Skok

Zdeněk Hanka » Blog » Skok
25.8.2019, Zdeněk Hanka

Pro svůj dnešní blog jsem vybral povídku z knihy Libreto pro pantomimu aneb Od krbu ke krbu a potom do krbu. Rukopis leží v pomyslném šuplíku dobrých pět, možná i více let. Netřeba se obávat, že tím jsem arsenál povídek z onoho rukopisu (ano, dosud pouze rukopisu) vyčerpal. Pokud Vás drobný příběh zaujme, zvýší se pravděpodobnost vydání Libreta knižně.

DEN 0001, 15:34

Leželi na dekách a přestože měli oči zavřené, letní rozpálené slunko slabě červeně prosvítalo i přes víčka. Poslední červencový den a vypadalo to, že léto teprve teď nabralo sílu a rozjelo se do náležitýchobrátek. Od rána se neobjevil ani ten nejmenší mráček a všem čtyřem bylo nádherně líně prázdninově. „Já jsem tam skočil,“ promluvil do prostoru nad sebe Pedro, „já ano.“ Poznámka byla adresovánaLubošovi a ten ji v různých podobách za tu chvíli slyšel už nejméně desetkrát.

„Tak ho nehecuj, Pedro,“ tlumila provokace Monika, „když skočit nechce, tak nechce. Ještě se mu něco stane. Na dno vidět není a nevíš, co tam je.“
Chvíli bylo ticho a nad Lubošem se opět ozvala dráždivá výzva.
„Pokud se ale někdo bojí trochy vody, tak to samozřejmě chápu. Taky jsem se bál. To jsem ale bylmalý.“ V přítomnosti Moniky a Julky zněly takové špičky nepřijatelně. Luboš mlčel.

„Pedro, nech toho,“ posadila se Julka, „já se mu nedivím. Taky bych měla strach.“

To bylo příliš. Chvíli bylo ticho a pak se Luboš beze slova zvedl. Zavrtěl hlavou, svlékl si tričko, kterým si chránil už tak dost spálená ramena, a v plavkách vyrazil po trávě k zábradlí. Bez váhání je přelezl, při pohledu dolů se však zarazil. Voda hučela jak letecký motor a vařila se v bílých pěnách asi pět metrů pod ním. Na obličeji i na těle pocítil závan chladného mokrého vzduchu zdola, ale teď už sevrátit nemohl.

„Pojď zpátky, Luboši,“ Monika seděla na dece a oči si clonila dlaní. Mohla aspoň vstát a podívat se, že to dokáže. Ani jí nestálo za to se zvednout. „Tam můžou být šutry.“
„Neskočí.“ Slyšel od deky ležícího Pedra. Podíval se dolů a nepřehledné vzedmuté víry pod splavem ho nutily držet se mokrého zábradlí.

Pustil se, odrazil se od betonové podesty a padal. Žaludek se nadlehčil a pohltila ho studená voda. Vtom okamžiku s ním smýkla vlna strašlivou silou, opřela se mu do hrudníku, ale nohy se zasekly o balvan. Vnímal, jak ho síla vody láme v zádech, něco křuplo, ve zlomku sekundy pocítil elektrické šlehnutí, pak bleskové mravenčení od stehen až do chodidel, nos plný vody a tělo od pasu dolů jako by zmizelo, už necítil ledový chlad. Vyplul na hladinu a prudký proud ho strhl dolů řekou. Voda s ním mlátila o kameny, ale překvapivě nic necítil. Uvědomoval si, že je mu na zvracení, ale v tomokamžiku se obloha nad ním zavřela.

DEN 0001, 15:52

„Chytí se,“ byla první slova, která dokázal rozlišit. Neznal jejich obsah, zněla cize a snad ani nepatřila jemu. Ležel, měl zavřené oči, ale přes víčka tušil, že se nad ním klenou tři tmavé stíny. Asi postavy.„Má akci?“ Promluvil nějaký mužský hlas. Luboš matně usuzoval, že zůstal v nějakém strojním lisu nebo pumpě. Na hrudníku cítil rytmicky opakovaný energický tlak. Pneumatické kladivo? Hup, hup, hup,... Chtěl něco říct, ale nevěděl, jak má pohnout rty. Pumpa na prsou přestala pracovat a něco mu vlhce překrylo otevřená ústa. Do plic mu vletěl mohutný proud vzduchu, ještě jeden, pak to přestalo a znovu ta rytmická pumpa. Rukou malátně chtěl odhrábnout to z těch prsou. Ustalo to.

„Jede! Už ho máme! Dobrý!“ Otevřel oči a rozhlížel se po tvářích nad sebou. Nějaký cizí starší chlápek. Proč je tady nad ním? A tady ta? To je ta, no přece...
Rozkašlal se a uvědomil si, kde je. Nad ním zpocený cizí holohlavý muž, vedle něj ubrečená Monika, odněkud slyšel mluvit Julku s někým cizím a vedle Moniky stál Pedro. Nad nimi koruny stromů a modrá obloha. Už ví, ano, skočil do vody.

