Když volný pád zamíří výš

Zdeněk Hanka » Blog » Když volný pád zamíří výš
29.8.2019, Zdeněk Hanka

Ve svých předešlých statích jsem se už dotkl té nabyté svobody podnikatele. 
Stalo se to ve příspěvcích: Ryba, která se mnou hovořila, 9.1.2013; Komunikace přes mantinel, 10.1. 2013; Mužský mozek je velmi složitý systém, 4. 3.2013; Když je krátká runway, 26.10.2017; To je na knihu, 2.10.2017.
A když je spojíme, vzniká epos, na který jsem náležitě hrdý. Chápu jako vzácnou přízeň Štěstěny, že jsem směl projít tolika pracemi a mohl táhnout, tlačit i vézt se.

S  chutí to udělám i dnes, protože dojmy z mé vlastní restaurace sahají k oblakům. Nelituji ani jedné minuty prožité v ní. A přitom dnes shledávám, že jsem Vám smlčel pointu.

Ovšem, musím také šeptem prozradit, jedva pro zachycení okrajem boltce, že pokud se někdo vydá na cestu zločinu, nic ho nezastaví. Pravděpodobně mám z drzosti a neúcty k zákonu ušitý velmi hrubý hubertus, ohlížím-li se zpět. Jiné vysvětlení schází. Vraťte se se mnou, prosím, do restaurace Country Garden Café. 

Vím, že jsem své spolupracovnici  v předchozím vyprávění dosud upíral její skutečné jméno. Inu, nevím vlastně proč. Vzpomínky se pod vahou pravdy líhnou přesněji, přiznám-li jí skutečnou identitu. Vždyť to ona byla v restauraci tím jasně zářícím sluncem. Vězte tedy pravdu hned do začátku. Penny! Úžasné jméno Pennelopé, emanující kolem sebe chvění tropů. Ano, jmenuje se Penny, prostě Penny a teď už víte téměř všechno.

„Penny,“ řekl jsem jí tehdy to chladné ráno statečně, „nastal čas.“ Sklopila hlavu, zpod víček se jí vykoulely slzy a chabě přikývla. Mohli jsme se s hrdostí ohlédnout na ten boj o život. Cesty pro pytle mouky, závady na klimatizaci, bouře, která nám hrozila vyplavením sto šedesáti kilogramů mouky, letáky, reklama, otevřeno denně od sedmé hodiny ranní až do jedenácté hodiny večerní. Pak ještě hodinu uklízet a účtovat tržbu, zažít plně obsazené židle, jednu svatební hostinu, jednu maturitní, falešné peníze, ekonomický systém, ostražitost, pocit štěstí, vůně pizzy jedné za druhou, pravé bramboračky a vývaru s játrovými knedlíčky. 

„My o tom víme a prodat ji musíme. Však to víš. Ta restaurace, kterou tady na tom plácku chtějí postavit je součástí nadnárodního řetězce. Zhaslo by nás to, Penny. Dokud je čas.“ Ještě jsme ten den odkládali, vedeni spíše nostalgií a pověstným Broukem Sentimentem, než rozumnou úvahou. 

Tedy zadáním realitnímu makléři dění nabylo skutečnosti. Chodili zájemci, podnikatelé mladí nadšenci i ti starší a protřelí. A jednoho dne háček zasekl. 

Dříve však než děj odkryju, ptám se vás, zvídavá čtenářko a očekáváním lehce zachmuřený čtenáři. Snesete přiznání, které může přivléci nad naše vyprávění chmurný mrak? Jste skutečně dost silní? A jsem já dost silný na to, abych váš odsudek snesl?

Dobrá.

Byl to Řek. Dobře známe spontánnost řeckých endorfinů zakletých do bouzouki, kanonaki a lyry a jejich pověstnou pohostinnost založenou v báječné chuti donairu a tzatziki. Přišel tedy rozšafný muž a se seriózním výrazem obhlížel prostor restauračního sálu, zázemí kuchyňské i sociální, vstoupil do skladu potravin, otvíral prosklené vysoké dveře chladniček. Zájem prokázal tím, že přišel znovu. 

