Woodstock

Důvody, proč „3 DAYS of PEACE & MUSIC” zůstávají neopakovatelné, jsou zásadní. Kromě toho mluvíme o Spojených státech amerických, které byly dostatečně solidní živnou půdou pro uspořádání takové bezpříkladné akce. Vrcholová konjunkce tří pilířů byla pak natolik rostoucí a hmatatelná, že si nutně žádala svůj orgasmus. Takový pojem je v dané souvislosti přiléhavý a přesný. 

Jedním ze zmíněných nosných pilířů byla válka ve Vietnamu. Původní konflikt mezi Laosem, Kambodžou, Vietnamem a Spojenými státy vzešel z odlišných politických světonázorů v listopadu 1955. Ten přerostl v hanebnou, ostudnou a ubohou válku, zakrývající svou rozpačitost intenzitou a krutostí. Zprávy, které o vojenském tažení přicházely k běžným Američanům, přiměly je zvolna přehodnotit původní hrdost na pocit hanby. Rodiče mladých branců se zděšením a strachem sledovali děsivou bilanci nesmyslného krveprolití. Sofistikované a dosud nevídané prostředky, kterými byl potlačován chabý odpor místního obyvatelstva, vedly ke ztrátám na obou znepřátelených stranách. Během dvaceti let padlo přibližně padesát osm tisíc vojáků USA na jedné straně a kolem dvou milionů vojáků a civilistů zahynulo na straně Vietnamu. Nesouhlas s válkou během šedesátých let byl čím dál tím hlasitější zejména mezi mladými lidmi. Heslem doby se stalo volání Make Love Not War. Touha po svobodě a míru formovala generaci hippies s kultem květin a neomezenou volností. Vyjádření palčivých emocí písní bylo pochopitelné pro svou bezprostřednost a široký dosah.

Tím druhým pilířem byla proměna hudebního vyjadřování. Můstek od předválečného typu písní postavil například Glen Miller nebo Andrew Sisters. Na prahu padesátých let se začal formovat nový trend. Objevil se rock and roll se svým pevným, odvazujícím a osvobozujícím rytmem, vedle něj se později prosadila hudba folková pro svou instrumentální technickou jednoduchost v oblasti několika kytarových akordů, dostupná všem. A pak v šedesátých letech přirozeně na svět přicházely protest songy.

Nálady a emoce mezi lidmi jsou pak příčinou i následkem hudebního festivalu nebo mohutného koncertu. Potřeba názorového semknutí a souznění ve spojení s hudbou dozrála k několika nadčasovým koncertům, které si vynutila doba. Z nich lze jmenovat alespoň pravidelný Festival v Newportu na Rhode Islandu. Jeho první ročník se konal v roce 1959 a během časných šedesátých let se stal významným mluvčím doby. Filmový režisér a producent Murray Lerner zachytil atmosféru festivalu pohledem do jeho ročníků 1963 až 1966. V tomto úžasném dokumentu lze potěšit oko pohledem na tehdy se teprve prosazující budoucí osobnosti více či méně známé. Vystupuje zde mladý kudrnatý Bob Dylan, půvabná a odhodlaná Joan Baez, ležérní Johny Cash, Pete Seeger, který mimo  jiné doprovází skupinu osmi stepařů Blue Ridge Mountain Dancers, jejichž vystoupení musí strhnout každého. Za zmínku rozhodně stojí tehdy mladí Peter, Paul and Mary, kde půvabná Mary Travers zpívá s velmi osobním nakažlivým vzdorem.  

Je-li řeč o mohutném vyjádření názorové shodnosti prostřednictvím hudby, lze připomenout i jiné významné koncerty, které si vynutila ta která doba při jiných událostech. Koncert Live Aid reagoval na zviditelnění afrického problému. Dne 13. července 1985 probíhala vystoupení současně na stadionu Wimbledon, kam přišlo sedmdesát dva tisíc diváků s epochálním vystoupením Fredie Mercuryho s kytaristou Brianem Mayem, profesí astrofyzikem a Rogerem Taylorem, tedy Queen. Na souběžný koncert na stadionu ve Philadelphii, přišlo přibližně sto tisíc lidí. V případě Live Aid, kterou inicioval Midge Ure z progresivní skupiny Visage a Bob Geldof, mohlo prožívat tento dějinný úkaz čtyřicet procent obyvatel celé Zeměkoule.