DEN 0001, 15:56

„Málem jsme vás ztratili!“ promluvil ten chlápek, „chyťte mi pevně prsty. Stiskněte mi je.“ Do dlaní mu zajely ukazováky toho chlápka. Luboš je sevřel a pokusil se o úsměv.
„Dobrý. A teď pohněte prsty u levé nohy.“
Ale jak? Jak se to dělá? Lidé nad ním si vyměnili pohledy.„A pravou?“
Vždyť ty nohy nemá! Nebo má? Kde jsou? Jak má pohnout?
„A zkuste do strany. Nejde to?“ Znovu ty pohledy a Monika zkřivila obličej k pláči.
„A když vás takto píchám tou větvičkou. Cítíte to?“ Jakou větvičkou? Kde? Podívat dolů se nemohl, ale tušil, že ten člověk tam v oblasti stehen něco dělá. Jenomže Luboš necítil nic.
‚To bude dobré‘, přesvědčoval sám sebe, ‚možná se mě ani nedotýká.‘ Nechtěl si připustit tu skutečnou obavu. Ten strach.

DEN 0022, 10:16

„Ne, tímto způsobem nesmíte uvažovat. Luboši,“ poslouchal ho, ale už si přál, aby s tím blabla odešel. Jemu se to kecá, doktůrkovi. Seběhne po schodech, skočí do auta a pak na tenis, „nemůžete přece obviňovat kamaráda, že vás k tomu přemlouval.“
„Prostě by se to nestalo,“ Lubošovi se během těch tří týdnů změnil i výraz obličeje. Popuzený,pohublý, zarostlý, „kdyby držel hubu, tak se to nestalo.“

„Není to pravda, Luboši. Je to nehoda a vinu na ní nese špatný odhad. Ale ne vašeho kamaráda. Zrovna tak je nesmysl, abyste vinil to upozornění...“

„... pane doktore, nezlobte se, ale kdyby tam viselo pořádné varování, tak bych tam nikdy neskočil. Nikdy!“ Přitáhl se pomocí hrazdičky, aby odlehčil propoceným zádům. „Měl bych prostě strach.Strach!“

DEN 0049, 19:33

„Luboši, nekřič na mě. Já nejdu nikam jinam, než za mámou.“ Monika sklopila postranici kolečkové židle, přirazila ji k posteli a snažila se Luboše přesunout na prostěradlo.
„To říkáš!“ V dlouhé noční košili, vzadu otevřené seděl holým zadkem na polštářku, čerstvěvykoupaný, „jenomže kam opravdu jdeš, to mi asi neřekneš, co?“

Na to neodpověděla. Měl vztek na celý svět a především nechtěl vidět svých příštích kdoví kolik let života. Jakého života!?
„Luboši, já bych tě ještě nechala sedět u té televize, ale ty bys usnul.“
„Chci usnout napořád. Neprobudit se. Nikdy! Z těch let před sebou mám strach. Strach, jestli to chceš vědět!“

DEN 3599, 11:08

Hlediště letní scény bylo zaplněno téměř do posledního místa. V uličce mezi sekcemi sedadel bylo však ještě dost místa pro ty, kteří zde trávili léto v kolečkových židlích. Diváci tleskali s rukama nad hlavou a hlasitým provoláváním oceňovali neobyčejný hudební zážitek. Dočkali se tří přídavků.
Ze zákulisí jednoduchého pódia vystoupila průvodkyně pořadem a pro ovace téměř nemohla promluvit.

„Snad vás tento neobvyklý koncert nenudil. Teď už víte, že i klasická hudba může pobavit.“ Diváci zareagovali sympatizujícím smíchem. „A naším úmyslem bylo představit známé skladatele jako obyčejné lidi, se svými obyčejnými starostmi, láskami a především smyslem pro humor. Měli jsme trochu obavy, jak bude naše atypické pásmo přijato. Náš klávesista nás však přesvědčil, že strach v tomto případě není na místě. Zdá se, že měl pravdu.“ Lidé se hlasitě roztleskali.

„A ještě před tím, než se rozejdeme, bych chtěla představit celou naši tvůrčí skupinu. Náš řidič, který současně připravuje perličky o skladatelích, sestavuje program a píše průvodní slovo, je mezi námiznámý jako Pedro. Na housle doprovázela Julka, já se jmenuji Monika. Klávesy mistrovsky ovládal Luboš.“

Monika se uklonila a v bouři potlesku se opřela do Lubošovy pojízdné židle, aby ji otočila k divákům.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
JITKA KEJŘOVÁ - 25.8.2019 07:47
Skvĕle napsaná povidka.Držim Libretu palce aby vyšlo.
Odesláno z IP: 2a00:ca8:a1f:b0e4:45c7:87b4:e3b3:a716