A právě odtud se začíná odvíjet nitka, kterou jedni mohou s nebezpečným staccatovým smíchem ocenit, jiní rázně odvrhnout. Inu, obchod je obchod a má svá pravidla, která mohou polechtat něčí nerv. Je to hra na otevřeném poli.

„Rád bych viděl obyčejný den. Ráno a pak třeba navečer. Na oběd asi máte plno, že?“

„Narváno, pane, po strop. Po strop, jak mě slyšíte. Těžko se dostáváme do kuchyně, dav se formuje už na parkovišti.“

„Dobře, tak ve čtvrtek.“

Zvedli jsme telefon a zavolali všem známým, těm, kteří naši restauraci rádi navštěvovali, třebaže ne denně. Dali jsme jim najevo, že se na menu objeví nabídka vyzdvižená o některé kulinářské šperky. Ať dozajista přijdou v ten vhodný čas. Odezva byla vstřícná tak, že se z parkoviště těžko prodíral právě ten Řek. Objednal si, ochutnal to a ono, poseděl, rozhlížel se a pochvalně řecky mručel. 

Přišel ještě dvakrát a uvykl, že židle jsou obsazené. Je čestné uvést, že skutečně jsme v konjunkturálních epochách mívali dost spokojených zákazníků. Zejména si oblíbili tradiční české polévky, které nám tu a tam přicházela vařit naprosto nenapodobitelně moje žena, pokud měla čas. Zná tu esenci, kterou neprozradí. Vím, že je čitelná pouze z aury.

„Vidím, že se máte co otáčet. To je dobrý signál. Já ale zavedu jídelníček jiný. Mám trochu jinou představu. Kromě toho i ten interiér si poněkud proměním.“ Zmlkli jsme.

„To je samozřejmě vaše věc. Nebudete chtít některé naše oblíbené receptury?“

„To si nemyslím.“

Pýcha, jak se zdá, se ho chystá obehrát. Stopa lehce zakaleného svědomí se v nás vytratila. 

„Přijdu večer. Antío.“

Za celou existenci restaurace jsme nesáhli do malého kbelíku s proříznutou štěrbinou ve víčku. Tam končily všechny denní „tipy“, přepadlé přes okraj ceny na jídelníčku. Ten jsme se hotovili otevřít a čestně rozdělit na dva rovné díly. Kbelík ztěžkl a Řek se blížil, aby stihl zavírací hodinu. Všechny naše úspory se přesunuly do zásuvek pokladny. Řek přichází. 

„Tak jakpak to dnes vypadalo?“

„Ale tak to víte, moc klidu jsme si zase neužili.“

„To jsou jen řeči. Ještě jsem to od vás nekoupil. Tak co?“

„No, dobře, dobře, tak se na to mrkneme.“ Penny s cinknutím ztěžka otevřela dobře nakrmenou zásuvku pokladny. Měl jsem co dělat, abych nevyprskl. Penny, jako skvělá herečka nabídla výraz všední, uvyklý a odevzdaný.

„Tak,... tak...Cože? To je lepší, než jsem si myslel.“ Ožil.

Byl čas pro realitního makléře a naše tažení na lince zločinu pokračuje.

„Víte, Briane, musíme spěchat. Tady bude už brzo stát velká restaurace. Kanadský a americký řetězec s tradicí.“

„Počkat, to jste mi neřekli.“

„Briane, restaurace není vlastně můj obor, takže...“

„...počkat, počkat. Jestliže se má změnit v oblasti tržní nabídka, tak kupujícímu to musíte sdělit.“

„Briane, nám to taky nikdo nehlásil. Vy jste náš realtor. A on jistě má své pátrače taky. Já jsem si taky na začátku ohmatal všechno podstatné. Proto například naše restaurace stojí hned vedle laboratoře, kam chodí pacienti nalačno a hned po odběru krve zákonitě přijdou...“

„...já vás chápu, ale musím mu to nahlásit. Kdy tady ta velká restaurace má stát?“

„Ohó, Briane, to jsou dlouhodobé plány, vize. Mlha, přelud, vítr kosmický! Kdoví jestli vůbec někdy. To víte, řeč se mluví do vzduchu a pak je všechno jinak. Tady může nakonec mít ležení hladové vojsko, kdoví, co bude! Vůbec to asi nestojí za řeč. Zapomeňte na to, to je ten můj způsob žertování.“ Přebíhal pohledem z Penny na mě a naopak.

