Alejandro

Po velikém váhání to jho ze svých ramenou uvolním a uvěřím v pravdu, kde není žalobce, není soudce. Ano, půjde o skutečné přiznání a jsou lidé, kteří vědí právě tak jako já, kteří na tom zločinu dokonce spolupracovali. Ba co hůř, fandili mu. 

Tehdy jsem s hrdostí pracoval na vznešeném a nadmíru profesionálním pracovišti, s lidmi, jichž si nikdy nepřestanu dost vážit pro jejich moudrost, vzdělání a dovednosti, s přáteli a špičkovými odborníky, od nichž jsem se naučil velmi mnoho. Ano, hovořím o tom Ústavu na podolském nábřeží. 

Současně jsem tehdy na Jazykové škole v Praze už několik let intenzívně studoval španělštinu. Je to jazyk rozšířený po světě a nádherný, plný jižní krve. Carramba. Také jeho volba má co činit s osidly, o nichž zde povedu řeč. Naše dcery byly tehdy malé, věkem tři a pět let. Holátka milá. Zdá se, že jeviště je připraveno a jednotlivé proudy se stékají. Snad ještě stojí za zmínku, že hovořím o době, pro kterou se vžil lidový název totáč. A máme všechno pohromadě, otvírám scénář.

Přiletěli tehdy kubánští lékaři, novorozeneční specialisté. Vzhledem k tomu, že kredibilita a prestiž onoho Ústavu byla, je a jistě bude bezpochyby světová, přiletěli se učit, aby mohli získané znalosti a zkušenosti nabídnout v nemocnici v Havaně. Kdo se hodil pro roli laskavého průvodce? Jistě, Váš Zdeněk Hanka. Leč držme se osy příběhu.

Lékař a lékařka, jak se zdálo, si o něčem více a častěji špitali, až po několika týdnech pobytu naznali, že jsem získal jejich důvěru. Zaznamenali, že se, žel, někdy matka svého miminka zřekne, zanechá ho za sebou v péči sester a lékařů. Ty děti zpravidla spějí k adopci, jsouce milovány všemi, kteří na půdě Ústavu pracují. Smutný a těžko pochopitelný osud, takto byly taženy jejich karty. 

Ukázalo se, že ona lékařka se svým manželem, který však dlel tou dobou v Havaně, usilovala o dítě dlouhé roky. Přirozeně její první pošetilou otázku jsem okamžitě zodpověděl záporně. Takto to nejde, nejde o bochník chleba. 

„¡No! ¡Estamos hablando de niños aquí! ¿Claro, amigos?“

Přesto brouk se v podkoří usadil. Chcete pravdu? Nešlo mi vlastně ani tak o ně. Jen jsem věděl, že teď možná mohu pohnout pákou života nějakého malého cvrčka, který by náhle měl mámu a tátu. Byl jsem jediný a pokud je někdo jediný, dobrou věc udělat musí. 

Ano, tehdy jsem požádal o pomoc jednu ze sester. Porozuměla. Akce zahájena, dny kubánských lékařů plynuly rychle, administrativa je složitá, čas nečeká, ale je zde naděje na přehození výhybky jednoho dětského osudu. 

Ta sestra mi do ruky vtiskla seznam dětských domovů a kojeneckých ústavů po celé vlasti, včetně telefonních čísel a jmen. Intenzivní kolotoč spouští své obrátky. Spíše ve svém volném čase než po vizitách jsem seděl u telefonu a volal všude, kam dosáhla telefonní čísla:

„...ano a je právně volné k adopci? Ne? Nedá se nic dělat, děkuju.“

„...a jak je stará? Aha, ano, rozumím?“

„...ano, a na který papír se čeká? A nikdo jiný to podepsat nemůže? Ano, rozumím, to je samozřejmé. Děkuju.“

„... ne, to je do zahraničí. Na Kubu. Aha, aha, dobře, i to zkusím, samozřejmě. Děkuju.“

Hodně telefonátů prokládáných vlnami nadšení i zklamáními. Dny letěly, odlet se blížil. Jenomže sveřepost a motivace jsou silné motory. 

„...dobře, dobře, to jste zlatá! Takže bychom byli u vás v úterý, okolo druhé hodiny odpoledne. Dobře, ne, to nevadí, tak ve dvanáct.“

„...určitě, samozřejmě opatříme všechny dokumenty a razítka. Já vím, ano, ano. Tak u vás bychom se stavili v středu hned dopoledne, to by šlo?“

„...ne, to budeme jinde, ale před pátou bychom mohli u vás. Děkuju, fantastické.“

Dostal jsem nějakým zázrakem přidělený komfortní automobil přímo kubánským velvyslancem. I s řidičem. Smůla trochu ukázala zoubky, když se řidič českých silnic obával a rozhodl se usadit vzadu. Získal jsem tak do ruky volant vypaseného automobilu, vedle mě seděla ona lékařka a vzadu klábosili nebo spali oba muži, řidič a lékař. Já jsem se českých silnic neobával, štípali jsme čas.

