moc dobře, že takové dětinské pitvoření hlasu a maskování skutečné totožnosti se dávno nenosí. Chvíli jsem byl tiše, ujistil jsem se, že žena je v bezpečí zahrádky a za okamžik vykřikl přes dveře:

„I want to see your faces!“ 

A za dveřmi bylo ticho. Mlčeli. Samozřejmě! Podělali se strachem! Pochopili, že jsem je prostě dostal. Vyzval jsem je rázně, aby vystavili své obličeje před okna. Nejsem naivní batole a tak přilepen zády na zeď jsem v ostře kosém úhlu viděl před okna. Nic. NIC! Ano, klepou se strachy. Tak je to. Vědí, že prohráli. Jejich fyzická síla, blabla, nic nezmohla proti mé ostražitosti a intelektu. Na takové já mám políčeno. 

Máme doma takové chrastítko, které má obyčejným klukům připomínat pistolku. Ta je krmena zelenými kuličkami. Jednu z nich tato plastiková pistolka pokaždé s mlasknutím vyplivne při zmáčknutí spouště před oranžovou hlaveň. Máme ji na plašení veverek, které nám ryjí v záhonech. Pokud vůbec zaznamenají, že někde vedle nich zašustila do trávy zelená kulička, odhopkují pryč. Tuto zbraň jsem svíral v pěsti a neváhal bych na oba vrahy zelenou kuličku prsknout. 

Před okna se neodvážili jít a ke stisknutí domovního zvonku taky už odvahu nenalezli. Byli patrně v rozpacích, protože můj odpor nečekali. Záda jsem měl přimkutá ke stěně, přesně, jak jsem se to naučil z filmů, a průhlednou pistolku s nabitou zelenou kuličkou jsem výhružně držel v pohotovostní poloze ke stropu. Mlčeli. Za dveřmi bylo ticho, před okny nikdo.

„Jděte před okna!“ poroučel jsem nesmlouvavě pevným hlasem pistolníka, který zná svou práci proklatě dobře. Nikdo se ani nehnul, za dveřmi stálo mrazivé ticho. Tiše jsem opustil základní pohotovostní pozici a neslyšně postupoval z předsíně do kuchyně, abych se přesvědčil, že žena je v bezpečí, jsouc možná ukryta v šeříkovém keři nebo jako kočka vyjela do koruny višně. Měkkým krokem pumy jsem prošel kuchyní až ke dveřím do zahrady. Doufal jsem pouze, že se mi nenabídne děsivý obraz kaluže krve. Prošel jsem až do zahrádky s přesvědčením, že je zneškodním zelenou kuličkou, vykutálenou z hlavně.

Co to? Jaký lstivý scénář si vymysleli?

Policista a policistka v zahradě přátelsky rozmlouvají s mou ženou. Policistka se jí ptá, jak peče ten koláč, který jim žena s úsměvem nabízí. Policista vlídným hlasem chválí zahrádku a vypadá to tak, že se všichni už dávno nebaví o možném zločinu, který jsem zarazil hned v počátku.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ ptala se mě žena, „my jsme mysleli, že jsi někam odešel. My jsme to hned zkraje uzavřeli jako klukovinu. Ti praví jsou na severu Manitoby. A na mušce je mají desítky specialistů.“

Vůbec neměli tušení, jak přilepen zády na stěnu jsem statečně bránil nemovitost a životy desítek lidí. Jak se ukázalo, mé výzvy přes dveře vůbec neslyšeli. Policisté dávno obešli dům a hodnotili koláč, který mi tím pádem s chutí snědli.

(...během několika následujících dnů ty pravé trojnásobné vrahy skutečně vystopovali. Ti, vědouce, že nemají nejmenší naději uniknout, sprovodili se ze světa sami)