„Tak tedy dobře, když je to tak. Pustíme se do papírů a do smlouvy.“ Tehdy se ten kámen z prsou pustil. Už za dva týdny jsme jako hosté vstoupili do restaurace, která měla docela jiný ráz. Soustředila se na řecké pochoutky, plody moře, ryby. My jsme se hledáček zaměřovali na klientelu uvyklou kanadským zvyklostem se špetkou kuchyně české a slovenské – halušky jsme také vyzkoušeli.

Vlastně mi ho pak bylo i tak nějak líto, když jsem viděl, jak po první euforii, kdy sálem vyhrávala líbezná řecká nota, se pracovní doba už za několik týdnů zkracovala, až byla stažena nadobro. Roleta. Postrach podnikatelů. Hned vedle směle rostoucího staveniště. Měli jsme pro sebe snad hledat satisfakci? Je to karetní hra, poker, kdy naději na vítězství ovlivňují i jemná chvění vzduchu. Konečný podpis platí.

Není však dost na tom. Zmínil jsem, že jednou načatá cesta zločinu se vzdaluje od pěšin pravých dál a dál. Zde s tlakem na duši upouštím další ventil, jenž dále dokládá mou hanebnost. Hanebnost, jíž jsem zjevně naočkoval i Penny, tu dobrou a oddanou kamarádku a mou jedinou zaměstnankyni, původně doufající v povolání zdravotní sestry.  

Na ženách si vážím, mimo jiné, jejich pružnosti a bleskové adaptability. První následné pracovní místo nalezla v kuchyni hotelu zvučného jména. Jeho budovy stojí všude po světě. Jejich tradice, obliba a ekonomický úspěch jsou nezpochybnitelné. Ve vzduchu jsem ale visel stále já sám. Penny ale své slovo dodržela. Přihodilo se totiž, že právě ten hotel, jehož jméno si zde vůbec neodvážím vyslovit, hledal šéfkuchaře. Prvního mistra a vrchního atamana v kuchyni. Penny na personálním oddělení vedla tuto řeč:

„Ano, samozřejmě. Má obrovské zkušenosti. Studoval v Evropě, prošel profesionální zkušeností v Římě a na Floridě.“ Víte, vylekaná čtenářko a zděšený čtenáři, to nebyla lež. Jenom Penny nezmínila, že docela jiný obor. Nepřipojila, že těžko rozeznám kedlubny od celeru. 

„A vy myslíte, že by byl ochoten?“ 

„To nevím, má hodně, opravdu hodně nabídek, jeho pojetí kuchyně je mimořádné.“ Ani to přece lež nebyla, že nebyla? Tak co na tom? Winston Churchil pravil – Procházíš-li peklem, nezastavuj se. 

Když někdo přijde v pěkném saku a s kravatou, už se legitimuje. Je třeba mít smělý krok a vyrýt si do tváře výraz ztepilosti.

„Podívejte, hodně jsem o vás slyšel od vaší kolegyně. Je to skutečně impresivní. Já bych vás ale potřeboval okamžitě. Právě teď. Jste dobrodiní na které jsme čekali. Na papíry je čas, ty nám neutečou, teď vás potřebuju u sektoru.“ Řekl ten dobrák člověku, pro něhož je čaj s párkem projektem, z něhož jde strach. Dostal jsem parádní šéfovskou nažehlenou bílou uniformu s dvojitým zapínáním klopy. V kuchyni jsem potkal Penny, už čile se otáčející mezi jinými kuchtíky. Ta role by seděla právě jí, jenomže co dělat, když Bůh má takový smysl pro zápletku a pro srandu? Já jsem na ni vytřeštil v panice oči, zatímco ona zápasila s vyprsknutím. 