„Dobrý den, už jsme u vás. Tak my bychom se na malou Samantu rádi podívali. Pak bychom se mrkli na to, které papíry je potřeba ještě doplnit. Vidíte, už se pomalu stávám odborníkem v té věci.“

Poznamenám, tak jak se mi příběh stopu za stopou noří z paměti, ta lékařka – budoucí potenciální matka – zůstávala zásadně ve voze. Ne snad z nezájmu, ale nechtěla si vytvořit pouto dřív, než věc bude právně jistá. 

Pečovatelky v konkrétním dětském domově přivedly tříletou černošskou holčičku. Obestoupily ji v oblouku a vyzvaly ji, aby zazpívala. Byla tehdy ustrojená do milounkých šatiček a jala se zpívat. Ošetřovatelky věřily v úspěch. 

Řekněme si rovnou, že Kuba byla a je krajinou spíše chudou, ale v rodině lékařů a především rodičů věci vypadají jinak. Budoucnost může mít jinou, než dětský domov.

Tehdy muž, který vedle  mne stál, tiše utrousil hrozivou větu: „Ella es muy negra.“

Pečovatelky nerozuměly, co mi to pošeptal. Nadále se těšily z toho, že možná teď přišla ta šance. On už ale dávno mluvil o něčem jiném. Jenomže – a teď mi, prosím, promiňte ten výraz, ale když slovo sedne, tak sedí. Já jsem se strašlivě nasral, zaťal tiše zuby a pěsti a přestal mluvit. 

Ve voze pochopil, že jsem se změnil, držel jsem fest tlustý volant, nemluvil a pálily mě oči. Tedy, buďme spravedliví. Svůj výrok mi zdlouhavě vysvětloval, i to byla pro mě škola. Prý by se stala obětí posměšků a šikany proto, že její rodiče jsou bílí. Trvalo mu to dlouho, než mě přesvědčil. Kolize ve scénáři života líně odplouvala za zadní nárazník vozu.

Ten den jsem se však vrátil domů s pevným rohodnutím, že tedy to budeme my dva s mou ženou, kdo Samantě nabídne hřejivý domov. Padla by tehdy věkem právě mezi naše dvě kočky a ty se na ni začaly těšit. Ano, neváhali jsme nikdo z nás čtyř ani sekundu a s chutí jsme začali vyřizovat papíry. Když už všechno bylo na spadnutí, ozvala se její matka. Z pera sociálních pracovníků pochopitelně musela být informována o záměru, neboť tak to pravila litera zákona. Projevila zájem. Měla na to právo. Ještě dnes si někdy na Samantu vzpomenu a věřím, že se jí vede dobře. 

Jedeme s pohodlně spícím řidičem dál a dál. Dostal jsem v práci jaksi tiché volno, někteří věděli.

Znám jméno toho zařízení, kde jsme zastavili úspěšně. Zdálo se, že zákonné podmínky byly téměř splněny, ale času málo, času bylo proklatě málo, tekl a unikal nenávratně rychle mezi prsty. 

„Musí se ale vyjádřit otec. Je to Róm a zrovna bručí za nějaký delikt.“

„A mohla byste tam zavolat a my bychom pro jeho podpis do té temnice dojeli.“

To je adrenalinová záležitost větší, než bungee jumping. Po telefonátu shledáváme, že muž byl propuštěn před několika dny a je spolehlivě mimo zorné pole.

„Může někdo ten podpis zastoupit?“ 

„Tak, ano. To možné je. Rozhodnutím národního výboru může být podpis substituován a právně je to v pořádku.“

„Jenomže bude půl deváté večer, na úřadě nikdo není.““

„Podívejte, já vám řeknu, kde ta paní bydlí. Dojedete si tam? Nic ale neslibuju.“

„Jedeme! Hned! Hned teď!“

V kuchyni ještě voněla večeře, paní v zástěře všechno vyslechla a její zachmuření vystřídalo teplé přikývnutí. Vyrazili jsme na úřad. Po deváté hodině večer chodby byly ztichlé a potemnělé, dokud do nich nevhodila studené světlo mrkajících zářivek. Razítko, souhlas, skvělé. Jedeme?

„Ne, musíte mít ještě souhlas ministerstva, když jde o zahraniční adopci.“ Ten tříměsíční chlapeček netušil, že se  právě teď hraje o jeho budoucnost. Krásnou budoucnost u moře. Paní pokračovala: „Nezlobte se, ale já vám ho nedám, dokud nebudete mít to ministerstvo.“

„Jasně. Zítra bude.“ Sliboval jsem něco, o čem jsem ve skutečnosti pochyboval. To tak rychle přece nepůjde, ty blázne. Je úterý a oni letí v pátek! Už v pátek!

Byl tam někdo, kdo poněkud vyvrátil oči, chvíli zhluboka dýchal a razítko bez dalších otázek pevně dosedlo do formuláře. Úředník ale zvedl prst a řekl: 

„A má pas? Má cestovní pas? Ten mít musí.“

Středa a v pátek už letí. Jenomže ten klučina ještě pořád spinká v zařízení vzdáleném od Prahy. Tak co teď? Přece to nepustíme!

Pasovka.

„Podívejte, pane, my ten pas můžeme pořídit za hodinu. V tom problém není. Ale musíte nám přinést jeho fotografii. Přijďte zítra s fotografií, dnes máme středu, tak to spácháme ve čtvrtek a máme to v suchu, co vy na to?“

Polknul jsem nasucho, protože jsem nezmínil tu nemilou okolnost, že kluk je přes sto kilometrů daleko a já přece jen musím taky trochu pracovat. Nicméně nastojte, zde přichází můj zločin. Až do této chvíle jsem se pohyboval v mezích zákonných, teď jsem se ale chystal ukročit stranou a alej paragrafů opustit.

Vzal jsem si noční službu ze středy na čtvrtek. Padla noc a já jsem obešel sály s úmyslem odhadnout, kolik porodů se očekává. Ten nahoře to viděl. Zcela jistě se usmíval a asi trochu kroutil hlavou. Slyšel jsem jak mi šeptá: „Zdendo, dnes bude spíše klid. Zařídil jsem to. Jdi dokončit to, co sis nastrojil.“

Ten hlas samozřejmě poslechnout musíte. Vydal jsem se do té části historického a přece tak moderního ústavu, kde v postýlkách ležela robátka toho věku. S fotoaparátem Practica. Myslím, že jsem malému adeptovi na cestovní pas podobu trefil dobře. Cvak, cvak, cvak, fotografií pořídím raději více než méně, svůj výstup nebudu moci opakovat. Jde o zločinnou premiéru bez generálky. 

Pak přišel moment kritický. Na sálech klid, děti nakrmené, spinkají své sny plné nového života a připravený lékař je v akci. Přinesl jsem si z domova vývojku, ustalovač, fotografické papíry a dětský projektor na diafilmy s Červenou Karkulí. Tady leží přiznání mého zločinu a mám pocit, neklame-li mě pamět, že jsem rozrušením až hovořil sám k sobě.

„Do skříně.“ Takový byl můj pokyn. Zavřel jsem se dovnitř šatníku, abych mohl vyprostit kinofilm  z kazetky, po hmatu založit na cívku a vložit do bakelitové vyvolávací nádobky. Ale ouha. Bílá košile a bělostné kalhoty přece jen nějaké světlo odrážely. Tedy když do skříně, tak ve slipech. Ostatně, jistě jsem nebyl první, kdo vklouzl ve slipech do skříně.

A teď jen považte, jak těžko bych vysvětloval komukoli na Zeměkouli, že ve slipech, zavřený ve skříni vyvolávám film s malým dítětem. Pediatr! Navíc pro dokument státní validity Československé socialistické republiky, který ještě navrch k tomu vůůůbec... Do dnešních dnů bych odesílal po podplaceném bachaři motáky.

Měřím čas, ve skříni je vedro. Po hmatu vyjímám cívku s filmem, v kastrůlku s přerušovací lázní máchám a omývám, následuje jiná fotografická nádobka s cívkou a připraveným ustalovačem. 

Výborně, hladce všechno běží jak má. V jednu hodinu v noci smělý lékař Zdeněk snímá ustálený a osušený film Fomapan 21 DIN a sahá po dětském diaprojektoru určeného k promítání pohádek. 

Tady pomohla nejen temná noc na Vltavou, ale také psací stůl s přehozenou dekou vpředu i vzadu. Pod svícnem a tedy i pod stolem bývá tma. Fotografické papíry jdou z krabice ven, projektor ochotně přijal zmíněný kinofilm. Obrázky pro „adepta na cestovní pas“ se promítly na plochu fotografického papíru znamenitě. Zkušenost z klukovského fotografického hobby přišla vhod, matný povrch citlivé vrstvy do leštěnky nemusí. 

Skvělé, skvělé, senzační.

Okolo třetí hodiny ranní jsem hleděl na osm více či méně podařených fotografií správného rozměru do cestovního pasu. Snad z furiantství a opojen výsledkem jsem na zadní stranu těch dvou nejlepších jen tak obyčejnou měkkou tužkou hodil lehounkou volnou osmičku – měl jsem pocit, že v provozovnách Fotografia to tak dělají. Výsledek byl znamenitý. 

To čtvrteční ráno mé vaky pod očima svědčily o probdělé noci, třebaže nebylo téměř co hlásit. Požádal jsem o volno a to mi s neznatelným mrknutím bylo umožněno. Oddělení pasů a víz, krátká fronta a jednání. Myslím, že ten chlapík chtěl něco říct. Hleděl na mě, otvíral a zavíral ústa, pak mlčky přikývl a za chvíli jsem držel parádní cestovní pas.

„Sí, tengo el pasaporte en la mano.“ Bylo před polednem, když si pro cestovní dokument přišli. Do dětského zařízení, kde zatím tříměsíční dobrodruh spinkal, už je opravdu musí tentokrát dovézt ten ospalý řidič. 

Odpoledne jsem obdržel už jen telefonickou zprávu, že nazítří na palubě letounu Iljušin 62 budou všichni tři. V tom chvějícím se hlase jsem zcela bezpečně slyšel polykání a tremolo. I v ten čtvrtek jsem držel noční službu a s napětím čekal, kdo si pro mě přijde. Vždyť ta fotografie vůbec nepatřila... kdepak, ani vyslovit!

Z letiště už nikdo nevolal, nesmíme zapomínat, že hovoříme o době, kdy telefon v kapse se mohl objevit snad jen ve verneovce. 

„Kdo si asi pro mě přijde? Budou mít černé kožené kabáty až na zem a klobouky do čela? Kdo už bude čekat před domem ve služebním voze? Budou mě ta želízka tlačit? Jak asi lze přepilovat mříž? Ano, pilník ve střídě bochníku chleba, ten bude potřeba. Ale já mám chuť na vánočku.“

Byl pátek dopoledne.

Nikdo, žádná zpráva, ticho. Hrozivé mlčení po dlouhých čtrnáct dní. Pak přišel krásný, hluboce emocionální dopis a s ním dvě letenky do Havany. Taky se mi ta písmenka rozpíjela před očima.

Ano, myslím, že mohu zůstat nepolapen, protože kdo může po letech prokázat, že ta fotografie v pasu vůůůbec nebyla... ne, ne, neříkej to, Zdendo. Stejně ten pas už asi neexistuje, i když já jednu z těch fotografii do pasu stále mám.

Co by to bylo za příběh bez pointy. Ano, cestovní zážitek jsme si naplánovali na přelom dubna a května. Asi to moudré nebylo. Tropická Havana nabídla svou náruč, my jsme malému človíčkovi na místě popřáli šťasný let do života ve fajn rodině a užívali jsme si horkou pláž. 

Ale zradila mne moje vlastní nemoudrost, ačkoli jsem už své zkušenosti a porci předvídavosti tehdy mít mohl. V hotelu Vedado ráno přicházely rozhlasem do pokojů zprávy. Spolu s nimi také písně. Přiznám, že jsme se kroutili smíchy, naslouchajíce slovům oslavných ód. Hlasitě jsem překládal z jazyka Cervantova: „...gloria al  secretario general del partido comunista...“ A což teprve ty pokyny. Ty nabádaly při očekávaném pětihodinovém projevu Moudrého Vůdce Fidela, při příležitosti nadcházejícího dělnického svátku, k radostnému skákání. Protože, kdo neskáče, ten je yankee a proradný amerikánec, paktující se se Strýčkem Samem a s těmi floridskými hokynáři se špinavým dolarem. Měl jsem tušit, že v místnosti nejsme tak docela sami. Podobně, jako se našel v Praze člověk vybavený španělštinou, tak i v Havaně byl nalezen ten, kdo byl mocen české glosy z pokoje nabídnout. Přitom jsme se na ta zpravodajská okénka tak těšili.

Dvacátého devátého dubna vstoupil uhlazený muž. Předal nám nové letenky do Prahy, hned na následující, tedy poslední dubnový den. Asi bychom ze zdravotních důvodů málo skákali.

Snad ještě douška – z příběhů psaných životem autor bere volnou ispiraci. V daném případě k drobnému příběhu Hedvábný řetěz. Suďte, bičujte mne. Dnes je mu už přes třicet let, jmenuje se Alejandro a má svůj život a to je dobře. Zprávy s naším přestěhováním do Kanady ulehly, stopa vyvanula. Já ale věřím, že se mu vede dobře, že ten jeho Anděl strážný stále letí těsně nad ním. 

Ale u soudu popřu všechno, s tím počítejte. 

„Nemám nejmenší tušení o čem je tady řeč. Ne. Nevím. Nikdy. Nikdo. Nic takového. Absolutně ne. To bych si nikdy nedovolil! Rozhodně ne. Co si to vůbec myslíte? Neslýchané. Já povídám, nevídáno, neslýcháno. Říkám, že o ničem takovém nevím. ¡Adios, amigos! ¡Y buena suerte a todos!“