Pro úplnost z těch největších koncertů nelze pominout legendární vystoupení The Beatles na stadionu Shea v New Yorku dne 15. srpna 1965. Jiným průlomovým koncertem bylo vystoupení Johnnyho Cashe v roce 1969 přímo ve zdech věznice Folsom nebo koncertní šňůra The Wall Tour skupiny Pink Floyd. Pražský zážitek byl velkolepý, kdy na kulatém promítacím plátně byly písně ilustrovány sugestivním video programem. Nikomu z nás nevadilo, že jsme celou dobu stáli. Soukromá poznámka – děkuji znovu ještě dnes svému bratrovi za pořízení vstupenek. 

Nabízí se vyvolat vzpomínku také na jedinečnou a pochopitelně neopakovatelnou show Michaela Jacksona nazvanou History. Mamutí turné po celé Zeměkouli zahájil Michael Jackson koncertem dne 7. září 1996 v Praze.

Bylo by třeba vzpomenout i vystoupení Simona a Garfunkela  v Central Parku a samozřejmě Koncert pro Bangladesh a jiné události tohoto typu a dokumentovat, jak koncentrace názorového spolucítění krystalizuje v podobě koncertu. Trochu odbočím do soukromého vidění a mého vlastního názoru. Bylo politicky a strategicky srozumitelné, že žádná země nereagovala oficiálně na okupaci Československa armádami Varšavského seskupení v roce 1968. Pokud by ale velmi přirozeně byl uspořádán koncert rozměru, o němž je řeč, možná i historie by se odvíjela jiným směrem, především ve smyslu uvědomění si sympatií ze strany kulturních zemí světa. Následující normalizace by nemusela být tak ochotně a lokajsky přijata.

Třetím pilířem a spouštěcím momentem byla vražda devětatřicetiletého aktivisty Martina Luthera Kinga, prezidenta Southern Christian Leadership Conference dne 4. dubna 1968 a pak brzy na to atentát na senátora Roberta F. Kennedyho dne 6. června 1968.

Podobně jako se sbírá bouře dříve než udeří, formovala se nálada pro festival, známý pod jménem Woodstock.

V roce 1966 se při golfu seznámili John Roberts a Joel Roseman. Spřátelili se a myšlenka velkého koncertu se v lednu 1969 zvolna rodila. Později se k nim připojili Michael Lang, který měl zkušenost s organizováním festivalu v Miami v květnu 1968 a Artie Kornfeld. Tak jak postupně sílilo přesvědčení, že je možné takový koncert uspořádat, padla na protagonisty tíha odpovědnosti a současně nadšení, které je motivovaly. Zatímco John a Joel chtěli připravit a zajistit každý detail, Michael se klonil spíše ke spontánnosti a ponechání volného proudu dění. Možná právě tvůrčí jednota, která vyústila z různého přístupu, byla vhodným katalyzátorem potřebným pro úspěch. 

Třebaže si vyhlédli místa ve státě New York, kde by koncert mohl být uspořádán, naráželi na odpor místních obyvatel. Nakonec pomohl farmář Max Yasgur, který vlastnil 600 akrů pozemků, tedy 2.43 čtverečního kilometru, v okrsku Bethel, asi 70 kilometrů jižně od Woodstocku. Jméno už zůstalo. Přirozeně mírně svažitá obrovská louka, formující se do mělkého kotle, byla ideálním místem pro koncert takového rozměru. Zmínění organizátoři počítali s padesáti, možná sto tisíci návštěvníků. Ukázalo se, že koncert přilákal okolo čtyři sta tisíc veskrze mladých lidí. Třídenní lístek stál osmnáct dolarů, ale před vlastním začátkem lavina příchozích překročila mez, za níž už lístky nikdo nepožadoval

Problémem bylo parkování aut, zásobování, rychlá dostupnost  pohotovostní služby, toalety (...a také jejich rychlá dostupnost), zbudování jeviště. Osvětlení, jehož instalace trvala deset týdnů, stálo tehdejších sedm tisíc dolarů (tedy přes čtyřicet tisíc dolarů současných). Ozvučení bylo výzvou pro zvukového inženýra Billa Henleyho. Instaloval se skupinou dobrovolníků šestnáct obřích 1300 Wattových reproduktorů rozmístěných po ploše a také na čtyři dvacetimetrové konstrukce. Pak bylo třeba vyřešit mnoho jiných zdánlivých drobností jako je například dostatek toaletního papíru nebo nádobí.