Začalo to okamžitě.

„Pane šéfe, pro dopolední brunch jsme vždycky chystali mango servírované karibským řezem.“

„Víte, je potřeba ctít zákazníka. Má-li svou představu, musíme mu ji naplnit. To je zákon.“ Kde jsem to jenom četl? Ale ano, říkali to na tom programu Postgraduálního studia Project management pro vedoucí pracovníky ve zdravotnictví. A sedlo to.

„I když my ale spolu s ním servírujeme i ty melounové kuličky?“ V té věci jsem necítil pražádný problém.

„Samozřejmě, trocha vybočení výsledek jen a jen ozvláštní.“

Věřte nebo ne, zde zločinec přiznává všechno. S naprosto nezbytnou pomocí Penny jsem takto machrovat vydržel čtrnáct dní. Přesněji deset pracovních dní. Myslím, že ti kuchaři okolo si už něco šeptali. Snadno mě mohli podrobit jakémukoli testu. Má loďka byla neobyčejně vratká a moje plavba v ní pokračovala dál k bouřlivým peřejím.

Byl pátek a já bych situaci nenastrojil lépe, na to je moje fantazie příliš mělká. To jen Bůh dokáže bezpečně tančit mezi vejci. 

Přivezli zásobování. Zaparkovali s chladicím vozem u zadního traktu hotelu a to se hodí každá ruka. Míjeli jsme se vzájemně v úzké chodbě a tam se to stalo. Kdoví o co jsem to tam tehdy zakopl. Bedýnka mi v elementech vyletěla z náručí na tři metry dopředu a já jsem se válel v té parádní bílé uniformě na podlaze chodby. Ano, zle jsem si pošramotil zápěstí. 

„Pane šéfe! Jste v pořádku?“ To byly obavy velmi reálné. Kdokoli může chybět, ale šéfkuchař?

Bohužel, ač velmi nerad a ke smutku celého personálu kuchyně, kterému jsem nijak nezatápěl a zůstával jsem proto v tiché oblibě, jsem musel absolvovat všechna vyšetření a ruka musela do sádry. Na dlouho, ano, ano, hojení naštípnuté skafoidální kůstky svůj čas vyžaduje. Kamera odpovědně instalovaná právě nad místem, kde jsem svůj kousek s bedýnkou předvedl, byla v pořádku a pád zaznamenala. Snad dokonce dvěma úhly. Nejsem takový herec, abych pád předstíral. Ten můj byl pravý, nečekaný a nefalšovaný, tvrdý a v rámci výkonu práce. Po celou dobu šestitýdenního hojení jsem tedy,... 

...zde prosím o shovívavé prominutí, velmi, opravdu velmi krajně nerad to píšu, ale člověk nese všechny barvy duhy, i to je třeba přiznat. 

Zatímco jsem pobíral minci za pracovní úraz, učil jsem se na své zkoušky v zahradách kol našich nemovitostí, naslouchal líbeznému zpěvu ptáků a vstřebával vůni jasmínu, hledaje své pracovní místo příští. Neříkám, že jsem zasáhl přesně, ale kůstka se už zahojila. 

V hotelu přijali sdělení, že mne očekává jiná mise, se svěšenou hlavou. Vždyť jsem byl tak nekonfliktní.

Pokud bych chtěl připojit ještě korunu celému příběhu. Pak je dobře uvést, že pro Penny jsem nalezl místo stomatologické asistentky u našeho slovenského přítele, zubního lékaře. 

Ale ani na tomto místě Bůh svůj scénář ještě neopustil.

Shlukli jsme se my, cizokrajní lékaři, do jednoho klubka a pravidelně se spolu učili na zkoušky. Pomáhalo to a viděli jsme jak medicína je všude stejná. Jeden z těch mladých adeptů byl svobodný, a... ano, ano, tady má příběh svůj šťastný vrchol, či spíše nový růžový začátek. Spojil jsem řízeně jejich srdce. Svatbu okázalou neměli, ale to teplo vnímal každý ze sporadických svatebních hostí. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem