O češtině za plotem

Zajímá mě ale můj jazyk rodný, jazyk mateřský. Není to poprvé. I zde, na tomto místě internetového prostoru, jsem s chutí ke rtům pozvedl pohár, naplněný tou ambrosií, zvanou čeština. Dopustil jsem se toho už ve statích Doubri fičér, ze dne 11.10.2017, V Přepeřích hřmí dřív než v Bvřích, publikovaného 14.5.2016, Příspěvek pro nečtenáře příspěvků, datovaný 14.8.2015 a Jak to jen říci? jako první dotek toho druhu dne 10.2.2013.

Snad někdo namítne, že řečeno bylo dost. Jenomže jazyk je živinou pro národ i jednotlivce životně důležitou. Je kódem, který o nás vypoví hodně, je i kabátem, který má mnoho podob podle společnosti a prostředí užití.

Čeština povstala ze západních nářečí praslovanských jazyků na konci desátého století. Lingvisté ji řadí mezi původní jazyky indoevropské. V Evropě pak zachytila zejména proudy německé a latinské. Věrnou a nejbližší družkou je jí slovenština, jazyk melodický a zpěvný, měkký, hladký a líbezný na poslech. Jazyk, který se pohupuje na klidné vlně sametových slov. À propos, mohu-li utrousit slovíčko osobní, pak prohlašuji, že mám rád, když Slovák mluví slovensky. Setkáváme se s tím, že z přátelského přiklonění se k českým přátelům promluví tu a tam česky. Inu, Slováci, čerpejte, prosím, svou mluvu z průzračné studnice jazyka Kollárova a Štúrova. Je to píseň sama. 

Čeština se nerodila snadno. První písemné doklady nalézáme až ve století dvanáctém a sílila ztěžka v době obrození. Je ale s námi a přežila. Proto péči zasluhuje.

O metaforách jsem promluvil jinde. Těm, které jsou už omlácené častým užíváním a dávno ztratily svou vypovídací hodnotu, se vyhýbám. Ponechám si proto ve své torbě pro příští knížky přirovnání jako například tichá jako laguna, moudrý jako víno nebo temný jako hrad. 

Poklady minula jsou, žel,  zavaleny do zákoutí. Nalezneme pak často už jen slovní haradurdí a spoustu krámů. Prvním použitím některého z těch zmožených, obitých a otlučených nástrojů ještě nedošlo kjejich zneužití. To až teprve opakovanými návštěvami určitých komentujících čtenářů na sociálních sítích se verbální skládka promění v pravý kompost. Tak se stane, že v jednom jediném sloupci diskusních příspěvků čteme opakovaně:

„...to nedám, to dáš...“

„...a teď tu o Karkulce...“

„...je to za hranou...“

„...a už to nehul...“

„...ten film mě oslovil, knížka mě neoslovila...“ 

„...to nevymyslíš...“

„...prázdniny jsou o lenosti...“

Inu, nač se prohrabovat kolotočem slov, která se k němu mazlavě přilepila. Každý ať si na svou lopatku přihodí svůj náklad.

Snad bych měl upřesnit, že mi nejde o užívání slov neživých a odložených stranou pro jejich nepotřebu. Volám po užívání slov přesně sedících, nepochybných, trefně popisujících, zasažených dokonale do srdce terče, jasných, svěžích, kyprých ve svém obsahu a slov zřetelných. 

Pojďme však na chvíli k jazyku jinými vrátky. 

Mnohá slova zanikla, nebo se pod sedlinu času zapadnout už už hotoví. Kdo dnes použije výraz rozlicha? Nahradil ho rozdíl. Ale rozlicha mi zní měkce a kromě toho oba výrazy nejsou zcela totožné. Cítím, že rozdíl části od sebe přímo separuje, zatímco rozlicha bez jakéhokoli aktu odlišnost jen konstatuje. Krpce, trepky vymizely; jejich potřeba v jazyce vyvanula a odusunla je mimo hlavní a živoucí proud. Brva se nalezne snad už jen v komickém příběhu. Bor, remízku, úhor, souvrať, hvozd nebo březinu hledejme už jen v ústech básníka. Přesto ta slova žila svou vlastní nosnou silou, bylo jich třeba. Dobře vystihovala podstatu sděleného.

Cítíme, že se do slovníků zašlé generace odebrala slova, ktrerá se narodila v dílnách a byla tvarována teplýma rukama řemeslníků. Patří sem dratev, rozporka, loktuše, přezmen, délková jednotka látro nebo ševcův flok. Na někdejším staveništi by nám k potřebě přišly vhod regionální výrazy jako slovácké žúdro, humno, mlat a s nimi hambálek a lomenice. Příjemně odlehčená a vzdušná proluka stále žije, i když možná už také trochu stůně na úbytě.  Do středověku se utopily hradní pavlán a tehdy nezbytné podsebití. Právě odtud totiž hradní zbrojnoši bránili hrad, metajíce pod sebe do nádvoří na brnění nepřátel zapálené smolné džbery. Šle žijí, šráky méně, možná kšandy lépe vyjádří tu jejich měkkou pružnost. Leží okolo nás řada slov, kterým rozumíme, ale nepoužijeme je. Vedle korzetu si může přisednout například honzík, prýmek, nach, lub, brdo, čeřit, strázeň, příze, Vlach, opratě, rozpusta, zouvák,... jsou na cestě do zapomenutí většinou pro zánik těchto předmětů, povahových rysů nebo činností. Uznejte však, nestýská se vám po nich? Ani trochu? 

Za ztrátu lze považovat i vymizení „rozlichy“ mezi předložkami s a z. Se schodu někdo mohl sklouznout, zatímco ze schodu mohl nedbalostí řemeslníka vyklouznout stojatý svlak. Na stole ležely nůžky a se stolu mohly sjet. Pokud však byly drženy v zásuvce stolu, mohly být vyzvednuty pouze ze stolu. Ruština si rozdíl zachovala. 

Pozastavil-li jsem se teď u ruštiny, snad jen pro pobavení připomenu, jak tam přijala jméno obyčejná tužka, tedy karandaš. Možná překvapí mnohé, že slovo pochází z tureckého sousloví kara tash, které značí černý kámen, tedy grafit. Teprve následně v Ženevě vzniká roku 1915 firma Caran d’Ache, která se výrobou tužek proslavila. Až následně se vžil karandaš. Jak se tužce říkalo v zemi carské jsem nenalezl. Možná kara tash, nevím, zahloubám se. 

Pokud jsem předešle užil sloveso drženy, cítím, že často zaměňujeme pojmy pro chovat a pěstovat. Nemohu pěstovat slepice, musím je chovat. Růže však ano. Podobně leží i „rozlicha“ mezi pojmy kout a roh. Ten první popisuje konkávní tvar, místo, kam se lze skrýt, roh domu však trčí a má charakter konvexní.

Z tohoto letmého nahlédnutí za již vrzající vrátka ještě vyberme víc z onoho kadlubu či breviáře

Jeda zdejším krajem se (jde o přechodník mužského rodu od slovesa jet), posléze jeda v restauraci svůj oběd (týž tvar od slovesa jíst) mezi lidmi přebývám. Pak shledávám, jak svět je barvitý tehdy, když lid prostý promluví po svém. S hrdostí pak zalovím ve štědrých a sluncem laskaných vodách  českého jazyka. Víc než tětí do srdeční krajiny pak raní, je-li jazyk Vančurův, Hrabalův a Seifertův zaplevelen výrazy, pro které čeština nalezla svá přilehavá a zvukomalebná slova.

Bezprostředně mě napadla pojmenování kalendářních měsíců a dnů. Což není to poezie sama? Buďtež na věky zachována.

Leden. Vidíte tu tichou večerní hladinu zamrzlou a spící pod krovkami ledu?

Únor je ten měsíc, kdy plovoucí kry se noří pod tající břehy. 

Březen zahřeje svěžím předjařím, větvičkami posetými zlatým deštěm a skvícími se kočičkami. A, považte, jak stojí proti sobě zlatý déšť a Forsythia suspensa nebo Forsythia intermedia. Rád přijímám pojmenování zlatý déšť. Mám-li však být důsledný, ta půvabná keřovitá rostlina si zasloužila překrásný název zlatice převislá. Ať to či ono, už jen svou kresbou při vyslovení prozáří nové jaro.

Duben. Pohrajme si s představou doubravy, kterou zjara procházíme po voňavé, ještě zvhlé trávě.

Květen. Je třeba cokoli dodávat? Kvetoucí třešně, včely bzučící v jejich korunách, rozvíjející se růže? Máte?

Červen s sebou nese kouzlo konce školního roku. Krátké kalhoty, tričko, plná rychlost na kole a příjemné jarní vzrušení ze vzduchu opilého láskou. 

Červenec je razítkem postupného červenání plodů i tváří. Je zpečetěno vpravdě magickým pokladem zvaným prázdniny. Jen si pošeptejte znovu to slovo. Prázdniny. To je plné obsahu a očekávání, že? Prááázdniny!

Srpen odkazuje ke stříbřitému ocelovému kosícímu oblouku, šustícímu v pozdně letních otavách. Poslechněte si ten pravidelný tón práce na svažité loučce, ten měkký zvonivý šum. Fuit, fuit, fuit.

Září nabízí průzračný obzor v dálce, nízkou záři slunce na ostrém okraji vzdálené, zvolna usínající krajiny. Té krajiny, která si diskrétně ponechává letní zážitky nevyzrazeny.

Říjen, pokud si ten vybavím, vidím páru stoupající z mordy jelena, troubícího do prostoru nad sebou. Tráva je polehlá, z lesa stoupá chlad a zpod pařezů kořenná vůně hub.

Listopad šelestí, šumí, ševelí a šustí padajícími listy sotva se toho slova dotkneme. Přímé paprsky se prodírají  mezi hladkými kmeny v bučině, aby si sáhly do vrstvy křehkých okrově laděných listů, ležících všude kolem.

Prosinec je spojen s představou chůze křupavým sněhem v teplém kabátě a vysokých zimních botách. Na krmítku v předzahrádce se přetlačují vrabci a sýkorky, prosíce o trochu zrní a hutného loje. Barevná světýlka zdobí mrazivou noc a dříve než sklepeme sníh, který ulpěl na klopách kabátu a než otevřeme dveře, zavoní teplý čaj, jehličí, hřebíček a zázvor. 

Proč dny kalendáře dostaly svá už dobře usedlá jména je zřejmé a zasluhovala by právě také tak polaskat. Tady nabízím samoobslužné prostírání. Snad jen připomenu, že úterý má kořen v svých slovanských předobrazech ve slově druhý. Sobota pak nalezla svůj původ v hebrejskem šabatu nebo šábesu, chceme-li, tedy v překladu den odpočinku.

Máme my to ale poklad, co? Tím víc, čím je mu člověk vzdálen geograficky i užitím, tím více cení jeho hodnotu a právo na plnokrevný život.