Obraz návštěvníků je týž, jaký vyvolá představa hippies. Barevné lehké přehozy, džíny do zvonu, čelenka ve vlasech, všude květiny, často bosí a prsty ve tvaru „véčka“ s vírou ve světový mír. Okolo květinami pomalované mikrobusy Volkswagen, jinde volkswageny "brouk" a placaté "ameriky", obložené smějícími se hippie stopaři. Jejich touha po nevázanosti a svobodě přerostla v odhození studu a v neskrývané potřebě drog. I přes tato zjevná negativa všechno se podařilo právě proto, že i organizátoři byli hnáni touž myšlenkou svornosti, potřeby lásky a míru na celém světě. 

Koncert byl plánován na tři dny mezi 15. a 17. srpnem, nakonec se ale hrálo i v pondělí 18. srpna. Právě ten den vystoupil hned po ránu Jimi Hendrix, který už znatelně prořídlému auditoriu zahrál, mimo jiné, americkou hymnu "à la hendrix“ v podobě virtuózního přednesu na elektrickou kytaru. 

Avšak zpět na páteční program. Z těch nejvýznamnějších z hlavního podia od desáté hodiny večerní za deště hrál Ravi Shankar, u kterého bral lekce na sitár i George Harrison, Arlo Guthrie a noční produkci zakončila Joan Baez písní Joe Hill. To byl švédský imigrant, který žil na přelomu 19. a 20. století. Zažil na své kůži obtíže při získávání práce a viditelně za práva pracujících bojoval. Joe Hill byl později obviněn z dvojnásobné vraždy a po kontroverzním soudním procesu byl přes řadu protestů a odvolání roku 1915 popraven. Joan Baez je hlasem protestu a revolty proti nespravedlnosti, která zamotala hlavu někdejším organizátorům Bratislavské lýry v roce 1989, když píseň otevřeně věnovala Chartě 77 a jmenovitě Václavu Havlovi. Slovenské publikum ji za prohlášení odměnilo bouřlivým potleskem. Mimochodem, v době festivalu byla Baez v šestém měsíci těhotenství.

Sobota patřila rokenrolu. Vystoupil Carlos Santana, který měl začít v jednu hodinu odpoledne, ale nestihl se dostat na jeviště včas. Zaskočil proto Joe McDonald a ve dvě odpoledne už stál na podiu Carlos Santana. Z těch sobotních sem patří jmenovat alespoň ty největší, jako je Janis Joplin nebo The Who. 

Nedělnímu programu hned zrána udělil rytmus Joe Cocker svým podáním Little Help From My Friends a později mimo jiné vystoupili Crosby, Stills, Nash & Young.

Drobné střípky dokážou ilustrovat poselství možná lépe, než seznam jmen vystupujících. Místní bezpečnostní služba nechtěla být nazývána Police, nýbrž Please. Milé, že? 

Armáda vrtulníkem „doručila“ čtyřicet pět lékařů, kteří nebyli placeni. 

Z hlavního reproduktoru byly oznámeny dva porody.

Žel, dva lidé během festivalu zemřeli. Jeden se předávkoval a ten druhý usnul ve svém spacím pytli tak zamaskován, že zahynul pod koly traktoru. 

Nikde nebylo zaznamenáno žádné násilí.

V přilehlém jezírku se radostně cákali naháči, přetékající bujnou euforií.

Když došly zásoby jídla, místní obyvatelé vyprázdnily své chladničky a pomohli tak nasytit návštěvníky. Jinak řečeno, festival Woodstock se stal živoucím městem, počtem obyvatel srovnatelným s Brnem

Pochopitelný nepořádek na rozlehlé louce Maxe Yasgura po koncertu uklízeli návštěvníci festivalu.

Čím Woodstock upoutal nejvíc a zapsal se tak nevymazatelně do historie, je vzkaz pro celou generaci. Žít v lásce, pohodě, vzájemném porozumění, v důstojnosti, svobodě a pravdě není fráze na transparent, nýbrž základní lidská potřeba. A hudba je fenomén, který nepotřebuje tlumočníka a spojuje lidi, kteří rozumějí onomu vzkazu, bez ohledu na hranice.